Texty: HULEC, Vladimír: Temné noci bez hvězd. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 51 - 53.

Temné noci bez hvězd

Vladimír Hulec

Pražské divadlo Lucerna MB ve spolupráci s Divadlem na Zábradlí a divadlem Disk a za finanční podpory ministerstva kultury a hlavního mměsta Prahy uspořádalo ve dnech 29. června až 1. července dvanáctý ročník Mezinárodního festivalu nezávislých a amatérských divadel Apostrof Praha 2010.
Trocha historie (citováno z programu)
Myšlenka uspořádat mezinárodní divadelní festival, který by konfrontoval české a slovenské amatérské divadlo na straně jedné a divadlo ze vzdálenějšího zahraničí na straně druhé, se zrodila mezi členy pražského divadla Lucerna MB v prosinci 1998 při jejich účasti na divadelním festivalu Siesta! ´98 ve Venezuele. Již v červenci následujícího roku se uskutečnil první ročník festivalu amatérských divadel MB(apostrof)99, Praha 1999 za účasti třinácti souborů z Čech, Slovenska, Maďarska a Venezuely. Od svého počátku probíhal festivalový program Divadle na Zábradlí, které je dodnes jeho stěžejní festivalovou scénou. Jubilejní 10. ročník v roce 2008 se však vinou rekonstrukce divadla přesunul na jinou významnou pražskou scénu. Díky ochotě ředitele Jakuba Špalka mohly tehdy soubory vystupovat v Divadle v Celetné. Program, časem rozšířený o nezávislé a poloprofesionální divadelní soubory, probíhal v minulých ročnících také v Malostranské besedě, v Divadle v Dlouhé, v Galerii Rudolfinum a v Divadle 90 U Valšů. Přelomový byl sedmý ročník festivalu v roce 2005, který zaznamenal dvě zásadní změny. Apostrof začal úzce spolupracovat s Divadlem Disk DAMU Praha (a jeho ředitelem Michalem Lázňovským), kde se od té doby odehrává podstatná část festivalových představení, a změnil svůj název na Apostrof.
Apostrof 2010
Obvykle pětidenní festival musel být z nedostatku financí zkrácen na třídenní a jeho program sestaven z osmi inscenací divadel z Evropy, Jižní Ameriky, Asie a – letos poprvé – i Afriky (Egypt). Mimo to nabídl – jako v posledních letech vždy – i divadelní dílny (letos dvě: Mysl a tělo profesorky herectví Evy Elxy a Komunikace městem německého performera s brazilskými kořeny Mauricia Schwaba Velosa) a hudební off-program. A po každém představení i krátké diskuze mezi diváky a souborem. Právě ty jsem potřetí moderoval. Vedou se v angličtině a k pochvale českých diváků a divadelníků musím konstatovat, že český překladatel byl víceméně zbytečností. Diskutovalo a mluvilo se vesměs rovnou „basic English“.
Ženské bolesti světa
Třídit jednotlivé soubory či jejich produkce do nějakého systému či klíče je u festivalu, který je víceméně závislý na nabídkách a kontaktech se samotnými soubory, které navíc často festival navštěvují vícekrát, cestu si samy hradí a vystupují pouze za pobyt a diety, zbytečné. Hlavní devízou Apostrofu je především účast divadel z – pro nás – exotických končin světa a prezentace často přehlédnutých, přitom však podnětných inscenací a souborů z Česka (letos divadla Popojedem a Bez prken) či z nedaleké ciziny (tradičně především ze Slovenska a Maďarska).
Nejvzdálenější letošní destinací byla hned na úvod festivalu Brazílie. Soubor Grupo Teatro da Poli odvozuje své jméno od polytechnické univerzity v São Paulu (Politécnica da Universidade de São Paulo POLI-USP neboli POLI). Jeho kořeny se datují léty 1945-1947, kdy soubor s tímto jménem založili tehdejší studenti. Zprvu hráli zřejmě konvenčně zpracované hry Molièra či Wildera. V roce 1956 ale vedení převzal režisér Antonio Carlos Zarattini (Carlos Zara), který dramaturgii zaměřil na brazilské autory a témata. V období vojenské diktatury (ta vládla v Brazílii v letech 1964 1985), především po smrti prezidenta Costa e Silvy v roce 1969, se soubor zpolitizoval. Jeho tvorba reagovala na alternativní divadelní proudy 60. let, inscenace vznikaly metodou kolektivního divadla. Soubor čelil silné cenzuře, což vyvrcholilo inscenací Brechtova Galilea v roce 1974, jíž byla existence divadla víceméně ukončena. V 90. letech Teatro da Poli obnovilo svou činnost, už však jako nezávislá skupina, která zanikla v roce 2002. Avšak hned v září 2003 se o bezmála padesátileté historii souboru dozvěděla nová generace studentů polytechnické university a v březnu 2004 divadlo s názvem Teatro da Poli vzniká – tentokrát opět pod univerzitou – znovu. Má údajně více sekcí a podsekcí, jež mají různé programy. Nová vedoucí a – vlastně – nová zakladatelka, režisérka Bia Szvat, jež se souborem přijela i do Prahy, vyhlašuje vlastní program Os núcleos, který by měl navázat na experimentální antropologické a politické směry Divadla da Poli v 70. letech. V jeho rámci dosud vzniklo šest inscenací, sedmá – Vestigum (Zlomek) – měla světovou premiéru na letošním Apostrofu. Dva do půli těla obnažení, urostlí herci Lu Pasquerelli a Thi Paiva v černých sukních a těžkých vojenských botách v ní v dialogu či monologu obřadním způsobem recitují elegickou báseň staré umírající opuštěné ženy o jejích bolestech, smutcích a snech. Údajně inspirováni Beckettem a absurdním divadlem vytvářejí na jevišti mozaiku obrazů plnou nenásilného fyzického herectví, kde každé slovo, nahraný zvukový doprovod (znějí reálné zvuky civilizace stejně jako křehké zvonky apod.), jednoduchá výprava sestávající ze čtyř různě jako stavebnice využívaných dřevěných konstrukcí, několik málo rekvizit, oheň a světlo evokují vážnost a obřadnost. Podstatné je slovo (části textu mají herci dokonce napsané na nahém těle) a z něj plynoucí emoce a situace přetvářené v tklivý (a někdy i humorný) pohybový fyzický obraz.
Temná noc bez hvězd / Čas / Na starém houpacím křesle / Dozadu / Dopředu / Čas / Světla před okny / Temnota plná ticha / Vyplňující její šaty, které za sebou vlečou veškerou její děsivou bolest. // (...) // Fuck life.
Formálně i obsahově pečlivě připravená, vnějšími prostředky neefektní, introvertní inscenace byla pro mne jednoznačným vrcholem přehlídky.
Dalším souborem s výraznou poetikou byla Kompánia z Maďarska, která hostovala na Apostrofu již počtvrté v řadě (v roce 2007 si odnesla od druhého ročníku každoročně udělovanou diváckou cenu). Jde o experimentální divadelní studio z Budakeszi, městečka vzdáleného 12 km od Budapešti, založené roku 1999 herci, tanečníky a hudebníky, kteří dokončili studia na Umělecké škole Mezei Mária. Sdružuje umělce z různých oborů, hledající nové formy uměleckého vyjádření. Vedoucím a režisérem je László Lukács. V roce 2004 inicioval projekt Back to Babylon (Zpět do Babylonu), jehož cílem je vytvořit mezinárodní studio s dlouhodobě spolupracujícími partnery. Výsledkem jsou inscenace, jež hledají univerzálně srozumitelný jazyk. Jsou založené na tanci, hudbě, práci s tělem a s gesty, na lidském hlase, vycházejí z národních tradic a kořenů a důraz kladou na čerpání tvůrčí energie a inspirace z autentických tradic a folkloru, jež přetvářejí do podob současného divadla. Letošní inscenace Marlon a Marion využívala forem divadla site specific. Začínalo se ve foyer Disku, kde jedna z performerek (Henrietta Szalay) představila titulní postavy, jež byly jakýmisi archetypy muže a ženy, a sdělila, že právě o vztahu „věčné“, pronásledované a trápené Marion v nepřátelském mužském světě se bude hrát. Pokračovalo se „vernisáží“ na chodbě DAMU, kde byly vystavené ženské „trosky“ (například prostitutka nabízející kondomy). Připojené popisky mapovaly historii jejich života. Hlavní část se odehrála v Disku. Sestávala z řady situací zachycujících vášnivě divoké i křehce poetické, někdy vtipné, jindy dramatické vztahy ujařmených žen a jim vládnoucích mužů. A končilo se opět vernisáží na chodbě. Tentokrát byly ale vystavenými objekty a oběťmi muži. Fyzické divadlo tance a obrazu, pohanský rituál, aktuální téma, živý hudební doprovod ve stylu „world music“. Oproti minulým na festivalu představeným shakespearovským inscenacím však zdaleka ne tak celkově dotažené a vycizelované. Jako by se jednalo o zatím nedokončený projekt.
Naopak hru, jež je již časem prověřená, nabídl soubor absolventů VOŠH 2009, Divadlo Popojedem. Na repertoáru mají (zatím?) jedinou inscenaci – absolventskou (premiéra 4. a 5. 9. 2008) Schovanku A.N. Ostrovského, kterou s nimi za dramaturgické pomoci Vlasty Smolákové v letech 2007 2008 připravil ruský režisér Lev Boris Erenburg. Typicky ruská režijní škola, již v posledních letech známe u nás především z prací Sergeje Fedotova a Oxany Meleškinové, nalezla ve studentech VOŠH kreativní, živnou půdu. Představení bylo plné drsných, dramatických situací, podstatnou roli hrála voda, razantní tělesnost, otevřená erotika a vášnivost, což vše dokázali herci zpracovat a rozvíjet s maximálním nasazením a spontaneitou. Ač často využívali improvizací a nevyhýbali se nečekaným situacím, každý se v nich suverénně orientoval a přesně udržel charakter své postavy (a to i když hrál věkově sobě neodpovídající postavu – např. vynikající Michala Břízová v roli statkářky Ulabenkové či mladou Ninu Divíškovou připomínající Věra Vodičková jako stará panna Vasilisa Peregrinovna). Bylo by škoda, kdyby se soubor nepokusil na projekt navázat dalšími inscenacemi. Základ, který herci získali, by v ideálním případě mohl pomoci ke vzniku kompaktního hereckého souboru s osobitou poetikou a – především – souhrou, s jakou kdysi pracoval třeba Činoherní klub nebo Husa na provázku.
S fyzickým, byť spíše tanečním divadlem přijelo do Prahy i Nové divadlo z Arménie. V produkci jerevanského Národního akademického divadla Gabriela Sundukiana zde v roce 2007 režisér Suren Shahverdyan s mladými herečkami Jannou Hovakyaman a Marienou Egiazaryanovou a hercem Ani Gevorgyanem vytvořil taneční inscenaci inspirovanou Genetovými Služkami. Efektní představení je postavené na mnoha pohybových variacích dvou hlavních představitelek, jejich práci s kostýmy a s rekvizitami (vějíře). Celé je složené z velmi jednoduchých, stále se opakujících scén rozvíjejících v podstatě jedinou situaci – dialog dvou žen konfrontujících se s nenaplněnými touhami a banalitami života tváří v tvář hrozbě smrti (Ani Gevorgyan), jež je nakonec utopí. Nevědouce, že jde o Genetovy Služky, asi by tento titul málokdo tipoval. Ovšem tanečnice byly mladé, krásné a šikovné, hrály s maximálním nasazením a představení se tak víceméně očekávatelně stalo vítězem letošní divácké ankety.
Prométheus s utrženým ramínkem
Druhé pořadí získalo Divadlo Popojedem se Schovankou a na třetím až čtvrtém místě byli již zmiňovaní Maďaři a dosud nezmínění Slováci. Ty zde reprezentovalo nitranské Divadelné spoločenstvo Le Mon, jež existuje od roku 2003 (na Apostrofu bylo již v letech 2005, kdy zde zvítězilo s inscenací Amadeus, bohom milovaný, a 2006 s inscenací Ester), s projektem Prométheus. Inscenace hravým, humorným, víceméně kabaretním způsobem à la pražská Ypsilonka zpracovává mýtus o Prométheovi. Projekt je určen nenáročným divákům do nedivadelních, venkovních prostor, čemuž odpovídá i nahraná popová hudba (melodie z Chaplinových filmů) a opulentní výtvarná složka čerpající z prajednoduchých antických odkazů s výrazným využíváním naddimenzovaných masek antických bohů. Oddechová inscenace je vhodná pro druhý stupeň základních škol jako prvotní seznámení se antickými božstvy a příběhy svým zpracováním i kvalitou připomínají projekty pokročilých studentů ZUŠ. Tak zřejmě i vznikla a existuje.
To je pro nás realita
I další produkce letošního Apostrofu měly svůj jasně deklarovaný smysl a poslání. Pro festivalového diváka především v již zmiňované exotičnosti. Vidět například Egypťany (Tawasol Troupe z Káhiry), jak si až naturalisticky poradili s jednoaktovkou Eugèna Ionesca Lekce, se často nestává. „Ionesco, to je pro nás realita,“ odpověděl na otázku po inscenačním klíči režisér Ahmed Hussein Amin. Hrají prý v egyptštině, takže jim ani doma v Káhiře nerozumí asi 80 procent pouze arabsky mluvících diváků.
Ještě větší kulturní míjení se s předlohou předvedli Srbové, konkrétně soubor Teatar Levo – AKUD Lola (Divadlo Levo – Akademická kulturní a umělecká společnost Lola). Jejich autorská (režisérkou inscenace Snežanou Trišič) adaptace několika motivů z povídek Charlese Bukowského ze sbírky Všechny řitě světa i ta má (v programu uváděné – a zřejmě v Srbsku vydané – pod jménem Fotografie z pekla), především povídek Ty, tvoje pivo a jak seš skvělej, Tudy se nejde do ráje a Láska za $ 17.50, se jmenovala Bukowski v baru. S Bukowským a jeho drsnou romantikou životních ztroskotanců, vrahů, pijáků a loserů však neměla mnoho společného. Spíš jsme sledovali jakýsi Kabaret zn. Bělehrad. Bez příkras, bez ironie, bez nadhledu. Zalévaný nikoli whisky, ale vodkou. Jako by jím Srbové říkali: „Bukowski, to je pro nás realita.“
Obdobnou důvěru v realitu předlohy projevil i ředitel Apostrofu Akram Staněk v inscenaci hry venezuelského dramatika Gustava Otta Pavlov, pes a zvonek, již před lety přeložil a nedávno v české premiéře režíroval (a sám v postavě Eduarda jako nutný záskok vystoupil) s pražským souborem Divadlo Bez prken. Místo jízlivého postmoderního krváku à la Robert Rodriguez s ní pracuje, jako by šlo o úsměvné krimi z reálného života. Nefungovalo to.
Závěrečný večírek a koncert se konaly v renovovaných prostorách Malostranské besedy. Festival se tak nejen inscenací Pavlov, pes a zvonek, s níž na první ročník přijel sám autor a jeho venezuelský soubor, ale i fakticky vrátil na své původní působiště. Přejme mu, aby mu vydržela dosavadní, ve zdech Malostranské besedy zakořeněná vitalita, nadšení a nasazení Divadla Lucerna, z něhož pochází většina organizátorů. Pakliže je slovo amatér odvozené od slova nadšenec, pak jsou všichni Apostrofové – ať už se na chodu a existenci festivalu podíleli v jakékoli funkci velikými, málokde u nás vídanými amatéry.