Texty: AS 2002, č. 6, s. 38 - 39, Jiří Hraše.

Půl života s živým slovem

„Oč rozhodně v soutěži nejde, je prestiž porotce či hodnotitele. Nejde o to, aby hodnotitel předvedl nebo dokonce předstíral své vlastní kvality, ale o to, aby pomohl přednašeči.“
D.M. 1982

Není to dlouho, co ji opustila její maminka, dožila se o osmnáct let vyššího věku. Paní profesorka sama odešla v 79 letech po skončení letošního Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou v pondělí 28. října.
Desítky let jsme v každoročních seznamech porotců nacházeli údaj Daniela Musilová, DAMU, Praha.
Od let šedesátých po devadesátá to bylo pravidelně na Wolkrově Prostějově, zpravidla v nejstarší kategorii sólistů, v soutěži pedagogických fakult na Šrámkově Sobotce, v česko-slovenské soutěži Moravského festivalu poezie ve Valašském Meziříčí, ale vedle toho i v soutěžích krajských, zejména v Hradci Králové, a často i okresních, třeba v Jičíně a v pražských obvodech. Přispěla hodnocením i seminárními rozbory k formování a vývoji řady recitátorů, kteří se uplatnili v amatérských i v profesionálních vystoupeních. Dnes už mnozí z nich dávno sami zasedají v porotách a učí v uměleckých školách různých stupňů od lidušek po divadelní fakultu.
Sama studovala na pražské konzervatoři. Když skončila válka a protektorát, když se jí Oldřich Musil vrátil z německého kriminálu, když se přes Plzeň a Ostravu usadili v Praze a Oldřich nastoupil ve Vinohradském divadle, když mezitím zahájila AMU, nastoupila svoji pedagogickou dráhu. Asistovala v předmětu technika jevištní řeči profesorce Fierlingerové a učila pak samostatně tento předmět, asistovala krátce v předmětu umělecký přednes profesoru Bezdíčkovi a učila pak samostatně tento předmět. Prožila čtyřicet učitelských let na fakultě v jejích rocích šťastnějších i méně šťastných.
Kultura mluvního projevu, interpretační řešení textové předlohy, volba výrazových prostředků, koncepce celku vystoupení – to byla vždy její témata, předmět jejího soustavného zájmu, oblast jejího studia a také neustálého praktického ověřování v konzultacích v režiích přednesových vystoupení.
Pracovala i v porotách divadelních zejména v prvních školních letech a pak zase v letech posledních, hodnotila i výkony mladých profesionálů a studentů v soutěži Neumannových Poděbrad a Poděbradských dnů poezie, od šedesátých po devadesátá léta pracovala v poradních sborech či oborových sekcích (postupně) Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, Ústavu pro kulturně výchovnou činnost a posléze ARTAMA, účastnila se přípravy analytických zpráv (jejichž závěry byly někdy více méně realizovány, někdy přehlédnuty), pracovala v desítkách dílen a stovkách seminářů.
Kdysi, v závazkové atmosféře padesátých let, její kolegyně na fakultě dr. Rektorisová uzavřela závazek, že do konce války v Koreji všechny víkendy věnuje lidové tvořivosti. Dana Musilová si takový závazek nedávala, ale myslím, že jí do takového výkazu (průběžně, i dávno po skončené korejské válce) mnoho dnů nechybělo.
Mám před sebou malý a neúplný soupis některých Daniných aktivit. Ve Viole působila v umělecké radě a režijně (příp. také scénáristicky) připravovala i představení pro její podium, nejčastěji se studenty. Za dvě desetiletí 70. – 80. let jsem napočítal 38 premiér. Napsala řadu statí o přednesové problematice; často do sborníků: Umělecké slovo mezi lidmi (Almanach Neumannových Poděbrad 1964), K podmínkám a způsobům hodnocení uměleckého přednesu (Psychologie porotcovy práce 1981), Stavba a osobní zázemí výkonu přednašeče (Sborník statí UP 1983), Umělecký přednes na školní scéně (40 let Disku 1985), Viola a DAMU, ale nejen… (Ano, slyšet se navzájem 1985); často připravovala publikace v týmu, nejčastěji se mnou a s dr. Jiřinou Hůrkovou: Slovníček uměleckého přednesu (1976 + 1981), K otázkám UP (1981), Živé slovo (1985), Čítanka statí o uměleckém přednesu (1987), Scénář v uměleckém přednesu (1988); ale to není zdaleka všecko, patří sem další tituly a také články, třeba v Amatérské scéně. I tituly, jejichž autory kryla svým jménem. Soupis ostatně v poznámce výslovně upozorňuje, že nezachycuje Daninu vlastní přednašečskou práci, pedagogickou spolupráci na školní scéně, spolupráci s divadly a s televizí, pořady, nastudované pro agentury.
Pokud si vzpomínám, nepokoušela se nikdy iniciativně riskovat ani hazardovat, ale když na to přišlo, do jámy lvové vstupovala srdnatě. Někdy to nepostrádalo kus humoru. Kteréhosi roku jsme v průběhu Šrámkovy Sobotky seděli s celou učitelskou společností v hospodě v předvečer 6. července. Vzpomínky okolo stolu a sokolské minulosti přivedly Danu ke zpěvu „Šestého července na strahovských hradbách“. za chvíli všichni v místnosti stáli a ve stoje zpívali, zpěváků sloku po sloce ubývalo, ale Dana znala tu nekonečnou řadu celou a sbor chytal slova a připojoval se. Bylo už po půlnoci a místní esenbáci na obchůzce přišli udělat pořádek, nevím zda kvůli tématu písně nebo kvůli pokročilé hodině. Jisto je, že spatřili na prahu stojícího starostu, který s půllitrem přišel ze sousedního výčepu, jak stojí a zpívá, postavili se za něho a v pozoru absolvovali zpěv do konce s sebou.
Dana nikdy příliš netoužila po funkcích, přijímala je jen z nutnosti. Katedru, tuším, nevedla nikdy, ale bez její práce se katedra neobešla. Odmítla vést i oborovou sekci uměleckého přednesu ÚKVČ. Ale když nastaly po roce 1970 kádrové komplikace s vedením, ujala se formálně předsednictví, aby umožnila další chod metodické práce. A dokonce na veřejnosti a před orgány za sekci jako předsedkyně reprezentativně vystupovala.
Svoje služební léta přetáhla podstatně za penzijní hranici. Ale vlastně ji nikdy neukončila. I když se odstěhovala, původně s maminkou, trvale na chalupu ve Vysokém nad Jizerou, cestovala věrně každým rokem do Valašského Meziříčí, a také do porot Děčínské brány, Pohárku SČDO a soutěže jednoaktovek, pravidelně pracovala i v dílně Klubu režisérů SČDO na Krakonošově divadelním podzimu. Její chalupa se stávala obvyklým místem návštěv divadelních amatérů, že Dušane, Vlastíku, Jaromíre!
Dvacátého října jsme se tam rozloučili naposled.
Jiří Hraše