Texty: CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Vertigo. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.

Postmodernismus ponechává tuto samostatnost významových částí, neuskutečňuje jejich syntézu, neusiluje o jejich sjednocení a nechává na vnímajícím, aby se s vlastní nemalou tvořivou imaginací dobýval ke smyslu celku.
Na této bázi se v amatérském divadle vždycky pohybují ty druhy, kdy na místě prvém jde o sebepotvrzování a sebeprezentaci, a minimálně nebo vůbec ne o odkaz k nějaké skutečnosti. Názorně to doložil soubor Heidy und Klum/Děvčátka z hor (ZUŠ Trutnov) za vedení Dominiky Špalkové, podle programu se podílela na režii a scénáři inscenace jménem Vertigo, ale k těmto jejím dvěma důležitým funkcím připojuje program i kolektiv souboru; tedy obě herečky. Od počátku tohoto představení jsem viděl a slyšel dvě mladé dívky, které vytvářejí scénický fiktivní svět sestávající z útržků řečí, které se často říkají simultánně, z vysoce stylizované pohybové aktivity, ze dvou akvárií, dvou párů červených a růžových střevíčků, dětských hraček a talismanů, kufříku v namodralém nasvícení, několika druhů šatů, jež na sebe děvčata postupně oblékají, pronikavé hudby a „skřiplavého“ zpěvu. To vše existuje a děje se v prázdném prostoru. Je to tvar „balancující na hraně výtvarné instalace, pohybové akce a přednesu literárního textu. Sdělování divákům, téměř účastníkům, přes pocit a atmosféru, jež vyvolává scénická (scénovaná) akce tvořená asociativní kompozicí obrazů a motivů“, napsal Roman Černík. (Zpravodaj č. 4, s. 6.) Kdybych hledal pojmenování smyslu tohoto scénického tvaru, tak bych rovněž s Romanem Černíkem mluvil o „sebezpytu“. Když jsem si to všechno prožil a promyslel, tak jsem se v programu dozvěděl, že inspirací byla tvorba a možná i sám život Virginie Woolfové, což byl odkaz na nějakou skutečnost, který – upřímně řečeno – jsem prakticky nepotřeboval. Píšu-li o tom, že jsem při svém diváckém zážitku tuto informaci neměl a že jsem vycházel jen z toho, co jsem z jeviště vnímal na základě významového souběhu, simultánnosti různých komponentů scénického tvaru a jejich významů, činím tak proto, abych ukázal na první mez JH 2010. Jde o to, zda se hlediště dokáže vyrovnat s rolí, jež mu post-postmodernismus přisoudil. Stačí si přečíst pět diváckých ohlasů na Vertigo. Jen jeden z nich prohlašuje, že jej „bavilo hledat si významy jednotlivých prvků představení a skládat si je dohromady“, druhý potom oceňuje inspirativnost, která má na JH své místo. Zbývající tři si s předvedeným tvarem moc rady nevědí. Jeden z nich pro neporozumění významům a jejich smyslu, další potom má zásadní problém s „dramaturgicko-režijní polohou“, skrze niž se nepodařilo sdělit „některé věci“ týkající se Virginie Woolfové“. (Zpravodaj č. 4, s. 6)