Texty: Řemešín: heslo in Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 128

ŘEMEŠÍN, okres Plzeň - sever

Malíř Sýkora z Kralovic v roce 1928 reprodukoval na oponu ochotníků populární obraz Josefa Mathausera zachycující loučení Karla Havlíčka Borovského s rodinou.

• Opona je uložena u Jiřího Kouly v Řemešíně.
> Fák, Jiří: Historie ochotnického divadla na severním Plzeňsku. Mariánská Týnice, Muzeum 2006, s. 7
÷ Originál vystaven 2006 v Muzeu Mariánská Týnice.
÷ Putovní výstava fotografií Malované opony, realizovaná Muzeem českého amatérského divadla 2007–2010


Jistěže: loučení zatčeného Karla Havlíčka s rodinou patřilo (vedle loučení Jana Ámose Komenského s vlastí) k znovu a znovu
zpřítomňovaným – a v tomto smyslu vskutku mytickým – scénám českého národního obrození. Ale z hlediska jeho vyobrazení
na řemešínské oponě je zajímavé ještě něco jiného.
Pokoj, v němž se tklivá scéna odehrává, připomíná jeviště měšťanského divadla. Vlevo vzadu dveře otevřené do tmy, vpředu
chybějící „čtvrtá stěna“, abychom viděli dovnitř. A malovaná červená draperie se zlatými třásněmi podél portálu budí dojem, že
opona je už rozhrnuta a před sebou že máme scénu z dramatu. Připočteme-li divadelní aranžmá výjevu a herecká gesta postav,
je dramatická iluze téměř dokonalá.
Kralovický divák, před nímž se tato opona objevovala, kdykoli skončilo další dějství právě provozované hry, musel mít pocit,
že se tu hrají dvě dramata najednou: do příběhu Jana Husa (nebo c. k. polního maršálka) vždy znovu vpadl příběh Karla
Havlíčka – jako filmová dvojexpozice, jako podprahová informace, kterou si neuvědomujeme, a přece jsme jí poznamenáni.
Ať byl efekt tragických či komických finále sebemocnější, poslední slovo měla vždycky scéna Havlíčkova zatčení.
Volbou a pojetím tohoto námětu položil malíř Sýkora řemešínskému obecenstvu otázku, kterou v té době kladlo Evropě divadlo
Pirandellovo: kde končí skutečnost a začíná fikce, kde tedy končí dějiny a začíná mýtus. Učinil tak jistě nevědomky a sotva byl
kdy v tomto smyslu pochopen. Tím je však jeho dílo inspirativnější: žádá si, aby bylo rozpoznáno a domyšleno do důsledků.
Ne v pojmech filozofických, ale v řeči divadla.
Přemysl Rut