Texty: Praha-Vinohrady, LD Umělecké výchovy - vzpomínka bývalého člena souboru MUDr. Jaromíra Ledra, 2010

Text byl zaslán do Databáze českého amatérského divadla 1. 12. 2010.

Po květnu 1945 jsem dokončoval klasické gymnázium (Benešovo) na Král. Vinohradech.
Byl jsem v septimě a po "total einsatzu" (skladník v úschovně zavazadel na Wilsonově nádraží a pak technische nothilfe). I ve vyšších třídách se vyučovala nepovinná hudební výchova, kterou vedl prof. Otto Rödl, který mne pozval do recitačniho kroužku při Umělecké výchově. Vedl jej dr. Erik Kollár. A tak jsem se stal členem zájmového kroužku loutkářů v Umělecké vychově pod předsednictvim maliře Vítka Skály.
Byla to nádherná společnost vzdělaných a nesmírně slušných a obětavých lidiček. Rodina Rödlova, Skálova, Tittlebachových, pak učitelé a zapálení loutkařští dobrovolníci.

V roce 1946 jsem odmaturoval a začal studovat medicínu,ale loutakřina mne pevne chytila a nepustila. Protože dědeček byl truhlář a trávil jsem u něj v dilně své mládí, brzy jsem se pustil do spolupráce při výrobě kulis a stavbě loutek, zároveň jsem figuroval i jako recitator ve hrách.
Světla tenkrát obsluhoval rtg-technik F. Tikovský, který však asi za dva roky podlehl záludně probihajícímu zánětu červu (probíhal u něj atypicky v důsledku prodělaného rtg-záření při výkonu povolání, když ještě nebyla rozvinuta ochrana pracoviště). Osvetlovaci deska byla veliká, převedená z vinohradského divadla, tak jsem se na ni zaučil a fungoval jsem nejen jako kulisák, ale i osvětlovač a techniík vůbec pod taktovkou Jiřího Tittelbacha. Vždycky jsem jej obdivoval, jak pri zaměstnání (byl úředníkem v SUDZ) dokáže v tehdejsi době sehnat potřebný materiál (dřevo, hřebíčky), soustružníka k výrobě součátí na loutky (a panečku, to bylo něco - dát panáka dohromady - v tom zase vynikal pozdejší až legendární Zdarek Popp, tehdy žák Vyšší umělecko-průmyslové školy v Praze - obor knihvazba. - Až náhodou jsem se dočetl, že zemřel, ještě mám v knihovně od něj specielně pro mne vytvořenou vazbu "Osamělého rváče").
Jiří Tittelbach vypravoval, jak dávali po květnu 1945 do pořádku sál v Raisově škole, kde UV sídlila. Nejprve jsme pracovali ve stísněných poměrech za jevištěm, V. Skálou moderně a účelně upraveným ještě před válkou s pojízdnými mosty jeviště), pozdeji jsme se přesunuli do jedné sklepní místnosti ve škole a tam si zřidili regulerní dilnu, kterou jsem navštěvoval 3x tydně. Měl jsem tak rozdělený den po celou dobu studia, které jsem ukončil v červenci 1951: dopoledne přednášky či praxe v nemocnici, odpoledne studium a večery v divadle. Mimo to středy, soboty a neděle odpoledne představení. A mimo program večerní zkoušky na novou hru - prostě zábava na celý týden, navíc v nádherné a inteligentni společnosti.

Výtvarníka nám dělal V. Leština, který v té době vyučoval (sám jsa slabozraký) ve škole pro slabozraké děti. Měl revoluční názor na výtvarnou stránku kulis a zvláště loutek. Vycházel z předpokladu, že děti vnimaji obrysy a detaily ignorují (Kopeckého a Suchardovy loutky). Také pojetí barev bylo spíše kontrastni. Ostatne, při každé premiéře a několika dalších představeních byly v hledišti spolupracovnice-učitelky a zaznamenávaly reakce dětí a podle nich jsme pak ev. upravovali děj. Jednotlivá akce neměla být delší jak 5-6 min., jinak děcka ztrácela zájem - blíže to popsal výborny režisér Kolár a recitátor Dr. Kučera.

V té době se mi take podařilo zúčastnit se s V. Skálou rekonstrukce reálu v panoramatu "Bitvy u Lipan" a se spolupracovnikem ještě jeho otce - stařičkým Matanellim, ktery u něj pracoval jako tříč barev. Vítek Skála přitom vyprávěl nesmirne zajímavě o uměleckém světě a hlavně o malířství. malířství. Poznal jsem tuto malbu zblízka, jak ji nevidí žádný návštěvník (a jsem dokonce uveden jako jeden z restauratorů na opěrném sloupu v podzemí budovy-ale to jen na okraj).
A tak léta běžela, dokončil jsem studia a musel se rozloučit s loutkami. V té době také odešlo několik členů do profesionálního souboru Dr. Jana Malika ve státním Ústředním loutkovem divadle, Zdarek Pop se odstěhoval,subvence z ministerstva kultury vázly a soubor se pomalu rozpadal. Do toho pak přišla tragická smrt Jiřího Tittelbacha, ktery utonul pri zachraňování syna v rozvodněném Labi (a utonuli oba), Vítkovi přibyla léta, Erik Kolár a Ota Rödl začali učit na DAMU... A tak soubor, který přišel o Jiřího Tittelbacha, jenž byl jeho spiritusagens, výborný muzikant a režisér, a ještě o několik vůdčích členů, pomalu zavřel očička.

Byly to nekrásnější doby mého mládí v Praze a stale na ně vzpomínám - i po tolika letech, která nyní trávím jako 84lety důchodce v DD Bystřany u Teplic vČechách. Myslím, že jsem již asi jeden z posledních pamětníků. Třeba historici loutkářství v mých vzpomínkách objeví něco, co bych eventuelně i po dotazu mohl doplnit. Již si na vše nepamatuji, přesto bytoho bylo na celou knížku (návštěva Obrazcovova, Skupovy rozhovory, připomínky Dr. Malíka apod.).
Zdravim moc všechny zpracovatele těchto užitečných stránek i pokračovatele nás někdejších loutkářů - loutkové divadlo je žánr, který asi není teď v době počitačů a televize již tak "in" - ale snad se mladi zase k němu vrátí.