Texty: ZAJÍC, Vladimír: Prvé perlivé bechyňské Perlení v novém miléniu. AS 2001, č. 1, s. 12-14.

Prvé Perlivé BECHYŇSKÉ PERLENÍ v Novém Miléniu
Též
Otevřené Setkání Amatérských Divadelních Souborů Za Luny & Padání Sněhu

lektoři: Marie Kotisová & Vladimír Zajíc
za IPOS ARTAMA: Jan Strejcovský
za Kulturní dům BECHYNĚ: Josef Brůček puppetsmaster

PERLENÍ začalo výborně. V Písku nám upadl šroub motoru Multivanu značky W, takže jsme dorazili s rachotem, za který by se nestyděla ani toccata Arama Chačaturjana. Po PERLENÍ jsme i s urvaným motorem dojeli domů, i když cesta byla úmorná. Dvojka zařadit nešla a na křižovatkách místo jedničky naskakovala zpátečka ... prostě návrat byl metaforickou oponou PERLENÍ: Nakonec všechno dobře dopadlo!
Oproti loňsku lze říci, že inscenační úroveň měla tendenci vzestupnou. Postihnout se to nedá, takže věřme číslu třeba 17,5% - Sláva & Župajdá! Teatrologické vzdělávání divadelníků z lásky však v základní rovině - pojem a jeho obsah - zůstává na primární úrovni. Selfmademanů divadla je zatím pomálu, takže vymezování komunikačních prvků, znaků divadelnosti, i pouhého pojmenování řemesla občas nabývá podoby psa na pastvě. Diskuse oproti loňsku (5 bloků) byly ze strany seminaristů méně horlivé, ale na druhou stranu jsme si všichni navzájem více naslouchali. Upřímně řečeno, myslím, že se nikdo necítil uražen ani dotčen, a že více převládala snaha slyšet a využít práva nesouhlasit, než jenom odmítat. Jediným zásadním nedostatkem bylo, že nepřijeli divadelníci z Prachatic. Co, nepřijeli! Neposlali ani paní Martu s kufírkem co voní kávou z Jávy i Arábie, takže si lektoři museli obstarat kabelu s konvicí, hrnky, potravinami a sami si vařit & prát.
Ach jo. To je samé kroužení prchavých perliček PERLENÍ, ale do polykání vody Bechyňky, nasycené zdravým kysličníkem, se nechce. Ale proč, když psát je o čem? Inu, nejspíš jdou tlusté do tenkých jak za nářku v Laredu, takže ...

Divadelní škola Kolín - na motivy hry Jiřího Janků: Cesta kolem světa
První a zásadní postřeh zní: na diskusi jsme postrádali režiséra nebo kohokoli z učitelů. Zájem o diskuse, a nejen o jejich představení, mělo jen pár dívek, takže jim po právu náleží Čest & Sláva! Unesly vše, co bylo o inscenaci řečeno, a pokud se ohrazovaly či bránily své, činily tak slušně. S podivem ale je, že kolínská škola frekventanty nevzdělává o divadle teoreticky ani prakticky: jaký má divadlo jazyk, jaké výrazové prostředky, etc. Nuže, co jsme viděli? Na jevišti sestava devíti žen a dvou mužů vyprávěla o hrdince Femina Indiana Jones, kterou si všechny dámy chtěly zahrát. Principem „Cesty“ měla být hra, hraní si jako forma i obsah, hravost jako prostředek i cíl, spolu s pohledem žen (jak v tomto případě jinak) na svět mužů. Škoda, že „civilní“ vstupy, onen rámec, dvoreček, byly skutečně civilní, divadelně nezpracované, takže se princip hravosti zhroutil. Právě diskuse o tom, co je znak, a jak a přes co divadlo komunikuje s příjemcem, ukázalo nedostatky. Ne ve frekventantech, ale ve vzdělávání frekventantů. Též škoda, že řada prvků zůstala jen v rovině pouhého nápadu a dál se s nimi řemeslně ani významově nepracovalo. Tím ztratily svůj původní metaforický, víceobrazný náboj. Příklad za všechny je použití loutek nebo smysl reportérů či stylizovaným pohybem vytvářené prostředí.

DDT POLENO Bechyně - Hubert Krejčí: Doktor Pouštník & Hadrářova dcera
Herecky vybavené trio interpretů v přehledné a udržené stylizaci odvyprávělo příběhy páně Krejčího. Tím je řečeno, že jsme celkem věděli kdo je kdo, pochopili příběh jako takový, ale nebylo zcela jisté, kam, k čemu inscenace ukazuje. Přesněji, proč se zrovna hrají tyto příběhy, jaký smysl je ukryt za ne zcela čitelným významem. Znova podotýkám, že se jedná o vybavené jedince, kteří divadelně myslí. Jsou mocni z herecké a dramatické postavy stvořit dramatickou osobu a vést vespolné jednání. Otázkou nejsou tedy prostředky, ale cíl. Příkladně hlasem nabízeli více významů jednoho pojmu, nabízeli asociace, ve kterých se ztrácelo co chtějí a proč a jak toho dosahují. Byly jsme svědky zásadní triády: nápad, realizace, zhodnocení, ale ne vždy jsme rozuměli, kam a k čemu směřuje. Stručně řečeno: přesto, že mezi dramatickými osobami vztahy byly, nebyly jasné. Na jevišti existovaly tři osobnosti vedle sebe, jejichž vztahy a postoje se jevily náhodné. Zážitek z představení existoval, ale ...

Bechyňský divadelní spolek LUŽNICE - H. a J. Lamkovi: O veselém hrobaři
Ukázka z připravované inscenace měla sloužit dílně. Vzhledem ke krátkosti ukázky jsme od dílny upustili. Nemělo by smyslu se pouštět do konkrétní práce s textem a hercem - co a jak ve výkladu postav - neboť by šlo o pouhé pohrávání si bez vztahu ke koncepci. Přesto jistá dílna - seminář proběhla, neboť se zapojili všichni účastníci PERLENÍ. Téma bylo jak realizovat vztahy a proč, tedy jakou mají v divadelním jazyce sdělování úlohu a hodnotu; jakou kdo má či by měl mít roli v příběhu - čeho jsou nositelé lidské bytosti a čeho mýtické jako je Smrt; významová vyhraněnost vůči bezbřehé možnosti čehokoli, tedy divadlo jako tvorba znaku a komunikace znakem; atd. Podle reakcí přítomných lze soudit, že dílny jako tříbení názorů a hledaní bylo dosaženo.

Divadlo bez zákulisí Sokolov - Yasmina Reza: Obraz
Prokazatelně divadelně myslící režisér a herci, o jejichž schopnostech nelze pochybovat, si vybrali poněkud hořkou francouzskou konverzační komedii. I přes provedené škrty však ještě zůstalo - pro českou mentalitu vzhledem k pochopení příběhu o zkoumání přátelství tří mužů - příliš verbálního balastu. Ne, že by text interpreti neuměli, ale opakování a točení v kruhu v pojmenovávání jedné věci z různých stran, tedy využití jazyka jako takového, navazuje na francouzskou konverzační tradici, a slovní balast byl příčinou, že místo přesného zacházení s vnitřním rytmem jazykových pojmů docházelo k slovní improvizaci. Ta se navíc neubírala cestou selekce, ale naopak přidáváním slov především plevelných či ryze přídechových. Přesto, že při rozpravě o podstatě sdělení inscenace došlo k rozdílným názorům, jak ji kdo pochopil, o zúročení vynaložené poctivé práce není pochybnosti. Výhrady lze mít pouze k tomu, že start je od počátku expresivní, takže zbývá málo manévrovacího prostoru jak pro valéry postojů, tak pro vrchol konfliktu. Také scéna byla přes všechnu stylizaci vágní a popisná.

Divadlo KÁMEN Praha - Petr Macháček: Buchty
Po loňské tvrdé detektivce, prolínající se s existencionálními kafkovskými pocity (promyšlené byť třeba ne zcela realizačně domyšlené), přišel KÁMEN s Buchtami, které v textu i realizaci jsou krokem vpřed. Tentokrát si podalo ruku absurdní drama co by pinterovský příběh s havlovským vyprazdňováním smyslu slov, to vše zahuštěné tylovskými báchorečnými motivacemi. Přehnané? Ani ne, neboť jde o obrazné popsání jakou podobu text má. Realizace zatím opět pokulhává, i když daleko méně, za textem (můj ryze subjektivní názor). Hned na počátku vytkněme, že temporytmus byl rozpadlý, a jak se v debatě ukázalo, tak nejspíše proto, že ne vše je vyloženo. Tím se děje, že jevištní prostředky, od hereckých přes zvuk a předměty, se tematicky rozejdou uvnitř situace. Tato rozvolněnost se mění v temporytmické nedorozumění i uvnitř dramatické osoby a následně tedy při vespolném jednání. Možná zní tato slova ostře, ale je to proto, že se zdá být nepochybné, že KÁMEN v čele s Macháčkem je soubor, názorové uskupení divadelníků, kteří výsostně autorsky - od textu až po vyjadřovací prostředky - hledají princip, jak reflektovat svou dobu a své pocity. Je úplně jedno jakou formou je nahlížejí či budou nahlížet: tragicky, komicky či dokonce v podobě satyrského dramatu. Záleží jen na jediném, aby dál nepřestali hledat, neboť jsou v dnešní době jistou výjimkou, a člověk musí vážit slova jak povzbudit - což si zaslouží, a jak strčit prst do inscenačně bolavých ran - což si zaslouží neméně. Vykládat příběh, vykládat o tom, jak být celostátně šťastně vylosován coby odměna pro katy, kteří v důsledku bezkonfliktní společnosti přišli o práci, a je o ně pečováno, aby náhodou nepropadli frustraci, je nemožné. Stejně tak nelze vykládat o šťastné rodince či o bohatýru Ilju Muromci, který hrdinu zachrání, čímž mu připraví trauma a sám na své dobré srdce zahyne. To prostě musíte zažít. Možná jde o nádhernou hru, možná o demystifikaci či mystifikaci amatérského divadla a všeho, co na něm v hnutí nabaleno (i to by bylo skvělé), ale já vnitřně vím, že jde o divadelní hledání, o začátek něčeho, co doufám brzy dospěje a vykročí z puberty. Předpokládám, že bych jednou mohl být hrdý na to, že jsem se s Kameňáky v jejich začátcích setkal.

DS Divná Bára Praha - Oldřich Daněk: Zdaleka ne tak ošklivá jak se původně zdálo
Divná Bára opět potvrdila, že jde o formaci nepochybných divadelníků, kteří umí naťuknout text dramaturgicky a režijně. Pak jako by jim to buď stačilo, nebo se jim nechce dál domýšlet to, co jim text nabízí, co je v něm ukryto, ať už je důvod jakýkoli. Co se realizace týče, vzhledem k dramaturgickému a režijnímu uvažování, lze konstatovat, že herecky je Divná Bára na tom lépe. Aspoň to tak vypadá, neboť v debatě se prokázalo, že ano, že hrají to, na čem se dohodli. Z tohoto hlediska pak, bez ohledu na všechny výhrady, nutno konstatovat, že herecky jsou při naplňování koncepce na výši. No, a co s tím tedy dál? Určitě by měli být pečlivější při hledání všech aspektů, které zvolené texty nabízejí, ať už explicitně či implicitně. Cosi o nedotaženosti vypovídalo i rozpačité řešení tématu mizanscénou, kdy dochází k vzájemnému obkružování bez akcentu. U Daňka se více drželi slupky ořechu - vnějších historických předpokladů a příčin, a méně jádra ořechu - vnitřního konfliktu postav, tedy nabídnutého zrcadla dějů. Jistě, nikdo neříká, že je to snadné, ale píši zde o tom proto, že DB na to má, že všichni mají na víc, než nám nabízejí. Příkladně v Příběhu flanderském se možnosti odzrcadlování „velkých a malých dějů“ přiblížili, a je pouze na nich, aby přišli na to, zda se tak stalo intuitivně herecky či dramaturgicky či...

Ochotný divadlo Pacov - Karel David: Hvězdy na vrbě
Problém inscenace tkví v neujasněnosti divadelního jazyka, z čehož plynou nedorozumění o podstatě divadelnosti jako takové, o jejím smyslu, neboť jediným kritériem se zatím pro pacovské zdá být, zda se diváci dostatečně smějí. Pravda, ne pro všechny, a taktéž nutno říci, že: Nic proti tomu. Ani náhodou ne. Spíše jde o to jak s potenciálem souboru a jeho komediálním nadáním zacházet, aby postavy kreslil tlustě ve zvoleném řádu a nesklouzával k pitvoření, neboli tak zvanému utírání nosu židlí. Řekněme si hned co bylo dobré a co nejspíše kvalitní zůstane. Kapela jako taková a skoro všichni zpěváci. Schopnost valné většiny souboru pohybovat se v komediální nadsázce a schopnost několika členů souboru udržet figuru v její podstatě od začátku do konce. Pozor, pouze udržet, a ne ukázat proces vývoje ve vzájemném jednání. To je dáno tím, že inscenace postrádá jakékoli vztahy mezi postavami a vztahy postav k ději - vše významové stojí a padá s textem, navíc v jeho primární referenční podobě. Bylo by možno dokazovat další faktory, ale nač a proč. Nikdo - a nejméně já - nechce znevažovat energii, kterou pacovští do Hvězd na vrbě vložili. Pouze by stálo za úvahu, zda by se neměli divadlem více zabývat jako se svébytným druhem komunikace. Proč? Protože jdou cestou pouhého popisu bez obraznosti, metafory, imaginace, prostě divadelnost absentuje. Kdyby příkladně vzali text Hvězd a provedli jej důsledně v žánru kabaretu jako jednotlivé skeče, od jednotlivců přes dvojice až ke skupinové kreaci pohybové či zpěvní, nejspíše bychom byli všichni uspokojeni, a to, co dnes vyhlíží jako trhání kulis, by naopak bylo skvělým číslem. Myslím, že se o mně ví, že nejsem prudérní, a spíše zdravě cynický než cokoli jiného, ale mnohé části Hvězd na vrbě prostě vyžadují silný žaludek. Dva příklady. Zvedání sukně Marylin při zpěvu je jen a jen hloupé - kabaretu však příslušející. Močení funkcionářů a utírání mokrých prstů do zad jiných je víc než unfair - v kabaretu by však v rovině drastické komiky mohlo nabýt žádoucího obrazu.

Tak, a toť z Bechyňského Perlení Nového Milénia Vše.
Vladimír Zajíc