Texty: AS 2001, č. 2, s. 11, Marie Caltová.

Pětkrát z Horažďovic

Západočeská oblastní přehlídka amatérského divadla se konala v horažďovickém kulturním domě ve dnech 9. – 11. března. Horažďovice, město s vlastní dlouholetou ochotnickou tradicí, hostilo soutěžící soubory už po osmnácté. Zkušenosti i dobrá vůle organizátorů vytvářely souborům příjemnou atmosféru a pomáhaly jim překonat problémy vznikající s přenosem inscenace. Celkem se přehlídky zúčastnilo pět, vesměs zkušených amatérských souborů.
Přehlídku zahájilo divadlo Skoronarváno (tvůrčí skupina DS Žumbera) z Plzně. Uvedli neznámou hru Oldřicha Daňka Něžně i drze aneb Tygřice na rozcestí.
Je to hořká hra z posledních let dramatikova života, kdy byl těžce nemocný, sporadicky uváděný v profesionálních divadlech a navíc rozčarovaný z vývoje naší společnosti. Přesto, že hra je situována do Anglie v období před a po první světové válce, zobrazuje skutečnost, kterou jsme zažili před a po sametové revoluci. Tato poněkud spekulativní tragikomedie pojednává o rozpadu morálky a v důsledku toho rozpadu mezilidských vztahů. Cicely a Josef žijí ve věčném nedostatku, hádají se, rozcházejí, ale přesto se mají rádi. Když nečestným způsobem zbohatnou, jejich vztah se rozpadne, přesto, že o něj Cicely ještě bojuje. Inscenaci režírovala a dramaturgovala Kristina Kohoutová, která současně hrála velkou roli Cicely. Umělecky se prosadila zejména svou hereckou prací (cena za herecký výkon). Dala své Cicely vitalitu, razanci i něhu, ale v druhé části hry podcenila skutečnost, že Cicely zhřešila z lásky a o svou lásku ještě bojuje. Naproti tomu Ivo Hýblovi, který ztělesnil jejího milence, námořníka Josefa, spíše vyhovovala podoba Josefa v druhém poločase života – tedy vychladlého a sarkastického. Účinnost divadla na divadle, dramatického principu Daňkovy hry, nese na svých bedrech zejména Josef Šik jako představitel Herce a advokáta Snaka. Příliš obě roviny nespecifikuje, nepracuje se střihem, a tím je jejich odlišení obtížně čitelné. Režisérsky se Kohoutová prosadila především tam, kde pracovala s rekvizitou jako symbolem (místo knihy používá jablko poznání), méně šťastně se zviditelnila, když naddimenzovaný předmět nezasadí do situace.
Soubor Podividlo ažažAš z Aše se zúčastnil horažďovické přehlídky s titulem Na mostě - weselohra. Vedle Václava Klimenta Klicpery se objevilo jméno režiséra inscenace, Petra Vojkůvky. Jeho autorská spolupráce spočívala v tom, že připsal původní Veselohře na mostě existenciální rámec, ve kterém Smrt se svou partou vyrazí na hon na lidské životy a v závěru je také dostane tím, že na ně sešle potopu. Vynikající Klicperovu komedii o byrokracii, která člověka postaví do mezní životní situace, tak zatěžkal dalším, stylově zcela odlišným plánem. Naproti tomu mu uniká základní situace, kdy zdánlivá prkotina ohrozí nejen mezilidské vztahy, ale i životy. Klicpera napsal komedii o lidech, kteří jsou sice pošetilí, ale mají se rádi. Ve Vojkůvkově inscenaci jsou mezilidské vztahy zbaveny opravdového citu a mnohdy jsou těžko čitelné. Práci mu znesnadňuje i výprava. Místo mostu je na scéně uzounká lávka, kde je pohyb jen velmi obtížný, ostatní prostor je využitý velmi sporadicky. V inscenaci jsou dva pěkné herecké výkony: Učitel ve stylizovaném hereckém výkonu Jakuba Lomnického a Chmelař v autenticky pravdivém výkonu Vratislava Mikana (cena za herecký výkon). Přes všechny výtky nelze Petru Vojkůvkovi upřít snahu, jít vlastní nevyšlapanou cestou.
Karlovarské Divadelní studio D3 uvedlo dosud málo známý titul Georgese Feydeaua, z jeho pozdního tvůrčího období, Nebožka panina matka. Feydeau napsal tuto frašku v roce 1908, tedy rok před rozchodem s vlastní ženou. Obraz těchto vztahů se otiskl do hry. Tématem komedie je rozpad manželství. Ve vztahu obou manželů převažuje touha zdrtit, urazit, zesměšnit a ponížit toho druhého. Hořké téma je ale pojednáno s francouzským šarmem. Zdrojem humoru je radost z útoku nebo odvety. Útok je dobře zacílen, protože vzájemné city jsou pod kontrolou. Režírovat tuto komedii je velice obtížné, protože základní situace hádky je od začátku do konce stejná, jenom se proměňuje její kvalita a intenzita. Inscenace Vlastimila Ondráčka postrádá více rafinovanosti ve vzájemných soubojích a více espritu zejména v kresbě, jinak pravdivého, Luciána (Jaroslav Weinlich). Přesto má řadu velice hezkých míst. Velkou zásluhu na tom má Anna Ratajská jako Ivona (cena za herecký výkon). Obdařuje svoji postavu jak půvabem, tak temperamentem. Spíše do anglické hry je laděná postava komorníka Josefa v podání Jana Hniličky. Stálo by za úvahu zdůraznění jeho dvou krajních poloh – neštěstí, když nedokáže situaci řešit, a velké štěstí, když se mu podaří nepříjemný úkol splnit. Z pedagogických důvodů obsadil Vlastimil Ondráček do role služky Anety začínající herečku Elišku Huberovou. Stará nevzhledná otrávená šmudla by ale mohla přinášet více humoru. Nepřijatelný je závěr inscenace, který je v rozporu s tím, co napsal Feydeau: Nebožka panina matka nemůže končit happy endem. Přes některé námitky měla inscenace úspěch u publika. Nepochybně o tom svědčí cena udělená diváky.
Divadelní soubor z Horšovského Týna uvedl komedii italského autora Alda de Benedettiho Ustláno na růžích. Po úspěšných Třiceti vteřinách lásky je to již druhé setkání souboru s tímto autorem. Benedetti si pohrává s paradoxy žárlivosti. Manžel žárlí, když je mu žena věrná, a přestane žárlit v okamžiku, kdy se zamiluje do jiného muže. Vtipná základní situace je ale utopena v balastu méně vtipných míst. I když režisér Václav Kuneš (cena za režii) pomohl spádu inscenace razantními škrty, ještě neškrtal dost. Jako režisér předvedl velice poctivou práci. Precizně buduje situace, vztahy mezi postavami i jednotlivé charaktery. V širší nominaci na cenu byl Michal Pivoňka, který ztvárnil s velkým vnitřním napětím a přesnou charakterovou kresbou postavu protivného manžela Paola. Božena Mourová, jako dovádivá tchýně, sice předvedla suverénní herecký výkon, ale protože je mladá a pohledná, její jednání není nenáležité a nenese proto humor. K pozitivům inscenace se řadil i temperamentní herecký výkon Jana Lengála v menší roli detektiva Trombiho. Klíčovou roli romantické Adriany svěřil režisér Ivaně Malé. V jejím podání vyzněla Adriana spíše jako rozmazlené dítě, než jako zralá žena, toužící po velkém citu. V obsazení není uveden výtvarník. Na scéně je to znát. Příliš mnoho nábytku nepůsobí esteticky a navíc omezuje herce v pohybu.
Sokolovské Divadlo bez zákulisí uvedlo hru současné autorky Yasminy Rezy Obraz. Hra byla v roce 1995 v její rodné Francii vyznamenaná jako nejlepší hra sezony Moličrovou cenou a od té doby už slavila úspěchy v několika světových metropolích. U nás ji kromě divadla ABC ještě nikdo neuvedl, a je proto možné označit volbu sokolovských jako dramaturgický počin. V zorném úhlu pozornosti je krize přátelství. Harmonické vztahy tří kamarádů naruší bílý obraz s jemnými bílými proužky stejného odstínu, který si za obrovskou sumu koupí jeden z nich. Rozhoří se vášnivý konflikt, ve kterém se od otázek o smyslu umění brzy přechází i na ryze soukromé problémy. S lehkostí a humorem odkrývá autorka tři diametrálně odlišné lidské osudy poznamenané intolerancí. Pro tři aktéry je velice obtížné udržet po celé představení pozornost diváků, ale sokolovští tento úkol zvládli. Režisér Bohumil Gondík obsadil do rolí Marka a Borise zkušené herce Karla Jirku a Petra Buriana, do role Ivana mladšího a méně zkušeného Michala Černého. Všichni tři ale odvedli syté, autentické herecké výkony. S erudicí postihují humorné i vážné konflikty svých hrdinů, s koncentrací odhalují ve vnitřních monolozích momentální stav duše své postavy. Úroveň inscenace snižuje nelogická a esteticky neúčinná scénická výprava. Sokolovští získali hlavní cenu s nominací na Třebíč, cenu za režii a herecké ceny pro všechny tři interprety.
Největším pozitivem letošní horažďovické přehlídky byla objevná dramaturgie. Soubory volily obtížné texty, a i když si s realizacemi někdy nevěděli rady, nebo byly nad jejich síly, je zapotřebí ocenit tvůrčí odvahu. Největším nedostatkem bylo scénografické řešení prostoru. Netýká se to ani tak kostýmů, jako scény samotné. Nejen že nepomáhá hercům a nepřibližuje žánr inscenace, ale postrádá i základní estetické kvality.
Marie Caltová