Texty: AS 2002, č. 6, s. 33, Kateřina Fixová.

Pro Milana Strotzera o Milanovi Schejbalovi

Milý Milane,

já samozřejmě chápu, že když slaví padesátiny Milan Schejbal, nemáš lepší možnost, než oslovit mě, abych o něm napsala něco osobního. V amatérském, ale i profesionálním divadle se pohybujeme bok po boku už drahná léta a víme toho o sobě tolik, že by to vydalo na román. No jo, ale řekne se to snadno, a hůř se to udělá. Podívej, když napíšu, co je pravda, co asi bude psát on, až ho poprosíš o stejnou službu u příležitosti mých kulatin? (Protože koho jiného bys mohl oslovit?) No taky pravdu! Tak jak to mám napsat, aby se mi to potom nějak nevrátilo, že? Nicméně…
Je pravdou, že jsme se s Milanem poznali, když nám bylo něco kolem osmnácti, a od té doby jsme vlastně až do mého odchodu z Prahy – tj. do mých třiceti let spolu „dělali“ amatérské, a od mých třiceti až dosud také profesionální divadlo. Dělali – tedy psali texty, upravovali je, režírovali, hráli, ale hlavně o něm neustále povídali, diskutovali, hádali se. Možná tím se stalo, že časem jsme se dopracovali tak daleko, že dneska už téměř víme, co si ten druhý může myslet a co asi bude říkat. Naše dnešní spolupráce je tudíž děsně fajn, protože se stačí jenom podívat, naťuknout, a ten druhý už pokračuje, rozvíjí. A taky je důležité, že máme podobný smysl pro srandu a umíme si ji dělat nejen sami ze sebe, ale především (a rádi) jeden z druhého – to je jenom pro vysvětlení: častokrát jsi nás dva musel slyšet, jak si říkáme takové „urážky“, které by u jiných byly nejmíň příčinou k žalobě.
Je pravdou, že jsme v našem vztahu došli tak daleko, že i naše soukromé peripetie s jinými osobami prošly kolem nás vždy za plného pochopení toho druhého, nebo alespoň se zamhouřeným okem.
Vidíš, nakonec není co psát. Já už ani vlastně nemůžu napsat o Milanovi něco osobního, co by se nějak osobně netýkalo mě, a ani to neumím zformulovat, protože o tom zkrátka nemluvíme. A tak Ti prostě bude muset stačit tohle psaní.
Babička mi vždycky říkala: „Kačenko, na holky se vykašli, ty bývají falešné, kamaraď se radši s klukama, takový přátelství vždycky stojí za to.“ V případě mého kamarádství s Milanem se tohle potvrdilo jako naprostá pravda. Takže, jestliže je mu padesát (a mně bude za chvíli) a jestliže tím pádem spolu takhle partneříme už vlastně třicet let, tak si můžu jenom přát, aby nám to vydrželo. Jo, prosím Tě, Milane, vyřiď mu to, kdybych na to při té naší neustálé společné práci třeba zapomněla.

Tvoje
Kateřina Fixová