Texty: AS 2001, č. 2, s. 15 - 16, Jaroslav Kodeš.

4. přehlídka ochotnického divadla Jizerské oblasti

První a druhý březnový víkend se v Tylově divadle v Lomnici nad Popelkou uskutečnila 4. přehlídka ochotnického divadla Jizerské oblasti s výběrem na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2001. Zúčastnilo se jí celkem šest souborů (původně bylo přihlášeno sedm, ale pro nemoc jeden odpadl).
Zahájil domácí Divadelní spolek J.K. Tyla. Představil se s nejhranějším titulem A. Jiráska, a to s Lucernou. Jevištní nastudování hry sice nevybočilo z inscenační tradice, tak jak se Lucerna většinou u nás hraje, nicméně vzhledem k dobrému typovému obsazení, od hlavních postav až po epizodní, a díky stylově vyrovnanému herectví, vznikla inscenace, jež nabídla příjemný zážitek, umocněný vynikající hudbou Jaroslava Krčka. Jenom to však samo o sobě nestačí. Soutěžní představení postrádalo výraznější konflikt (především ve scénách střetu Mlynáře s vrchností) a neslo se v trochu stereotypním rytmu. Příčinu vidím v jistém zmechanizování hereckých výkonů. Herci trochu pozapomněli na pravidlo, že veškeré jevištní konání musí se vždy dít jakoby poprvé, právě tady a teď.
V inscenaci je řada slušných hereckých výkonů. Obzvláště se daří V. Cermanovi v roli starého vodníka Ivana. I Kněžna R. Tomešové je hrána jistě a s přehledem. Škoda jen, že dramaturgicko-režijní výklad této postavy podtrhl jen její ušlechtilou část, a rezignoval na motivy jejího jednání jako jsou nuda a touha po milostném dobrodružství. Určitě by tak výkon herečky v této roli doznal větší plasticity a lidské pravdivosti.
Velmi obtížnou předlohu si pro svoji inscenaci vybralo Divadlo v Roztocké z Jilemnice. Manon Lescaut Vítězslava Nezvala je díky veršovanému dialogu i díky svému literárnímu základu opravdu velmi náročný text pro každý soubor, a to nejen amatérský.
Inscenovat vlastně dobrodružný příběh plný napětí, vášní a dějových zvratů, ve verších se správným rytmem a logickým důrazem, a ještě prostřednictvím těchto veršů přirozeně jednat, vyžaduje značnou hereckou i režijní zkušenost. A ta bohužel jilemnickým tentokrát chyběla. Nechali se okouzlit krásným veršem, neodhadli záludnost předlohy, a zapomněli, že jeviště vyžaduje viditelné jednání, a ne jen schopnost říkat verše. Abych byl spravedlivý, kromě posledního sedmého obrazu. Tady, především oba hlavní představitelé, najednou zapomněli na verše a začali v postavách pravdivě a přirozeně jednat. Ve všech předcházejících obrazech se o jejich vztahu dozvídáme pouze ze slovního sdělení. Sdělení, které sice nepostrádá dobrou dikci a většinou i správný akcent, ale prožitek je nahrazován vnějším patosem, dramatická situace se často realizuje v obecném aranžmá s frontálním říkáním veršů do publika (podobně jako při uměleckém přednesu). Z těchto důvodů představení chybí rytmus a hercům jevištní pravda.
Nechci být krutý, neboť si uvědomuji, že za inscenací je obrovský kus poctivé práce celého kolektivu. Jenom chci upozornit, že se asi tentokrát tolik neodhadly vlastní síly. Ale to se může stát každému. Jednoduše, nestačí umět disciplínu - umělecký přednes, ale i ve veršovaném dramatu se musí, byť prostřednictvím veršů, zase jen a jen jednat.
Divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou spojil své síly s DS Havlíček Neratovice, a společně, pod hlavičkou prvně jmenovaného souboru, vytvořil celovečerní představení složené z monodramat Jak zabít soka od Miroslava Částka a Commedia Finita od Viktorie Hradské.
První text zpracovaný autorem podle fixní ideje L. Andrejeva interpretuje Jan Sladký, a druhý text, který pojednává o různých osobách a jejich pohledech na život E. Destinové naplňuje Marie Živná.
Pro oba herecké výkony platí, že patří na amatérských jevištích k tomu výrazně nadprůměrnému, a to především ve schopnosti vládnout jazykem i uměním charakterizace postav. Patřičná lehkost a suverenita umožňuje oběma aktérům naplnit i ideové sdělení interpretovaných příběhů. Nicméně, přihlédnu-li k řemeslným schopnostem herců, musím u J. Sladkého upozornit, že při soutěžním představení jakoby trochu více převážilo ono řemeslo nad schopností strhnout diváka ke společnému niternému prožitku s postavou. Podobně se tak dělo i Marušce Živné v roli Komorné a Společnice. Naproti tomu role Uklízečky byla sehrána s takovou přesvědčivostí, že je radost se na ni dívat. Ono „řemeslo“ nepůsobí samoúčelně, ale najednou slouží k sdělení vnitřní pravdivosti postavy. A tak to má být. Obě složky herecké práce musí být vyrovnány.
Pódio Semily je soubor, který hledá pro své inscenace látky, které nejsou na amatérských jevištích tak frekventované. Jejich loňská Romance pro křídlovku i letošní 3 x Cami jsou toho důkazem.
Režisér Zdeněk Lindner vybral z absurdní literatury P.H. Camihio tři minikomedie, které propojil společným prostředím jakéhosi zdravotnického zařízení, jehož personál, místo aby vykonával to, k čemu je určen, hraje v čele se svým primářem divadlo. Soubor zvolil postupy divadla na divadle a jednotlivé minipříběhy demonstruje: vystupováním herců z rolí, oznamováním kdo mluví, popisem toho, co bude následovat, včetně důsledného říkání i režijních poznámek. Zvolený inscenační princip je samozřejmě možný a nabízí mnoho příležitostí pro humor. Nejlépe se v tomto stylu herectví daří Luboru Bartošovi v roli Vraha, ale i ostatní naplňují své postavy s patřičným smyslem pro humor a nadsázku. Nicméně, zmíněný inscenační princip v sobě skrývá jedno velké nebezpečí. Brzy se okoukává, a postupně se může stát i nudným, neboť zde je důležitější forma než obsah sdělení. Proto inscenace působí nejzajímavěji na začátku v první minikomedii. S postupem času pak ještě na těch místech, kde režie spolu s herci hledá humor nejen v popisném předvedení toho, co se řeklo, ale pro diváka v nečekaném porušení tohoto inscenačního principu, a také v tom, když vymyslí další překvapující moment (např. skákání panáka přes mrtvolu).
V souvislosti s tímto představením se nabízí ještě jedna drobná úvaha. Je-li smyslem takto formálně pojaté inscenace ukázat onu „prázdnou formu existence člověka na této zemi“, pak takováto inscenace samozřejmě smysl má. Otázkou ovšem je, jestli může někdy fungovat i jako super zajímavé představení, neboť prázdná forma vždycky po čase začne nudit. A navíc, není náhodou nonsens realizovat nudu na jevišti? Ta přece musí zase jen nudit?
Petr Haken, vedoucí Turnovského divadelního studia A. Marka a současně jeho dramatik, režisér i herec, připravil na motivy Malé mořské víly H.Ch. Andersena a podle Giraudoxovy hry Undina podobný příběh o lásce mořské panny k člověku. Hru nazval také Undina a jeho záměrem, aspoň podle textu v programu, bylo hrát nejen o lásce zamilovaných, ale také o lásce mateřské. Inscenace je pojata z velké míry jako pohybově stylizovaná němohra konající se podle hudebního plánu - to v první polovině. Ve druhé se příběh rozvíjí prostřednictvím jakési komediantské skupiny hrající a současně i žijící příběh němé mořské panny. Režisér v komplikované struktuře inscenace pracuje s velmi obecným aranžmá, které o situaci a vztazích figur mnoho nevypovídá, navíc herci jsou mnohdy nuceni prožívat časově dlouhé frekvence bez konkrétního úkolu (čekají na konec hudební fráze) a evidentně na svoje party nestačí. O nedbalé řeči a koncentraci už vůbec nemluvím. V diskusi po představení režisér otevřeně přiznal, že se soutěžní představení velmi nepodařilo, a že připomínky poroty tudíž nemohou být směrodatné, neboť jsme neviděli to, co jindy funguje. Ano, představení nebylo podařené, nicméně si dovolím konstatovat, že dramaturgicko-režijní pojetí této inscenace velmi obtížně budou naplňovat i daleko koncentrovanější a zkušenější herci, než ti, se kterými režisér pracuje. Nechtějme být za každou cenu moderní. Zkusme být raději přirození a upřímní. V souvislosti s tímto představením doporučuji autorovi přečíst si § 45 nového autorského zákona.
Poslední představení 4. pojizerských her patřilo Divadelnímu spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, který uvedl slavnou komedii J. Brandona-Thomase Charleyova teta.
Od prvního otevření opony bylo jasné, že soubor pochopil, jaký že to žánr komedie má v rukách, a že ho také i umí prezentovat na jevišti. Režisérce M. Trunečkové se podařilo přehledně a s gradací vystavět komediální děj až po závěrečnou tečku. Herci v dramatických situacích jednají, a tak příběh má spád, dobrý temporytmus a spoustu hezkých nápadů. V představení se sice projevuje různá míra herecké zkušenosti v rámci žánru salónní frašky, přesto celkový dojem hovoří spíše pro stylově vyrovnané herectví. Kostýmní složka inscenace se stále dopracovává a doznává profesionální úrovně, která je pro tento typ her nutností.
Inscenaci vévodí výkon J. Pošepného v roli Lorda Fancourta Babberleyho alias Charleyovy tety. Jde o výkon suverénní, herec dokáže ve zvolené nadsázce dobře glosovat i pointovat situace. Škoda jen, že si při soutěžním představení nevybudoval svoji proměnu do ženské postavy postupně (z hlediska míry použitých hereckých prostředků), a snad příliš ostře nasadil žánr frašky.
Jako každá inscenace, tak i tato má své rezervy. Především někteří mladší herci musí zapracovat na své schopnosti mluvit srozumitelněji a s patřičnou intenzitou ovládnout divadelní prostor. Dále je třeba dotáhnout závěrečnou hromadnou scénu. U některých postav (milenecké páry a pravá tetička) není zcela jasně zveřejněné jejich stanovisko k okolnostem, které na konci nastaly. Prostě, chybí přesnější průběžné jednání.
I přes tyto výhrady patří inscenace Charleyovy tety ochotníků z Vysokého nad Jizerou na pomyslný vrchol celé lomnické přehlídky.
Závěrem se obyčejně děkuje. Činím tak tedy, a to především všem ochotným pořadatelům místního souboru, kteří velmi obětavě a za finančních obětí přehlídku připravili, a samozřejmě všem souborům, které na přehlídce vystoupily. Na shledanou za rok.
Jaroslav Kodeš