Texty: As 2001, č. 1, s. 23 - 24, František Zborník.

Obrázky a písnička místo medailónu
(k 50. narozeninám Jaroslava Dejla)

Když kývnete na to, že napíšete do renomovaného divadelního časopisu medailón známé osobnosti, musíte být přesvědčeni, že je vám ta osobnost tuze blízká a že máte o jejím životě a díle zevrubné informace.
Když mě požádala redakce AS o napsání medailonu čerstvého padesátníka Jaroslava Dejla, zdálo se mi, že splňuji obě výše uvedené podmínky. A přikývl jsem. Zdálo se mi v tu chvíli, že stačí sednout k počítači a vyhrknout ze sebe všechny podstatné biografické údaje, názvy míst působení, jména souborů, které režíroval a v nichž hrál, připomenout inscenace. Chyba lávky! Totiž Jarda je mi osobou blízkou, ale místo encyklopedických informací (ta paměť!) mi přicházejí na mysl jen nepříliš souvislé obrázky. Tady jsou:
• Bramborová brigáda začínajících posluchačů Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích se koná v září 1969 ve Slavonicích. Mezi družstevními lány a renesančními budovami městečka se vytváří parta nadějí českého učitelstva. Jeden z ní, do té doby nenápadný a s převahou nejmenší mladík, organizuje společnou návštěvu místního kina. Že prý se pobavíme. Jdeme. Dávají Spalovače mrtvol.
• Kinoorganizátor se během studia stává postupně nejaktivnějším podněcovatelem společných akcí směřujících ke kultuře i jinam.
• Ve filmovém klubu společně zhlédneme omračující díla (Zvětšeninu, Řeka Zorbu, Godardovy, Bergmanovy filmy, Zefirelliho Romea a Julii, i Soumrak bohů a co všechno ještě), v běžných kinech ještě stihneme českou novou vlnu.
• V jihočeském divadle se mihne silná generace tehdejších absolventů DAMU v čele s Eliškou Balzerovou.
• Po každém tom zážitku sedíme v hospůdce, usilovně debatujeme, přeme se, žvaníme, dlabeme světlou tlačenku a pijeme pivo (po Hoří, má panenko), srkáme červené vínko a mícháme tatarák (po Zlodějích kol) nebo jen mlčíme a hledíme (po koncertu Hany Hegerové).
• Student češtiny a výtvarné výchovy J.D. nás potom přivádí úzkým průchodem z Lannovy ulice do sálku divadla Jihočeských energetických závodů. O našem osudu je rozhodnuto. Zakládáme Kruh, samostatnou studentskou skupinku v lůně energetického ochotnictva. Spolu „režírujeme“ (přesněji organizujeme) a Jarda navíc maluje dekorace a vyrábí kostýmy pro pohádky. Těžiště studia se posouvá z poslucháren do divadla.
• Nad rybníkem Zmrhal u Českých Budějovic mají Dejlovi chatu. V létě tu býváme, kujeme plány na příští sezonu a v hospodě pak večer pijeme zelenou a modrou. Komu to nestačí, vykouří viržinko. To působí spolehlivě…
• Po státnicích a po vojně nastupuje Jarda se svou ženou Libuší do učitelského angažmá do Bavorova, do divadelního do vodňanské Šupiny. Totiž ten název vymýšlí o něco později on se Slávkou Šimákovou cestou vlakem na zkoušku. V těch prvních letech společné práce se utváří divadelní rukopis, který nás dodnes neopouští, nejsilněji se projeví v Sachsově Kramářské nůši a v Tetauerových Úsměvech a kordech.
• J.D. na fotografii, an si třísní šaty „rybí kost“ po prvním větším šupiňáckém úspěchu, vítězství na krajské přehlídce v Humpolci.
• Poté, co Dejlovu rodinu přestěhujeme do Vodňan, se překvapivě Jarda s Líbou rozhodnou pro Moravu, a jižní Čechy o skvělého kantora, režiséra, herce a výtvarníka přijdou…
• Posílená Morava však ožije a zanedlouho se dětský soubor při ZŠ Třebíč pod Jardovým vedením představí krásnou inscenací Tristana a Isoldy. Hraje s dětmi (ony však postupně dospívají – zbojníci ve staročeské hře o Ondrášovi už děti nejsou) i pro děti (skvělý Tygřík Petřík). Český divadelní svět zavalí svou divadelní potencí – množstvím inscenací i jejich kvalitou, a tak jeden ročník Jiráskova Hronova je pak novináři nazván Dejlovým Hronovem, protože jeho práce tu čněla nad většinou ostatních.
• J.D. ředitelem ZŠ, prezidentem národní divadelní přehlídky Divadelní Třebíč, indiánským náčelníkem udělující indiánské jméno manželům Císařovým při zahájení této přehlídky v loňském roce, otcem tří dcer.

Tyhle obrázky a vzpomínky mi naskakují místo encyklopedie. A taky obrázek zatím poslední: Na oslavě narozenin prvního padesátníka studentského Kruhu Hanýze Pekaře je přítomno asi čtyřicet lidí. Kruháci jsme tu čtyři. Jarda Dejl samozřejmě nechybí. Celý večer se včetně oslavence držíme pohromadě, vyprávíme, debatujeme, žvaníme, zpíváme kruhácké songy, pijeme červené víno, fernet a pivo, neboť zážitky a vzpomínky jsou široce zaměřené a obsáhlé. Hosté vytahují z našeho kroužku oslavence, ale Hanýz se vždy zase vrací. Sem ho to táhne. Máme hlavy u sebe a jsme spolu. Jako tenkrát. Jako pořád. Dohromady je nám 200 let, ale vypadá to, že si za chvilku dáme zelenou a modrou a zapálíme viržinka. Divadlo, barevný alkohol a viržinka působí vždy spolehlivě. Večer nám bude krásně, ráno zle… Něco na tom všem bude. Zpíváme:
S čím já líhám, s čím já vstávám,
komu že se v noci zdávám,
kdo to z mého džbánku pije?
Moje láska komedie!
Tramtararára tata!

To bych Ti přál, Jardo. I sobě a nám. Aby Ti to takhle vydrželo.

Tvůj František Zborník