Texty: AS 2001, č. 2, s. 9 - 10, Vladimír Zajíc.

PRVÉ DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ * 9. - 11. března A.D. 2001

Lektorský sbor: Marie Kotisová, Milan Schejbal, Vladimír Zajíc.
Za kejklíře z Dačic: Otakar Tesař.
První políbení z lásky si člověk většinou zapamatuje na celý život. Zrovna tak si zapamatuje první setkání s dačickým divadelním sálem, kde v nadiru zrcadla portálu září Jejich Veličenstev Rožmberků nádherná modrá planá pětilistá růže, klenot jihočeských dálav, rybníků, hor. K tomu připočtěte skvělý servis provozní a jídelní, komorní sál, a ... prostě Dačické kejklování je tak skvěle nastartováno, že není pochyb, že na vsazeném růžovém pni divadelním vykvetou růže všech barev kejklířů. Ach, málem jsem zapomněl na Lenku Tesařovou. Všichni víme, že uvádět představení, představovat lektory a především vyjmenovat sponzory, díky nimž se dnes vůbec kulturní akce mohou uskutečnit, bývá nutné, ale přečasto nezáživné, když ne rovnou archaické či směšné. Proto nezbývá než vzdát hold růži Lence ze zahrady Tesařovy, která velmi přirozeně komunikovala s publikem jako se sobě rovným a zároveň s hostem, a spolu s velkou dávkou nadhledu k sobě i k auditoriu nás provedla divadelní přehlídkou.
Tak, a jakéže divadelní kejkle se v Dačicích udály.
DS Spirála Vimperk - F. Zacharník a F. Havlík: GORDICKÝ UZEL. Text se hlásí k Osvobozenému divadlu a prvoplánově obsahuje dehonestaci vznešeného tématu nahlíženého skrze plebejský postoj ke světu. Avšak humor W + V, a především intelektuální posun nahlíženého, se zde nekoná. Přesto či právě proto byla volba vimperských gymnazistů vhodná. Mohli totiž zaujmout vztah k tématu hry, postavit před publikum názor na tak zvaně velké dějinné události, a ve smyslu divadelním mohli svobodněji zacházet s výkladem, situacemi, postavami. Mnohé z toho zůstalo pouze naznačeno, mnohé neuskutečněno, a mnohé utajeno, neboť zašumlovaná slova a věty nepřekročily rampu. Nicméně zaujetí divadlem je u vimperských víc než zřejmé, a snaha dobrat se divadelních zákonitostí též. Nezbývá než jim popřát Zlomte vaz!, a na příštím kejklování Ahoj!
Občanské sdružení DS Tábor - A. a V. Mrštíkové: MARYŠA. Představení v tom nejlepším divadelním slova smyslu vyzývavé a útočné, ve kterém proti sobě stojí psychologický realismus hereckých prostředků, a antický rozměr osudovosti, vytvářený hudbou a stylizovanými komentáři nonverbálních sošných postojů chóru vesničanů. Pravda, ne vždy tato koncepce fungovala a občas zcela nepředvídatelně zadrhla, a to i v okamžicích, kdy se dotýkala dřeně situace. Nutno táborskému souboru připočíst ke cti, že při rozhovoru otevřeně přiznal, že takto nebyl výklad zamýšlen, i když mu to zní hezky, a že pokud tedy tak působí, jde o náhodu. Jenže, někde je tato nezáměrnost velkého gesta v inscenátorech ukryta, a je jen dobře, že se projevila a my ji mohli obdivovat ve stejné míře jako herecké výkony. Pravda, výkony někdy jako pouhé solitéry, ale také dokázali jevištně sdělit neschopnost postav navázat mezi sebou duchovní vztah. Ke scénografii lze říci, že byla poněkud neústrojná.
DS J.K. Tyl při JČE a.s. České Budějovice - N. V. Gogol: HRÁČI. Výborná scéna a kostýmy, strukturované herecké výkony, zajímavá režie. Nepřehlédnutelná inscenace, nejlepší z celé přehlídky, i když ne vše z jeviště nabízené - nabízené zvládnutými hereckými prostředky a výraznou divadelností - směřovalo k jednotnému výkladu. Zvolená koncepce stavěla Ichareva a nás diváky do situace v níž jsme obehráni, neboť nepostřehneme, že se jedná o dokonale propracovaný podraz. Jde tudíž o koncepci v mnohém souznící s dnešními hrátky mocných především ve světě finančním. Jiná věc je, že této koncepci, tomuto podrazu, se nedostalo důkladné režijní pozornosti. Režie od celku a jednotlivých vztahů postav v situacích občas upře zájem na vybudování dokonalého výstupu či gagu, které oprávněně vyvolávají salvy smíchu, ale už neřeší jejich zapojení - tedy význam a smysl - do celku inscenace. To samé se týká práce se světlem, kdy určení zda se jedná o sen či reminiscenci je sice prvoplánově zřejmé, ale otázka je, zda je to tak od inscenátorů myšlené, a též, zda je to tak správně - takže opět otázka po smyslu. Také je škoda, že občasně stylizované výstupy, které mají charakter záměrného divadelního komentáře, tedy komentáře nad textem a mimo text, jde o divadelnost ve své podstatě, nejsou důsledné a dotažené. Jediné však budějovičtí opomíjejí, a sice to, že Hráči jsou o hráčích se životem na vinici Páně. Hra je pro ně vše. Vsadí život do hry, která je hazardem a zároveň výsostnou konspirací hodnou Intelligence service. Že hra je pro všechny hráče postojem k životu a životem samým.
DS Tyl Dačice - E. Vachek: PEC. Fraškovitá komedie z časů 1. světové války kdesi na širé Rusi, kdy všichni muži ze vsi jsou na frontě kromě popova pomocníka dáčka. Opuštěné vdově byl na polní práce přidělen český zajatec, takže je zřejmé, kudy se bude děj ubírat. Do rozehraného vztahu, který vykazuje až švejkovské postoje ve vnímání skutečnosti, přichází manžel, a dál nemá smysl cokoli prozrazovat. Režie ctí žánr při výkladu a řešení situací, což se týká i hereckých prostředků verbálních a nonverbálních. Režie též umí postavit a zrealizovat gag, což je výtečné. Pravda, anekdotický příběh je v čase poněkud natažen, ale na druhou stranu z něj cudně zaznívají smutné až hořké tóny lidí vykořeněných z běžného koloběhu života, takže když se občas zadaří, interpretace nabídne smích spojený s mrazením.
DS Čelakovský Strakonice - W. Shakespeare: VESELÉ WINDSORSKÉ PANIČKY. Text byl výrazně upraven pro potřeby souboru a výklad-nevýklad šel spíše po jednotlivostech co se postav týče, než po smyslu situací a vyznění příběhu. Šlo by dál poukazovat na rozličné nedostatky a nedůslednosti, ale valného smyslu by to nemělo. Nejspíše lze říci, že touto inscenací si naplnil soubor a režisér jakýsi sen, a v tuto chvíli není na nás posuzovat, jak se vydařil.
DS Klas Klášterec na Ohří - P. Fiala: BISTRO aneb NESMRTELNÍ. Podívat se kritickým byť laskavě ironickým okem na dějiny a povahu vlastního národa každý nedokáže. Oč je země menší, o to bývají tyto pokusy nesnadnější. Po Peškově „Encyklopedickém heslu XX. století", se o podobné pokusil Pavel Fiala scénickou groteskou Bistro. Co se týče doby uplynulé, to jest od protektorátu do roku 1989, zde se mu groteskně kabaretní pohled vydařil, především díky dvojici hlavních protagonistů Pepy a Edity. Jistě, tato doba již byla probrána, zhodnocena, jaksi ofrankována - a to bez ohledu na to zda správně či ne - je tedy na čem a proti čemu výklad a postoje prezentovat konkrétně i metaforicky. Bavíme se opakováním známého i předpokládaného, bavíme se nastoleným národním klišé. Je pouze škoda, že s klišé jako vyjadřovacím prostředkem se více divadelně nepracuje, neboť zůstává povětšinou jen jako klišé - což je dáno už v textu. Ale nakonec, proč ne. Kolotoč politického času roztáčí štamgasty Bistra docela odpoutaně a osvobozeně. Jiná věc je, že doba po roce 1989, tedy historie zcela nedávná, ba právě prožívaná, nemá odstup. Ono vůbec v naší zemi není tradice hodnotit právě žité, neboť ke každému názoru se přistupuje jako ke konečnému a danému, tudíž snadno napadnutelnému jak fakticky, tak emotivně - což právě v Čechách většinou bývá vydáváno za nejobjektivnější přístup. U nás se průběžné a proměnné hodnocení právě probíhající doby, jako třeba v Anglii, nenosí, a je na nás, divácích, zda za zhodnocení považujeme či nepovažujeme právě Bistro. Otázkou je, zda poslední roky jsou skutečně tak vypečeně negativní, jak je nám z jeviště předkládáno, a zda se prostředky, kterými nám Pavel Fiala současnost ukazuje, se ve své obsahové, a především divadelní kvalitě neproměňují v totéž, co mají kritizovat - především TV NOVU za prostředky a přístup ke skutečnosti. Lze konstatovat, že ztvárnění současnosti, včetně časové plochy, se ukazuje vzhledem k celku, a především divadelní poetice předchozích částí, jako problematické.
DS De Facto Mimo Jihlava - S. Mrożek: KAREL. Rozkrytí textu politické reality, která ad absurdum v žánru absurdního divadla vyhrocuje známou premisu, že poturčenec bývá horší Turka, se vydalo cestou, která by před 10 lety vyvolala bouři souhlasného potlesku. To znamená, že Mrożkův text byl ve své podstatě uchopen správně, ale interpretační posun, výklad směrem k dnešku, nebyl proveden. Tím je dáno, že otázka jakou podobu má dnešní slepota, strach, podřízenost a analfabetismus všeho druhu, nebyla zodpovězena. Škoda, neboť je zřejmé, že by to jihlavský soubor dokázal.
A tím končí drobný raport o Dačickém kejklování jihočeských kejklířů pod laskavým dohledem Modré růže Rožmberské.
Vladimír Zajíc