Texty: AS 2001, č. 2, s. 4 - 5, Milan Schejbal.

Karlínská Tříska 2001

Pražské amatérské divadelnictví nemá v současné době zrovna na růžích ustláno. Poměrně stabilní síť profesionálních divadel spolu s příležitostnými produkcemi povětšinou muzikálového typu vytvářejí v našem hlavním městě značně širokou nabídku, ve které se jen těžko hledají skulinky. Je-li možno někde zásadně z pozic amatérského divadla ovlivnit pražské divadelní dění jako celek, pak vidím šanci ve dvou základních oblastech. Tou jednou je bezesporu autorské vidění současného světa kolem nás, propojené jistou generační výpovědí; tou druhou pak již dlouhodobě oblast činoherního divadla pro děti.
Jako by mi regionální divadelní přehlídka amatérského divadla KARLÍNSKÁ TŘÍSKA, jejíž první ročník se konal 16. – 18. března 2001 v karlínském Spektru, dala za pravdu. Z celkem třinácti soutěžních představení byla čtyři věnována dětem a ze zbývajících devíti jich víc než polovina (plných pět) nesla typické rysy autorského divadla. Ono autorství se pak nejvíce projevovalo především v dramaturgii, kde tři inscenace se mohly pyšnit ryze původním textem napsaným výsostně pro konkrétní soubor. Připočteme-li k tomu v podstatě autorskou úpravu současné české hry Daniely Fischerové Turandot DS DOVEJVRTKY a úpravu stejného charakteru v případě textu Carla Gozziho Láska ke třem pomerančům DS Esence, vynikne ještě více nejcharakterističtější rys celé přehlídky – tj. snaha zobrazit na divadle náš současný svět plný protikladů, paradoxů a nesmyslných banalit, zkrátka svět plný absurdity, někdy absurdity až groteskní, jindy krutě rafinované. Nutno podotknout, že kde se podařilo zmíněný „svět“ zobrazit na jevišti vynalézavými a působivými výrazovými prostředky současného divadelního jazyka, tam bylo dosaženo výsledků nejlepších.
Soutěžní části činoherního divadla pro děti se zúčastnily celkem čtyři soubory, přičemž dvě inscenace, a to DS ŠOS Prachatice (V. Novák, S. Oubram – Strašidlo Bublifuk) a DDS TY-JÁ-TR-HROBESO Praha (František Pavlíček – Malá mořská víla) zůstaly pouze v rovině reprodukce textové předlohy, přičemž v prvním případě předlohy značně problematické, v případě druhém předlohy takřka půlstoletí staré, nesoucí dnes již archaické prvky své doby. Obě inscenace trpěly častým neduhem této divadelní oblasti: málo nosných dramatických situací, přílišná mnohomluvnost, nedostatek imaginace, přílišná doslovnost a z toho pramenící popisnost a ilustrativnost. DDS TY-JÁ-TR-CO?! Praha se představil s dramatizací známé Knihy džunglí R. Kiplinga. Režisérka Radka Tesárková využila dlouholeté zkušenosti z práce s dětskými kolektivy a uplatnila zde jako základní výrazové prostředky postupy známé z oblasti dramatické výchovy. V této rovině také inscenace splnila svou funkci. Problémy se objevily, když představitelé jednotlivých postav byli nuceni vytvořit komplikovanější charaktery a kdy zvolené prostředky nepomohly vytvořit složitější zázemí postav. Nejdál se na tomto poli dostal DS Esence Praha, který uvedl ve své úpravě hru C. Gozziho Láska ke třem pomerančům. Soubor také přinesl na jeviště výraznou divadelní stylizaci odkazující až ke comedii dell´arte, což se projevilo především ve výtvarném pojetí a v některých postavách obsazených proti typu (Princ). Zdařile vyřešené situace („Carmen a šála“, „dvacet kapek“, atd.) a některé aktualizace lze přičíst ke kladům inscenace, je jen škoda, že nedošlo k důslednější hierarchizaci jevištních akcentů a point jednotlivých situací, neboť takto měla inscenace poměrně monotónní charakter a některá důležitá fakta příběhu se ztrácela. V této souvislosti je třeba zalitovat, že se soutěžního klání nemohlo z technických důvodů zúčastnit Divadélko na peróně s inscenací Cesta kolem světa za osmdesát minut, neboť tento soubor patřil v minulosti vždy k těm nejlepším v oblasti činoherního divadla pro děti.
Někde na pomezí tvorby pro děti a pro dospělé se nám jevilo představení DS Causa Bibendi Praha – Jan Drda – Hrátky s čertem. Inscenace nese znaky začínajícího divadelního kolektivu, který má ve svých řadách několik talentovaných jedinců, ale který ve své práci zatím udělal pouze první krok a víc než ilustraci (byť dobrého) textu nepředvedl – v tom mu, bohužel, nepomohl ani hostující profesionální režisér.
Snahou o pobavení svých kamarádů se vyznačovalo představení Dokonalý blázinec aneb Strejda v akci (C. Laufs) Divadla Bez dozoru Horní Počernice. Tuto svou základní funkci jistě splnilo. Není pochyb o tom, že tento způsob komunikace se svým blízkým okolím prostřednictvím divadla, pro který se vžil název tzv. sousedské divadlo, má svůj značný význam, zvláště v dnešním značně odosobněném světě. Dostaneme-li se však mimo tento rámec, nevyhneme se mnoha zásadním divadelním otázkám, které inscenace přináší, tvorbou charakterizace jednotlivých postav počínaje, řešením situací a celkového tvaru konče. Pokud by chtěl tento kolektiv dosáhnout vyšších cílů, nemůže se řešení těchto otázek vyhnout. Problémy jiného charakteru přinesl autorský text Jakuba Sticha a Jana Pomuka Štěpánka - Dudu, předvedený DS Frak Praha. Příliš jasně dané schéma této v podstatě anekdoty způsobilo, že po několika okamžicích jsme již nesledovali kam že příběh mladé dvojice směřuje, ale spíše jsme si ověřovali předem odhadnutelná fakta. Vytratilo se tak základní kouzlo každé anekdoty, tj. překvapivý konec. Ona tezovitost, která je daná již textovou předlohou, pak způsobuje absenci kontaktu s divákem. K tomu přispívá i jevištní realizace samotné manipulace jakožto hlavní myšlenky, ke které dochází pouze prostřednictvím scénických objektů, nikoliv vztahů. Nesporným kladem inscenace jsou bezesporu herecké výkony obou protagonistů, kdy zejména představitelka postavy ONA zaujala přirozeným a autentickým výkonem.
Kdo by neznal jeden z nejúspěšnějších filmů všech dob Někdo to rád horké. Irena Gerová, inspirována tímto filmem vytvořila pro DDS TY-JÁ-TR-BEZ NÁZVU Praha scénář s názvem Někdo ji rád horkou. V půdorysu jde přesně o zmiňovaný film, ovšem v obráceném gardu pohlaví. Jde o mužskou kapelu, ve které účinkují dvě převlečené dívky. Velmi slibný název však nepřinesl kýžený jevištní efekt. Vše, bohužel, zůstalo pouze
u základního nápadu, který se však nijak do samotného příběhu nepromítl a nepovýšil jej. Celkové rozpaky se pak promítly i do základního jevištního uchopení, které jako by se nemohlo rozhodnout, použije-li postupy iluzivní či antiiluzivní, které jsou evidentně mladému souboru bližší. Zajímavý nápad, podtržený hudebně disponujícím kolektivem zůstal tentokrát jen na půli cesty.
DS Čtyřlabuť Praha se obrátil ve svém divadelním směřování k dnes již klasickému textu Ludviga Hollberga Jeppe z vršku. Opět jednoduchý příběh, hraničící s anekdotou, stojí a padá s hlavním představitelem. Soubor má velkou devizu v tom, že tímto hlavním představitelem disponuje. Umírněný a soustředěný výkon Karla Bělohradského patřil bezesporu k vrcholným hereckým kreacím celé přehlídky. Otazníky spíše přineslo vedení dalších postav, které působily schematicky a po jisté době i monotematicky. Pokud se souboru podaří nalézt jevištní klíč k ostatním postavám, můžeme hovořit o nadprůměrné inscenaci.
DIVADLO (bez záruky) PRAHA - Thornton Wilder – Rodinné album. Inscenace složená ze dvou pozoruhodných aktovek Dětství a Dlouhý štědrý večer přinesla při přehlídkovém představení rozporuplný výsledek. Zatímco bezchybná první část působila kompaktním dojmem, s řadou jevištně překvapivých obrazů, s přesným znakovým herectvím všech pěti představitelů a jasným a čitelným režijním záměrem, aktovka druhá přinesla prakticky ve všech těchto ohledech problémy. Snad nejmarkantněji se to projevilo na způsobu herectví. Oproti znakovosti v Dětství se na mnoha místech Dlouhého štědrého večera objevilo zbytečné a nefungující psychologické vyhrávání procesu stárnutí a umírání jednotlivých postav, a to na úkor myšlenky, tématu a funkce jednotlivých postav v celkové struktuře. Paradoxně jsme pak místo soucitu s postavami zaznamenali pouze odstup.
Inscenace Divadla Kámen Praha a Studia De Facto Mimo Jihlava spojuje mnohé. Základem jejich inscenací jsou autorské texty z dílen souborů, obě čerpají z oblasti tzv. absurdního divadla a obě se snaží upozornit na prázdnotu současného světa. Oběma inscenacím se to také v zásadě daří. Pražská inscenace (P. Macháček, F. Večerník ml., S. Špačková – Buchty) je nejsilnější především v první části, kdy ona absurdita vyrůstá
z našeho reálného života. V okamžiku, kdy soubor používá výsostně divadelní stylizované prvky (maska, svícení apod.), ztrácí inscenace na své autenticitě, a kupodivu i naléhavosti, a stává se monotónní. Jihlavská inscenace (Martin Kolář - Voda na kafe) udrží svůj reálný základ až do konce, o to nepochopitelnější je pak autorovo rozuzlení celého příběhu. Až na tento (byť zásadní) dramaturgický problém jsme byli svědky jednoho z vrcholů celé divadelní přehlídky. Kromě příběhu a tématu, které se bytostně dotýkají každého z nás, jsme byli okouzleni především herectvím paní Evy Čurdové, vycházející z realistických tradic, které herečka organicky kombinuje se současným odstupem a komentářem. Zdárně jí ovšem sekunduje i partnerka Petra Kodysová. Pokud se podaří vyřešit dramaturgicky závěr inscenace, můžeme se dočkat od jihlavského souboru překvapení i na přehlídkách vyššího stupně.
Druhým z vrcholů Karlínské třísky byla jednoznačně inscenace DS DOVEJVRTKY Praha Turandot, podle hry Daniely Fischerové Princezna T. Důsledná úprava textu směřuje k ústřednímu tématu sváru citu a rozumu. Kdo v dnešním světě podlehne, byť na chvilku takové „zbytečnosti“ jako je cit, nekompromisně prohrává. Tento apel se podařilo režisérce Janě Kobesové i celému souboru bezezbytku sdělit, a to všemi výrazovými prostředky: herectvím jednotlivých představitelů počínaje, přes scénu, kostýmy a hudebním plánem konče. Výkony Martina Písaříka (Kalaf) či Dory Krškové (Adelma) patřily rozhodně k velkým devizám této inscenace i celé přehlídky.
Na závěr lze konstatovat, že byť jsme prožili v Karlíně hektické tři dny, ve kterých jsme shlédli čtrnáct inscenací (včetně hosta přehlídky, DIVADLA NA KOPEČKU Jihlava s inscenací Ryba ve čtyřech), splnila Karlínská tříska nároky, které jsou kladeny na všechny regionální přehlídky tohoto typu. Velký dík v této souvislosti patří domácímu souboru DIVADLA (bez záruky) PRAHA, který bez velkých zkušeností vytvořil skutečně tvůrčí zázemí a umožnil všem zúčastněným souborům i hostům inspirativní konfrontaci výsledků své práce. Je bohužel příznačné, že na výsledky svých kolegů byla kromě domácího souboru zvědava jen hrstka ostatních, a v duchu absurdního divadla, jehož symptomy se v obsahové rovině vinuly celou přehlídkou, jsme se nejčastěji potkávali se členy Divadélka na peróně Praha, které zde nemohlo vystoupit… Tak snad příště, neboť za celou porotu bych rád vyslovil přání, aby ono PŘÍŠTĚ opravdu v Karlíně bylo.

A jak to celé dopadlo?
Odborná porota Karlínské Třísky 2001
- pro jednání programové rady Popelky Rakovník 2001 doporučila na 1. místě Divadelní soubor Esence Praha s inscenací Láska ke třem pomerančům;
- pro jednání programové rady Divadelní Třebíče 2001 doporučila na 1. místě Divadelní soubor De Facto Mimo Jihlava s inscenací Voda na kafe;
- nominovala na Divadelní Třebíč 2001 Divadelní soubor Dovejvrtky Praha s inscenací Turandot.
Milan Schejbal