Texty: AS 2002, č. 6, s. 34 - 36, Alexandr Gregar.

Čtyřikrát do stejné řeky
(K sedmdesátinám Rudolfa Faltejska)

Na Jiráskově Hronovu 2000, po představení Podzimního koncertu – Třech na lavičce, publikum povstalo a tleskalo vstoje. Ovace patřily herectví Rudolfa Faltejska. Já stál vedle něho a měl radost. Konečně, přece jsem to režíroval. Po představení jsme pyšně kráčeli Hronovem, děvčata se za Rudolfem otáčela a dokonce ho líbala na tváře. Mne, byť jsem mu na jevišti dělal partnera, míjela bez povšimnutí.
Rudolf hronovská prkna okusil ve svých osmašedesáti potřetí - v roce 1964 si tu zahrál v režii legendárního Pepíka Vavřičky roli Hynka Ptáčka v Jiráskově Lucerně, v představení vytvořeném nejlepšími herci z celých východních Čech, o rok později tu hrál se svým mateřským třebechovickým souborem Tuláka v Čapkovi.
Role Silvestra Boccacia z Nicolajovy hry má v Rudolfově hereckém seznamu položku padesát sedm. A pod téměř třiceti inscenacemi je podepsán coby režisér. Bylo by těch divadelních příležitostí jistě víc, kdyby po roce 1970 nebyl na jedenáct let „odejit“ – od kantorského řemesla i milovaného spolku Symposion.
Čerstvého sedmdesátníka, s nímž jsem na různých divadelních projektech strávil posledních šest let, jsem zastihl, jak jinak, nad kupou divadelních knížek – jako penzista dnes učí na hradeckém jazykovém gymnasiu a hraje s dětmi divadlo, dokonce se znovu vrátil do Třebechovic, kde s partou mladých lidí zkouší Černošského Pána Boha a pány Izraelity. Je to však už jeho čtvrtý návrat k třebechovickému ochotnickému divadlu…

„Já vlastně začal hrát za peníze… V septimě mě kamarádi vyhecovali, abych šel statovat do tehdejšího Krajského oblastního divadla v Hradci Králové. Hrál jsem lid „obojího pohlaví“, ozbrojence v Komedii omylů, v Janu Husovi a Těžké Barboře, a to s herci slavnými, s Josefem Bláhou, Jiřinou Jiráskovou, Vladimírem Bičíkem a mladou tehdy Švorcovou, Pleskotem…
Ve Volském případu mi režisér Bahník dal první „mluvenou roli“, Výběrčího daní, a já poprvé zažil, že mě publikum vnímá, dokonce se zasmáli mé herecké kreaci. A já divadlu, tomu setkání jeviště s hledištěm, propadl. A málem došlo i na roli Studenta v Jánošíkovi, což pro devatenáctiletého kluka byla sakra hauptka – a u profíků! Jenže z ní sešlo. Herci, jež jsem jmenoval, odešli sloužit k plukovníkovi E. F. Burianovi do divadla Československé armády na Vinohrady, repertoár se změnil a mé statování skončilo. Tak jsem „přestoupil“ k hasičskému ochotnickému spolku a na truc tam „vytvořil“ roli Silvia ve Sluhovi dvou pánů.
A to jsi před tím jako student v souboru Symposion nikdy nehrál? Mezi divadelními amatéry ve východočeském kraji jsi přece vnímám jako „ten třebechovický Faltejsek“.
„Ne, dokonce jsem ve škole neměl k divadlu kladný vztah. Je zaznamenáno písemně, že jsem „zlobil při Maryše“. Ale po roce 1951 jsem do toho spadl až po uši. Po své „profesionální“ kariéře si mě Symposion našel a hned tu byl Valérius v Tartuffovi, Chlestakov v Revizorovi – ve dvaceti letech! A pak už šlo jedno divadlo za druhým, tři až čtyři role ročně. Samozřejmě, že jsem si nedovedl představit být ničím jiným než hercem, a tak jsem šel ke zkouškám na AMU. Předseda komise, Stanislav Neumann, ten slavný čert z filmových Dalskabátů, mi pak sdělil, že nejsem přijat pro „nedostatek temperamentu“, což mě dost rozladilo. Co rozladilo, naštvalo! Pročež jsem se jal, opět na truc, studovat Pedagogickou fakultu, takové to odkladiště talentů, mladých lidí, co se nedostali tam, kam by raději chtěli. Dnes ale nelituji, co krásných lidí jsem tam potkal, i svou ženu…
To už jsi byl divadlem „polknutej“, jak sám říkáš. V Třebechovicích jedna hra za druhou, z role do role, co na fakultě?
Studenti a divadlo patří k sobě. Už v oktávě jsem si trochu prubnul zorganizovat školní divadlo, profesoři koukali! Za pražských studií byl můj pád do divadelní náruče už střemhlavý. Měli jsme fakultní divadýlko a kolem spoustu krásnejch holek, proto nám s „divadlem“ chodili vypomáhat studenti DAMU, třebas Standa Zindulka, Milan Lukeš, dnes teatrolog a taky první ministr kultury po 17. listopadu.
Ovšem mí spoluherci – to byl kalibr! Dnešní cimrmanovci Miloň Čepelka a Láďa Smoljak. Báječná parta. Já je režíroval a samozřejmě taky hrál, se Smojlakem šermoval v Goldoniho Lháři a roli „otce“ mé budoucí ženy Jarmily (s níž jsem se taky potkal v tomhle studentském divadle) hrál Čepelka. Taky Zdeněk Svěrák se tam už tehdy mihnul. A sloužil jsem s nimi na vojně – hned jsme udělali estrádu, se Smoljakem jsme konferovali…
Pak přišla umístěnka na kantorské místo. Moje žena Jarmila, Hradečačka, dostala kantorské místo v Třebechovicích, já na jednom hradeckém předměstí. A Praze jsme museli dát vale…
A nastal druhý návrat do Třebechovic.
Třebechovice jsou, vlastně byly - dnes je vše jinak, takové krásné typické maloměsto, což uvádím jako jeho přednost. Mělo bohatý spolkový život a hrát divadlo byla jistá výsada. Ochotničtí herci a režiséři dokonce požívali jisté vážnosti, dostávalo se jim pozornosti i na ulici, sousedi je zdravili, zastavovali se s nimi a mluvili o divadle.
Divadelní soubor Symposion založil po roce 1945 dr. Stanislav Simon. Lékař, osobnost renesančních rozměrů. Co se divadla týká, můj skutečně první učitel. Znalec filosofie, ruské a italské literatury, za něj se dělalo divadlo, jak se dnes říká „poučené“, smysluplné a dramaturgicky cenné. To až v polovině padesátých let tam někteří zanesli takové ty době poplatné škváry.
Hrálo se čtyřikrát do roka, soubor měl čtyři režiséry. Já tam poprvé režíroval v roce 1953 Jiráskova Jana Roháče, a hned v přírodě – sedmimetrové kulisy, koně. A pak už to jelo. Veselé paničky, Zkrocení zlé ženy, Těžká Barbora, samé fajnové věci. Ale staří režiséři odcházeli a mladých nepřibývalo, takže jsem se jím postupně stával víc a víc, až jsem zůstal jediným. Až do konce šedesátých let.
Taky jste se členy souboru přestavěli celou budovu divadla. Vzpomínám si, že jsem tam při Třebechovickém Symposionu, což byla taková pěkná divadelní přehlídka, taky hrál nějakou svou inscenaci, koláče nám tam dávali a to divadelní zázemí tam bylo jak někde na profesionální scéně, zkušebny, klubovny, sklady, dílny…
Totiž - v sokolovně jsme museli platit nájem a pustili nás až na generálku. Ale ještě byl v Třebechovicích sál tzv. Dělnické tělocvičné jednoty, která s likvidací spolků vzala za své. A sál byl prázdný, jen školy tam dopoledne cvičily. Tak jsem vyhecoval spoustu lidí, lidi ze souboru, architekty, že si to přestavíme na divadlo.
On byl vlastně ten socialismus z jedný strany nádhernej. Když jsi našel ty správný cesty a cestičky, tak jsi mohl postavit třeba třímetrovýho trpaslíka kdekoliv! Ale ty cesty bylo třeba sehnat. Oni totiž na náš třebechovický divadelní soubor byly pyšný odbory. My „za ně“ hráli. Jezdili jsme na „rudý prápory“. To byly takový komunistický oslavy práce, diplomy, řízky, pivo, tanec – a my při tom hráli scény z Voskovce a Wericha a podobný kousky, někdo zpíval, prostě – soudruhům se to líbilo, my měli pověst, že jako sloužíme pracujícímu lidu a oni nám dali peníze na přestavbu – 150 tisíc! Což byly nějaký prachy tenkrát. Pravda, každý z nás pak odpracoval přes čtyři a půl tisíce tzv. brigádnických hodin, ale měli jsme pak krásný jeviště se zákulisím, šatny, osvětlení. Dnes to znovu chátrá…
Jen jsme dostavěli, začaly potíže. Jeden takový hoch žárlivý, co si myslel, že se za slávu v ochotnickým divadle snad něco kupuje, mě nařknul z „kontrarevoluce“! Takže jsem renovované divadlo ani neotvíral, měl jsem zaracha No.1.
Ale to už to nabíralo obrátky k osmašedesátému a rok po ruské okupaci jsme končili Boltovým Člověkem pro každé počasí. Hrál jsem toho „obyčejného člověka“, co popraví filosofa Thomase Moora. Dodnes si pamatuji tu atmosféru v sále, když jsem říkal - „Já za nic nemůžu, já jsem jen obyčejný člověk“. Všichni věděli, o co jde. Jo, a pak už jsem si v divadle až do roku 1981 ani neškrt. “
Jedenáct let bez milovaného divadla. Jak to člověk, který byl neustále mezi lidmi, ve škole, na zkouškách, na jevišti, mohl přestát?
Za pár týdnů mě vyhodili i z kantořiny. Nepodepsal jsem Hrbkovy „3 body“. Hrbek byl tehdy ministrem školství. Totiž, za prvé, že vstup vojsk je bratrská pomoc, za druhé, že komunistická strana je vládnoucí hegemon a za třetí, že „palachiáda“ je umělý imperialistický výmysl. Spousta kantorů měla strach o zaměstnání, a tak podepsala. Já ne, v partaji jsem nebyl, tak co mi můžou. Mohli.
Ale našel jsem slušný lidi v podniku, co vyráběl sportovní náčiní. Zkusil jsem si nový věci, v propagaci třeba, poznal jsem kus republiky…
Potvrzuji, potkali jsme se kdysi ve Vegasportu, já rovněž odstraněný „do výroby“, taky shodou okolností do propagace, dělali jste pro nás nějaký nástěnky – krásný časy…
A pak, po jedenácti letech, se najednou ozval vedoucí třebechovického kulturního střediska, že jestli bych nechtěl zase režírovat, že proti mně už nikdo nic nemá, že „strana souhlasí“ a takový ty pindy. Pravda už chvilku jsem koketoval s divadlem v hradeckém Kulturním domě ROH, ovšem nabídka k návratu do Symposionu, do divadla, v němž jsem nechal kus života, srdce i ruce, byla jako volání Sirén.
Začal jsem Veselými paničkami windsorskými, pak skvělou komedií Kaviár nebo čočka, v Klicperově Ženském boji jsem režíroval i dnešního „majstra“ Mirka Táborského a pak Nebe na zemi a další.
Takže třetí třebechovický návrat! Rok co rok nová komedie. A pěkné kusy, Aristofanův Mír, Petrovovi Mušketýři po třiceti letech. Jaký byl ten návrat do stejné řeky?
Stejná už nebyla, ale moc rád vzpomínám na poslední předlistopadový kousek, Báječné muži z Westpointu od Pavla Dostála - vida, další ministr kultury na mé stezce! To už jsme byli zase dost drzí a dokonce Pavel Dostál přijel, on tenkrát toho moc nemohl. No a s touhle hrou jsme taky stávkovali v osmdesátým devátým spolu s celým českým herectvem! Paradoxy - hru disidenta jsme na protest proti komunistům nehráli!
Jo, a pak ještě vzpomínám na Těžkou Barboru, trochu se smutkem. Bylo po „velvet revolution“, hráli jsme Lucernu, Hadriána z Římsů… Kdysi v šedesátých a pak i v osmdesátých letech jsme měli v Třebechovicích narvanou premiéru, čtyři pět plných repríz, a zájezdy a znovu doma. To bylo lidu, co na nás chodili. Teď jsme odehráli Barboru (1993) a na premiéře bylo sto padesát, na repríze třicet lidí… Rok cvičit a pak tohle? Tak jsem to zabalil. Divadlo pro dospělé tak v Třebechovicích skončilo. Zaplať pánbůh, že tam zbyli lidi, co dělali a dělají divadlo s dětmi…
Ale to je tvůj čtvrtý návrat - Třebechovice máš prostě hluboko vkořeněné, ve všech svých soustavách, kamarády Jarina Vika a další…
To už je žhavá současnost. Vlastně jsem si divadla pěkně užil i v devadesátých letech. Vrátil jsem se ke kantořině, řediteloval jsem na základní škole, inicioval jsem tam tzv. projektové vyučování, které má mnoho společného s dramatickou výchovou a divadlem, teď učím „pohostinsky“ rétoriku a s dětmi na gymnasiu dělám školní představení, Komedii o Libuši, Aucassina a Nicolettu, Černošského Pána Boha – toho si vybrali i mladí v Třebechovicích, a že abych jim pomohl, tak znovu dojíždím na zkoušky jako za mlada.
Druhá půlka devadesátých let, to byly především královéhradecké Jesličky. Pepa Tejkl mě tam pozval abych režíroval Poprask na laguně, u tebe jsem si zahrál v Klicperově Každý něco pro vlast, v Žebrácké opeře, ve Třech na lavičce. A pokaždé Jiráskův Hronov, takže prosím u těch mých účastí na JH jednu připsat. Konečně spolu jsme založili tzv. Senior klub Jesličky a jsem rád, že si ho lidi pamatujou, dokonce nás měli rádi i na Slovensku v Martině, na seniorském festivalu ve Znojmě, hráli jsme tu krásnou hru v nejkrásnějších divadlech v Čechách…
Co ti vlastně ochotnické divadlo dalo?
Já byl vždycky nadšeným hercem, režisérem spíš z donucení. Ta odpovědnost režisérská měla mnoho společného s mým kantorským působením. A konečně i s manažerským, ať jsem byl ředitelem školy, nebo kdysi referentem ve výrobním podniku. Ochotnické divadlo tě nutí komunikovat s lidmi jinak než mezi spolupracovníky, v rodině, mezi blízkými přáteli. Stýkáš se tu s lidmi nejrůznějších profesí, různého stupně vzdělání, má to vliv na tvé sociální cítění, na schopnost vcítit se do problémů druhých. Moc jsem se naučil, i zručnostem, které jsem dříve neměl - ochotnické divadlo mi přidalo i nějaký ten „výuční list“.
A pak poznání: když jsem pro Místopis českého amatérského divadla zpracovával naše východočeské končiny, měl jsem radost, že patřím k těm, kteří ochotnickým divadlem přispěli mnoho české kultuře a české společnosti.
Tak Rudolfe, ať ti slouží zdraví v dalších letech, ať ještě zplodíš nějaké pěkné postavy na jevišti, prostě, račiž se nám i nadále zachovat jako správnej chlap. Na jevišti i v životě. Konečně, sedmdesátka, to je přece jeden z nových začátků. To ti přeje jeden z tvých současných souputníků
Saša Gregar