Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Žlutické divadelní léto. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 42 - 43.

Žlutické divadelní léto

Lenka Lázňovská

V pořadí poslední licencovanou postupovou přehlídkou na Krakonošův divadelní podzim je Žlutické divadelní léto. Žlutice hostily soubory z Plzeňského a Karlovarského kraje již po devětatřicáté. Musím předeslat, že ve Žluticích bylo dobře. Pohostinnému městečku šéfuje starosta pan Janda, člen místního divadelního souboru Žlutičan. Ten se sice poněkud netradičně přehlídky nezúčastnil, ale společně s městem, domem kultury, Svazem českých divadelních ochotníků připravil dobré podmínky, včetně invenčního pásma poezie jako bonbonku sobotní půlnoci. Také diváci přišli. Viděli celkem šest inscenací, z toho pět pro dospělé a jednu pro děti i dospělé. Pět interpretovalo cizí text, jedna text z dílny souboru. Převažovaly komedie, nikoliv však zápletkové. Ostatně Hotel mezi dvěma světy za komedii označit nelze. Stejně jako pohádku Čert a kupec Seberád. Za cenný považuju návrat ke dvěma starším textům českých autorů (Procházka, Hubač). Potěšila skutečnost, že ve dvou případech (Hartmanice a Hostouň) soubory obnovily po více než deseti letech činnost. Podle mého názoru to svědčí o tom, že se amatérskému divadlu u nás daří a že zejména v malých obcích, které z demografického hlediska v České republice převažují, je právě tento druh umění páteří místní kultury. Přehlídka měla solidní úroveň a tři inscenace snesou měřítko národní přehlídky.
Jako první se představilo Hartmanické ochotnické divadlo Tyl s hrou Antonína Procházky Vraždy a něžnosti. Autor ji napsal jako komedii s detektivními prvky a je také třeba ji jako komedii hrát. Soubor a jeho režisér (Václav Diviš – zároveň jako Theobald) se však rozhodli hrát ji jako detektivku. Na to však text nedává dostatek opory, inscenace je zbytečně těžkopádná a místo komediální lehkosti vsadila na psychologickou pravděpodobnost. Nezachránilo to ani dobré typové obsazení. Neměla dobrý temporytmus a chybělo větší nasazení. Sobotní dopoledne patřilo souboru Osada Horní Bříza a jejich Hotelu mezi dvěma světy Erica Emmanuela Schmitta, v současnosti nejvíce překládaného francouzsky píšícího dramatika. Hra patří v letošní sezoně k nejvíce uváděným. Kompaktní inscenace je nepopisná, pracuje se znaky, z nichž některé jsou opravdu invenční (např. použití stolní skartovačky, do níž Doktor S vkládá osobní papíry těch, kteří vstoupili do výtahu). Jednotlivé postavy, až na klíčovou Lauru, která je katalyzátorem měnícím další postavy, jsou přesvědčivé a pravdivé, divák je svědkem jejich duševního zápasu. Laura je hraná povrchně, trochu pateticky, postava nepředvádí své emoce, spíše deklamuje s výraznou gestikou. Porota (Caltová, Lázňovská, Hromada) o tom se souborem velmi obšírně hovořila a zdálo se, že si rozumějí. Inscenace byla nominována do Vysokého a získala rovněž Cenu diváků. Následovala inscenace hry Ať žije Bouchon autorů J. Della, G. Sibleyras souboru MKZ z Horšovského Týna. Zkušení divadelníci za režijního vedení Hany Žákové hráli téma satiry jako výsledek, chyběla přesvědčivá motivace jejich jednání a tím i sdělení klíče k inscenaci. Starosta není přece obyčejný tunelář, který krade pro vlastní prospěch. Pokouší se podvody vrstvícími se na sebe zachránit Bouchon, díru, kterou nenašli ani němečtí vojáci za druhé světové války. Až to vyvrcholí absurdním zničením města, aby dostal peníze na jeho obnovu. Divák sleduje podvody, ale vlastně ho nic nenutí, aby podvodníkovi fandil a zároveň si uvědomoval, že podvody, byť s nejlepšími úmysly, vedou jen do „pekla“. Jediná postava dokázala zaujmout a přesvědčit, a to byla Odetta Petry Tauerové. Je to škoda, neboť soubor i v tomto předsstavení osvědčil, že má dobré hráče. Inscenace byla doporučena na druhém místě. V pozdním odpoledni byla uvedena velmi čerstvá novinka souboru Štace z Kaznějova Strašidlo cantervillské Oscara Wilda. Hra nemá dějovou linku, jde vlastně o velkou anekdotu jako obraz střetnutí současného světa s tradicí. Režisérka Olga Muňoz si byla vědoma, že potřebuje spád a chtěla to hrát na simultánní scéně. Z nějakého důvodu ji však využila velmi málo a neustále se přestavovalo. To inscenaci zbytečně retardovalo. Byla také přecpaná prostředky a fóry (reklamní štronza, loutky, tance, písně apod). Např. tanec služek k čaji funguje, ale dál už je zbytečný. Méně by bylo prostě více. Zaujala Markéta Šlehoferová v roli Virginie. Posledním sobotním souborem byl DS Kozina Hostouň s nastudováním prvotiny Jiřího Hubače Dům na nebesích. Režisér Milan Lešek podstatně Hubačovu hru krátil, což bylo ku prospěchu. Jeden škrt však šťastný není (byla vypuštěna informace o tom, že Kláru nechal snoubenec měsíc před svatbou, což vysvětluje její komplikovaný vztah k mužům). Klíč je v postavě Kláry (Dana Lukášová, kterou si mnozí pamatují jako někdejší Generálku v jiné Hubačově hře). Klára působí jen protivně, nevidíme její velkou lásku k rodině, která ji nutí zasahovat do života jiných členů rodiny. Představení neprospěly také dlouhé přestavby (zejména změny bytu Kláry a Paní domácí), které se daly řešit jinak, např. znakově křeslem apod. Posledním kouskem byl Čert a kupec Seberád M M Hranice jako autorský text Vratislava Mikana st. (zároveň představitel kupce a režisér). Hra byla už uváděna na Radnickém dráčkovi (postupové přehlídce na Popelku). Ve Žluticích Vráťa Mikan vyměnil jednu z dcer za syna Vratislava jako Čerta. Podle slov Máši Caltové a Františka Hromady se inscenace proti Radnicím zvedla o sto procent. Najednou fungovala přesně na partnerské souhře, měla dobrý tah, temporytmus, dobře komunikovala s dětmi i dospělými („Kam šel čert?“, odpověď dětského diváka: „Na záchod.“). Dobře vycházely gagy, blackouty i slovní vtipy. Až na přepálený kupcův začátek, neměla vadu. Byla doporučena na prvním místě. Osobně si myslím, že by patřila i na Popelku. Chápu však, že nelze přehodnocovat výsledky jiné přehlídky a navíc by někdo mohl Mikany podezřívat z toho, že experimentují, až to vyjde. To si rozhodně Vráťa nezaslouží.