Texty: AS 2001, č. 1, s. 26, Jan Chad.

Antonín Bašta by se 22.3.2001 dožil 75 let

Poprvé jsem o Toníkovi Baštovi uslyšel jako šestnáctiletý kluk, který se pokoušel hrát divadlo v malém venkovském souboru. Potom jsem rok dojížděl do amatérského studia při Jihočeském divadle, které Toník společně s režisérem Milanem Fridrichem založil, a tam jsem ho poznal osobně. O něco později jsem ho viděl hrát v Hoffmanově Starostovi. Ta inscenace mě uchvátila a potvrdila názor, kterému věřím dodnes, že divadlo se nedělí na profesionální, amatérské, alternativní a kdoví jaké, ale pouze na dobré a špatné. Tenkrát jsem netušil čím vším je nutno na jevišti projít, kolik těch špatných a průměrných představení je třeba odehrát, mnohdy i jaký souhrn šťastných náhod musí nastat, než je dosaženo kvalitního výsledku. Toník mi pak v době, kdy jsme spolu přes dvacet let pracovali v souboru D 111, pomalu, ale jistě v tomto směru otevíral oči. On tehdy bezpečně věděl, že není v lidských silách, aby každé představení bylo nadprůměrné, že po vrcholu následuje sestup, někdy i pád. Nicméně také věděl a učil nás, že o tu nadprůměrnost je třeba vždy usilovat. Moji vrstevníci, ale i ti mladší, kteří se s ním na divadle potkali, nepochybně potvrdí, že Toník svým humorem, životním názorem a způsobem divadelní práce ovlivnil asi už natrvalo celou jednu, a možná ještě kus další divadelní generace. Nejbáječnější bývaly zkoušky, kdy patnáct lidí na jevišti sledovalo dalších patnáct v hledišti a všichni se navzájem skvěle bavili ve skvělé atmosféře, kterou vždy dovedl vytvořit. Když se nedařilo, divadelní jiskra nepřeskočila a při tvorbě inscenace nenastával žádný posun, dovedl situaci řešit s humorem sobě vlastním. Říkával, že právě v těch místech, kde je představení těžkopádné a v hledišti zavládne nuda, je nutný příchod tzv. „muže s kufrem“. Překvapený divák bude přemýšlet co je to za člověka a jaké má ve hře poslání, čímž se hluché místo překlene a inscenace opět ožije. Byly to krásné časy, až se člověku chce zabřednout do nostalgického vzpomínání. Bez ohledu na skutečnost, že Toník byl o dvacet let starší než my, všichni jsme byli mladí. Už tehdy nás vlastně učil duševní svěžesti, a řada z nás dnes poznává, jak se v životě hodí. Ač to nikdy neproklamoval, nadchl nás pro jeho svébytný druh laskavého humoru a humánní poselství divadla. Byl přísný, ale také spravedlivý. Dovedl poradit v divadle i v životě. Většinou vždycky dobře. Považuji za štěstí, že jsem mohl být jeho žákem, a vím, že bych ve svém životě, při vší úctě k ostatním, těžko hledal druhého učitele, který mne tolik ovlivnil a se kterým jsem si tolik rozuměl.
Mám živě před očima naše setkání, krátce před Vánoci roku 1998. Jak jsem mohl vědět, že to bylo setkání poslední. Toník Bašta by se letos 22. března dožil 75 let. Věřím, že všichni, kteří ho znali, a třeba i z jiného pohledu než je ten můj, nedokážou na něho zapomenout.
Jan Chad