Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka. Divadlo je nádherná rodina, říká Miroslav Pikolon z Volyně. Amatérská scéna. 2002, č. 6, s. 26

DIVADLO JE NÁDHERNÁ RODINA,
říká Miroslav Pikolon z Volyně

Pamatujete se na tři výrazné chlapy z Volyně? Miroslav Pikolon, Jaroslav Kubeš, Vladimír T. Gottwald byli každý jiný. Chlapácký Kubeš, lyričtější Gottwald byli lepší hráči, Pikolon okouzloval jakousi klaunskou trochu inzitní bezbranností. Dohromady vytvořili orchestr, který v Maratónu v r. 1987, o rok později v Pikniku a překvapivě i v r. 1989 v málo hrané Vachkově Peci, zazářil na Jiráskově Hronově. Poté se postupně rozešli a zůstal jen Pikolon. Už s jinými spoluhráči na sebe znovu upozornil v Česnekovém sadu a v letošní sezóně v roli Augusta v Kohoutově hře AUGUST AUGUST, august. Amatérská scéna jej požádala o rozhovor na téma, co bylo, je a případně bude, co mu amatérské divadlo dalo, a co tato aktivita znamená pro Volyni. Rozhovor se zrodil na 72. Jiráskově Hronově.
Kdy jste se potkal s amatérským divadlem?
Mě vlastně zlanařil pan Fára, když ještě ve Volyni hráli ti “starší”. Potkal mě, když jsem šel do práce a zeptal se, zda bych nechtěl hrát divadlo. Mně to tehdy nic moc neříkalo, byl jsem blázen spíš do fotbalu. Řekl jsem že ano, a pan Fára mě druhý den pozval na zkoušku. Koukal jsem, jak jelen, nevěděl jsem, co je scénář či režijní knížka. To bylo v roce 1974. V naší rodině dělal divadlo děda, u něhož vyrůstal Jarda Kubeš, můj bratranec. Proto byl víc připravený než já. Já odehraju, ale nemám na režii.
Čím jste začínal?
Dělali jsme rozhlasovou hru Sousedi, pak přišlo Poslední slovo, a už to jelo. Mezi tím Jarda odešel do Šupiny, protože se mu nezdálo, že se u nás hraje samá klasika. Vrátil se, když se Šupina rozpadala, a přivedl s sebou Vladimíra. Tak vzniklo Studio mladých ve Volyni. Přišli lidi z Prachatic, např. Jirka Zikmund, který tam režíroval a u nás si chtěl zahrát. Ze Šupiny přišli např. Míra Vlček, Jarka Chánová. Zavedl se nový systém. Pravidelně jsme začali zkoušet o víkendech, hodně nám po všech stránkách pomohl profesionální režisér Zdeněk Pošíval.
Jak jste se k němu dostali?
On spolupracoval se Šupinou a dělal semináře. Když skončila, tak ho Jarda Kubeš přivedl do Volyně. Šupina na tom herecky byla hodně dobře. Byli to borci a vždycky se chovali korektně, všechna čest. Pošíval na pohybovku pozval Honzu Kratochvíla, na scénografii přivedl napřed Libora Erbana, který se však začal více věnovat architektuře, potom přišel Petr Kolínský, který s námi spolupracuje dodnes. Pošíval vždycky říkal, že se do Volyně těší a že si tam nádherně odpočine. Honza s námi dělal na Maratónu a na Pikniku, na Pec se přišel už jen podívat jako kamarád.
Zdeněk Pošíval vás připravoval i herecky?
Ano, začali jsme s hereckými cvičeními. Renda Vápeník, nový režisér, v tom pokračuje. Vyplatí se to. Já říkám, že když mám koníčka, musím být k němu poctivý. Co dělám, chci dělat naplno. A to platí i pro divadlo. Proto se snažíme najít fachmany. Pošíval s námi spolupracoval do r. 1995. Napsal pro nás s Jardou Tajemství větrného kaňonu. To už byl Vladimír v profesionálním divadle a nám se nechtělo. Kubeš nějakou dobu dělal divadlo jednoho herce. Pamatujete se možná na Osamělost fotbalového brankáře a Kontrabas. Po Větrném kaňonu odešel do rozhlasu a já jsem zůstal sám.
To patrně nebylo snadné. Znamenalo to začít znovu…
Já jsem chtěl pokračovat, když je člověk divadlem praštěný, neumí přestat. Začal jsem pracovat s dětmi, udělali jsme Šíleně smutnou princeznu, a postupně hledal lidi. Přišli i někteří z původních. Např. Jarka Chánová mi vynadala, že prý hraju, a nic neřeknu, “svolej nás a uvidí se”, řekla. Pomohl mi i Jirka Zikmund. Připravili jsme Prodaný žaludek a pak Česnekový sad. Do něj naskočil Renda Vápeník. Moje přezdívka je PIKI a dohodli jsme, že souboru dáme název PIKI Volyně.
René Vápeník, herec a režisér, je také Volyňák?
Je z Českých Budějovic, teď žije v Praze, kde má firmu. Kdysi hrával s Alenou Bláhovou v Sezimově Ústí a byl v AUSu. Jeho první režií u nás bylo Jak je důležité míti Filipa a dostali jsme se do Třebíče.
Ve Volyni bývala krajská přehlídka a někteří Jihočeši říkávali, že nikdo jiný než Volyně nemá šanci postoupit…
To je taková ješitnost, která se teď dostává do souborů. Mně se to moc nelíbí. Vždyť jsme všichni pili mateřské mléko a není podstatné, jak dlouho to kdo děláme. Ješitnost převálcuje hravost, a to se na hře pozná. Jsou soubory, které nás nemají zrovna v lásce, tak jsme krajskou přehlídku předali jinam a jeden rok jsme vynechali. Když se blížila moje padesátka, loudil jsem na Rendovi nějakou hru. Řekl, že uděláme Kohouta. K padesátce se to sice nestihlo, ale to nevadí. René měl dvě podmínky. Musíme se věnovat herecké práci a zůstat nohama na zemi, i když se daří.
Mnoho kvalitních souborů v jižních Čechách není. Nebylo by lepší se dát dohromady?
Chce to čas, možná jednu generaci. Jistě, kdybychom byli všichni rozumní, vzájemně si pomáhali, mohli bychom tu jihočeskou káru potlačit dál. Ale tragické to není. Pomalu se zvedáme. Jsme tady my, českobudějovické Déčko, Prachatice, Dačice, Bechyně a další. Mám radost z každé nové duše a smekám před každým, kdo něco dělá. Neuznávám takové to dělení na vesnické a další. Divadlo lidi sdružuje, dává je dohromady, to jsme zapomněli, a moc to potřebujeme. Čím víc bude divadel, tím lépe. Jsem ochotný pomoci každému, kdo to bude potřebovat. Druhé oči, dobrá rada, výpomoc, proč ne. Nevím, kdy to budu potřebovat já.
S Augustem jste se definitivně vrátili na výsluní českého amatérského divadla a navázali tak na Studio…
Povedlo se a měli jsme obrovskou radost. Já jsem takový bulíček, mně k dojetí stačí, když naši vyhrajou mistrovství světa. Taky jsme pro úspěch museli hodně udělat.
Jak dlouho jste tuto hru studovali?
Normálně zkoušíme každý druhý víkend, pátek večer, sobota od devíti, někdy i v neděli. Renda to chtěl urychlit. Takže jsme měli dvě čtené zkoušky, jednu aranžovací. Pak jsme si vzali týden dovolené a udělali to. Zkoušeli jsme ještě dva víkendy a jeli na krajskou přehlídku. Ostatně stejný model chystáme pro novou věc, pro Goldoniho Sluhu dvou pánů.
Vy nejste jednogenerační soubor a také nejste z jednoho města…
Jsme taková směska. Z Volyně je nás tu jenom pár. Často přišel nějaký zájemce a za nějakou dobu z něj vypadlo, že mu náš způsob práce nevyhovuje. “Hele PIKI, vy to hrajete pro přehlídky, a my pro lidi”. Ale o to snad nejde. Když něco chceš dělat, tak to dělej, ale pořádně.
Stejně je zajímavé, že se divadlu ve Volyni tak daří…
Volyně má i se třemi okolními vesnicemi tak 3 tis. obyvatel. Pravidelně na nás chodí 60 až 70 diváků a jezdí až ze Strakonic, Horažďovic, Vimperku. Vědí, že se nám daří, ví o nás i starosta. Našel se šikovný sponzor, místní hostinský pan Jakubec, a díky němu na dvorečku bude další přehlídka Volyňský divadelní jarmark. Jezdí k nám Jiří Lábus, Iva Janžurová, zahraje si i mladá Kaiserová. Vezměte si nezmara pana Hejtmánka. Bude mu třiaosmdesát a pořád šéfuje oblastnímu SČDO. Kdysi pan Fára říkal, že až odejdou, nikdo to nebude dělat. Já jsem přesvědčen, že nějaký “vůl” se vždycky najde. Městské středisko s Jiřím Houzimem nám vytváří dobré zázemí, máme vlastní divadelní prostor. Odvádíme mu to na představeních pro děti. Důležité je, že tady lidi divadlo chtějí.
Je to tak, že jsou Vám bližší komické role?
Asi ano, ale nechci nikoho kopírovat. Chci si prostě zahrát. Už jsem říkal, že jsem taková citlivka.
Kolik rolí jste odehrál?
Od roku 1974 jich mohlo být tak 26 až 27.
A životní role?
Pěkných rolí jsem odehrál hodně, těším se na každou další. Upřímně řečeno největší radost mně dělá práce s dětmi.
Učíte na ZUŠ?
Ne, nabízím dramaťák na škole. Vždycky se pár dětí přihlásí, několik jich zůstane. Mým snem je začínat s druhou až třetí třídou, to by mělo budoucnost. Mohl bych si je vychovat. Snažím se mezi nimi rozpoznat typy pro náš soubor.
Divadlo děláte bezmála třicet let. Co Vám dalo?
Naučilo mě poctivé práci a rozeznávat lidi. Někoho to naučí vojna, mě to dalo amatérské divadlo. Mám spoustu kamarádů komediantů. Často si ani sourozenci nejsou tak blízcí jako my. Díky divadlu mám nádhernou rodinu. V divadle jsem potkal lidi, kteří hodně umí, a přitom jsou skromní. Takoví jsou např. Zdeněk Pošíval nebo František Zborník. Za kulisami je moc hezky. Člověk může mluvit o všem. To je ta rodina. Ve fotbale jsem zažil hodně, ale pocit rodiny jsem poznal pouze v divadle. Ale není podstatné, zda ten člověk umí víc, či méně.
Připravila Lenka Lázňovská