Texty: AS 2001, č. 2, s. 6 - 9, MIlan Strotzer.

25. WINTRŮV RAKOVNÍK
aneb Dramaturgicko-režijní červená nit

Jedna z nejstarších krajských přehlídek – Wintrův Rakovník se letos konala již po pětadvacáté. Uskutečnila se ve dnech 22. – 25. března 2001 za účasti 9 souborů, které uvedly v 9 představeních 10 titulů. Přehlídku pořádalo Město Rakovník a oddělení městského úřadu Kulturní centrum za vydatné pomoci místního divadelního spolku Tyl.
Diváci v rakovnickém Tylově divadle měli rovnovážnou možnost pobavit se na představeních her v komediálních žánrech a zamýšlet se nad obsahovými sděleními her přinášejících závažná témata. Dramaturgická skladba přehlídky byla letos velice pestrá. Na programu byla hra italské klasické dramatiky, po dvou současných hrách českých, anglických a amerických dramatiků a tři původní hry, jejichž autory byli členové zúčastněných divadelních kolektivů. Převažovala tudíž česká dramatika. Ještě pestřejší byla dramaturgická skladba Wintrova Rakovníka z hlediska žánrového. Uvedeny byly tři textové předlohy z rodu divadla absurdity, dále pak po jednom textu modelové hry, situační komedie, konverzační komedie, frašky, kabaretu, původní současné komedie a divadla jednoho herce. Divadelní soubory volily, až na dvě výjimky, kvalitní textové předlohy, respektive připravily je svou původní autorskou tvorbou. Dramaturgie patřila jednoznačně k největším kladům přehlídky. Podtrhnout je třeba uvedení třech autorských textů, náročnou dramatiku reprezentovanou autory Haroldem Pinterem a Lawrencem Ferlinghettim, přičemž Ferlinghettiho hra Oběti amnézie byla uvedena říčanským souborem v české premiéře.
Pohleďme nyní jaká byla konkrétní dramaturgická volba souborů a jak se ji podařilo uskutečnit na jevišti. Celkově lze konstatovat, že jevištní realizace ve většině případů pokulhávaly za dobrým dramaturgickým výběrem a kvalitou autorských textů. Jeden z častých důvodů, proč tomu tak bylo, lze spatřovat v oblasti dramaturgicko-režijní, v absenci či nedostatečném věnování pozornosti té fázi práce na inscenaci, v níž je třeba dobrat se podstaty, charakteru textové předlohy, jejího žánru a odtud výrazových prostředků, jimiž lze hru co nejlépe realizovat.
Nejzřetelněji se to projevilo u hry, kterou nastudovalo Malé divadlo z Kolína, a sice hry Harvey a já americké autorky Mary Chase. Její slavnou situační komedii hráli kolínští spíše jako realistickou civilku. V inscenaci absentovaly potřebná míra nadsázky a důsledné hraní dramatických situací, v nichž jsou postavy hnány k prosazení svého chtění, a vedeny tím o co usilují. Navíc to, že jakoby vše bylo v jejich hře stejně důležité, vedlo k stereotypnímu rytmu a rozvolněnému tempu představení. Inscenaci nepodepřela příliš ani scénografie, která byla z hlediska žánru až příliš úsporná, byť umožňovala rychlé proměny.
V zásadě stejný handicap si přivodil Divadelní spolek Svatopluk z Benešova, když se pokusil o jevištní provedení textu Bolemíra Noce (pseudonym) Čekatel. Byť v něm autor napsal tři postavy, jde o text, který je vlastní produkcím divadla jednoho herce, o text, který není dramatický, ale spíše přednesový. Jeho kvality jsou nevalné, a ač inscenátoři ledacos za autora domýšleli, nepodařilo se z něj vykřesat mnoho. Kdyby jeho chabé možnosti byly odhaleny v přípravné fázi, nejspíše by k jeho jevištní realizaci nedošlo. V provedení benešovského souboru mj. scházelo to, co by patrně napomohlo většímu divadelnímu účinu: stanovisko a postoje hlavního protagonisty, respektive jejich proměny a zřetelná volba, byť náhradního (fiktivního), partnera.
Rovněž Divadelní soubor Jiřího Voskovce ze Sázavy neušel dani z nedostatečné dramaturgicko-režijní přípravy. Zvolil si bulvární hru populárního plzeňského herce a autora Antonína Procházky Klíče na neděli. Ani sázavská volba nebyla chvalitelná. Autor sepsal cosi, co by uneslo označení estrádní produkce se znaky konverzační zápletkové komedie. Nejde tu o dramatický text s oporou v napsaných dramatických postavách a situacích. Ty jsou povětšinou načaty, leč nerozpracovány. Ve chvíli, kdy by k rozvinutí a realizací situace mohlo dojít, přivádí autor další figury a vrší nová fakta. Procházkův text je spíše snůškou legračních dialogů, vtipů a bonmotů navlečených na vykonstruovanou osnovu příběhu. Přesto bývá často hrán a vděčně přijímán publikem. Ostatně, nejedno provedení na amatérských jevištích přineslo potěšení hercům i divákům. Stalo se to tehdy, kdy byla použita lehkost konverzační komedie a schopnost uplatňovat slovní vtip, když se šlo vymezeným koridorem lechtivosti a trapnosti, způsobené záměnou partnerů, když humor vznikal z nitra, z průsečíku nastolených okolností, zkrátka, když se takzvaně „netlačilo na pilu a nevyráběla se sranda“. Sázavští uchopili Procházkovy Klíče na neděli jako frašku, se všemi, i těmi nejrazantnějšími prostředky, které jsou tomuto žánru vlastní. Ukázalo se, že je to na „Klíče“ příliš, že to neunesou. A tak se lechtivost změnila v „tlusťárny“, trapnost v „podpásovku vkusu“ a slušná herecká výbava ve výprodej šarží, i když ne u všech, jako u pánů Randuly a Kuchlera.
Problémem nedocenění toho, co máme za text v rukou, nedobrání se jeho podstaty a kvalit poznamenal značně i inscenační výsledek Divadla Luna ze Stochova, které si oproti sázavským zvolilo nepochybně zajímavý a divadelně nosný text Harolda Pintera Jakoby na Aljašce. Tentokrát režisér zůstal u vrchní slupky a k jádru předlohy nedospěl. Osamocený, soustředěný herecký výkon Šárky Vyskočilové v roli Debory (čestné uznání) nestačil sám o sobě zprostředkovat myšlenkové poselství hry. Pravda však je, že režisér Luboš Fleischmann volbou hry Jakoby na Aljašce uložil sobě a svým hercům tak těžký úkol, který v kontextu rakovnické přehlídky i mimo ní nemá téměř obdoby.
Otázka dramaturgicko-režijní připravenosti a vybavenosti se linula letošním Wintrovým Rakovníkem jako červená nit. Dílem se dotkla i dalších inscenací přehlídky, i když ne tak očividně, jako u těch výše zmíněných, které jakoby tvořily zvláštní skupinu. Částečně postihla i říčanskou inscenaci, která patřila k tomu nejzajímavějšímu, co krajská přehlídka letos přinesla.

Za druhou, relativně samostatnou skupinu, lze považovat tři následně popisované solitéry. Osamoceným vojákem v přehlídkovém poli byl Divadelní spolek Jitřenka Žatec. Ne proto, že přijel z jiného kraje, nýbrž proto, že byl jediným, kdo se představil s inscenací divadelní klasiky. Uvedl méně frekventovanou hru Carla Goldoniho Náměstíčko, která patří, stejně jako např. známější Poprask na laguně, k tzv. komediím prostředí. Tímto prostředím jsou italské Benátky se svými postavičkami, vyhraněnými typy. Početný žatecký soubor disponuje dobrým typovým obsazením, což mu umožnilo vytvořit potřebnou mozaiku jedinečných postav hry, osobitých typů. Mezi nejzdařilejší se řadili Anzoletto Martina Štrosse (cena), Catte Renaty Říhové a Fabricio Václava Rampase (čestná uznání). Inscenátoři hledali oporu v hudebně zpracovaných pasážích speciálně připravených Erichem Knoblauchem, který se skupinou Jitrocel živě doprovázel i četná pěvecká čísla. Nicméně, zakomponování hudební složky inscenace je diskutabilní, a to jednak proto, že se stala spíše retardujícím prvkem, jednak pro zvolené prostředky hudebního výrazu a pro ne vždy dobře zvládnutý zpěv. Podobně tomu bylo v nejednom případě i se zvládnutím hereckých úkolů, zvláště pokud šlo o mluvní projev, mj. i s ohledem na veršovaný text. Nelehký úkol režiséra Vladimíra Valeše zvládnout rozsáhlou komedii s velkým množstvím postav, situací a proměn se zdařil do té míry, že byl divákům přehledně tlumočen spletitý příběh, méně již atmosféra prostředí, v němž se odehrává. Kýžený efekt podvázala i nepřesná expozice hry a také „přilepený“ rámec potulných muzikantů a karnevalu.
Další ojedinělou produkci připravil nováček přehlídky Divadelní spolek Kocábka z Chocerad. Byl jí naivní demonstrovaný kabaret, jehož základem byly drobné texty režiséra souboru Jiřího Cinkeise. Představení se jmenovalo Přístav aneb Jak snadno a rychle dožíti se v plné duševní svěžesti dlouhého věku. Bylo neseno na vlnách jemného choulostivého humoru a inzitnosti v provedení jednotlivých textů a skečů. Choceradští si nehráli na umění a poutaly diváky kouzlem nechtěného. Jejich produkce se vzpírá poměřování estetickými kritérii. Přesto byl oceněníhodný výkon Moniky Těšíkové (čestné uznání) a Jiřího Cinkeise (cena za herecké kreace s přihlédnutím k autorské tvorbě).
Třetím solitérem bylo Divadlo IKDYŽ z Kolína s inscenací scénáře Davida Dvořáka Vašíček 22 s podtitulem Bačkorová televizní estráda. David Dvořák (cena za námět a scénář) připravil se svým souborem inscenaci, která je příspěvkem k linii divadelních a literárních počinů, které se zaobírají problematikou působení médií, jejich schopností manipulace s vědomím člověka, respektive dalšími negativními efekty. V tomto konkrétním případě jde o jevy spjaté s televizní produkcí pokleslého ducha až stupidity, o takovou vrstvu zásahu do života člověka, kdy dochází k setření hranic mezi realitou a fikcí a ke ztrátě identity. Hra sleduje prostřednictvím provázané řady etud dopad mediálního tlaku na „takovou normální rodinku“, do níž vstupují na jedné straně Scénárista a Moderátor a na straně druhé Opravář a Malá holčička. Jiskřička naděje, kterou lze vystopovat zejména v postavách Opraváře a Malé holčičky, jež jsou nadány schopností fantazie a hry, uhasíná, neboť i její nositelé se ocitnou v osidlech fikce a bezvýchodnosti.
Poměrně složitá struktura hry je realizována souborem, který svými minulými inscenacemi prokázal nemalé dispozice pro vytvoření uceleného divadelního tvaru, stavbu situací a gagů, navíc souborem s mimořádnou pohybovou průpravou a v nejednom případě i dobrými hereckými předpoklady. Tato průprava a tyto předpoklady byly patrné i v nastudování Vašíčka 22 (cena Lucii Čechalové za herecký výkon v roli Dcery). Oproti dřívějším opusům se však v této inscenaci příliš nedařilo budovat situace a vystavět gagy a některé sekvence hry zůstaly nevysvětleny, respektive působily samoúčelně. Na to, aby se situace hry vrstvily a hutněly ve smyslu tematickém, se nedostalo. Časomíra inscenace se zdála naddimenzovaná a neadekvátní obsahu myšlenkového sdělení, ale i s ohledem na charakter hry, její modelovost. Méně by bylo dozajista více. Soubor inscenoval svého Vašíčka 22 v scénickém objektu, který umožňoval rychlé proměny prostředí a jejich prolínání. Využil i filmového záznamu, přenášeného prostřednictvím televizní obrazovky. Tento prostředek se stal významotvorným prvkem inscenace (čestné uznání Pavlu Nedvědovi za scénu). Navzdory výše uvedeným problémům je třeba vyzdvihnout skutečnost, že kolínský soubor uvedl původní autorský počin, přinesl závažné aktuální téma a v zásadě je svou inscenací tlumočil publiku. Nelze ani opomenout řadu dobrých scénických nápadů a řešení.

Inscenace, které se ve svém výsledku dostaly nejdále a patřily na 25. Wintrově Rakovníku k tomu nejlepšímu, jsem si nechal na konec. Dvě aktovky pro jedno představení připravil Divadelní spolek Tyl Říčany. První aktovka byla z pera Harolda Pintera a nesla název Milenec. Tuto absurdně laděnou hříčku připravil režijně Jan Pospíšil. Autor v ní prizmatem manželského a současně mileneckého soužití vypovídá o narušení přirozených vztahů, které byly odedávna podmínkou lidské existence. Manželský pár v této Pinterově groteskně hrůzné aktovce ztrácí schopnost komunikovat – existovat nejen opravdově, ale i náhradami, které přijal za způsob svého bytí. Mezi opravdovým a náhražkovým vztahem se stírá hranice, situace se stává zoufalou a bezvýchodnou, neboť desetileté manželství – milenectví nedalo vzniknout novému životu. Režisér obsadil do rolí manželů herce, kteří svým věkem neodpovídají předloze, jsou mladší. Je to handicap, který lze snížit úpravami textu, ale ne eliminovat zcela. Přitom jak Jana Sedláčková, tak Filip Jevič (cena) jsou ve svých rolích přesvědčiví. Otázkou je použití stylizace některých scén a jejich přeskupení. Zdá se, že by bylo výhodnější zůstat, pokud jde o herecké a další jevištní prostředky, co nejblíže realitě, stejně tak pokud jde o chronologii časovou.
Druhou aktovkou v říčanském představení byla aktovka Lawrence Ferlinghettiho Oběti amnézie. Autor v ní nezapře své výtvarné vidění a schopnost vypovídat jazykem, v němž hrají prim symboly. Uvádí nás do suterénní recepce pochybného hotelu, jemuž velí Noční recepční, představující omezenost, sešněrovanost, zupáctví, násilí etc., zkrátka vše, co dusí svobodný život na Zemi a co upírá životu nárok na světlo. Do hotelu přichází žena, z jejíhož lůna se rodí světlo, aby bylo po několika peripetiích v závěru hry zničeno Nočním recepčním. Zůstává tu však přece jenom světélko naděje. Režisér Karel Purkar s herci zprostředkoval v zásadě vše, až na to světélko naděje. Obtížné technické řešení ho vedlo k tomu, aby některé významotvorné rekvizity a další součásti scénické a kostýmní výpravy nahradil (např. svítící žárovky od obří po malou za balónky) či je pominul (šikmá rampa pro vstup do hotelu; okénko, za nímž je vidět nohy procházejících lidí na ulici). Zatímco u představitelek Marie by bylo třeba ledacos zpřesnit, Noční recepční Jana Pospíšila (cena) je excelentně ztvárněná postava. Říčanské představení nebylo bez problémů, většina jich je technického rázu a jsou řešitelné. Dobré nakročení a dramaturgie jsou nesporným příslibem pro vznik inscenačního výsledku adekvátního zvoleným předlohám. Stálo by za to o něj ze všech sil usilovat už proto, že soubor vykročil již svými minulými inscenacemi do teritoria, které je z hlediska dramaturgické volby neotřelé, až objevné (cena za dramaturgické směřování). Říčanská inscenace aktovek Milenec a Oběti amnézie byla doporučena k výběru do programu národní přehlídky.
Vrcholem Wintrova Rakovníka 2001 byla inscenace Velmi amatérského divadla Kladno (V.A.D.), pro nějž textovou předlohu napsali členové souboru pod pseudonymy Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová. Jejich původní hra Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka přivádí diváky do většinou důvěrně a také neblaze známého prostředí zubní ambulance. To je také odrazovým můstkem komedie a V.A.D. z něho v dobrém slova smyslu těží. Nad humorem vycházejícím z praktik zubních ambulancí se však klene linie, která - byť humornou formou – vypovídá o vztazích spolupracovníků, o potřebě docenění jejich práce, o ctižádosti a v této souvislosti o tom, kam až sahá poctivost a čest. Žánrové obrazy z pracovního života čtyř zubních lékařů, přednosty oddělení, medičky na praxi a zubní laborantky jsou zcizovány prostředky kinoautomatu, snových vizí a reklamy. Do hry jsou nenásilnou formou zapojováni i diváci v rolích pacientů. Snad jen s výjimkou dvou míst, kdy dochází v reálném prostředí zubní ambulance k stylizaci jiného řádu, je inscenace vedena stylově čistě v hereckých prostředcích, jsou v ní dobře budovány dramatické situace. Oceněníhodnou byla schopnost přesného načasování gagů, především u Kazimíra Lupince v titulní roli (cena). Dařilo se však celému hereckému kolektivu, v němž dále větší měrou zaujalo trio představitelů rolí zubních lékařů, ztvárněné Janem Karasem, Lenkou Novotnou a Helenou Plešingerovou (čestná uznání). Hra Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka je zdařilým autorským pokusem o současnou komedii (cena za text), která přináší nejen radost, ale vybízí i k zamyšlení. Její inscenace, realizovaná souborem V.A.D z Kladna, byla nominována odbornou porotou Wintrova Rakovníka (Jarmila Černíková-Drobná, Karel Semerád, Milan Strotzer a Vladimír Zajíc) do programu Národní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2001.
Milan Strotzer