Texty: RAZÍM, Daniel: Současná podoba a chystané proměny Wolkrova Prostějova. Amatérská scéna 2010, č. 4, s.30 - 32.

Současná podoba a chystané proměny
Wolkrova Prostějova

Daniel Razím

Celostátní festival poezie Wolkrův Prostějov se letos v červnu dožil svého 53. ročníku. To je u kulturních akcí věk, který právem budí úctu a radost z dlouholeté tradice, ale zároveň i potřebu zvýšeného dohledu na „celkový zdravotní stav“, chceme-li, aby přehlídka zůstala stále svěží, mladá duchem, a dovedla zaujmout, inspirovat a potěšit veškeré milovníky literatury a její jevištní interpretace napříč generacemi. Jedním z účinných omlazovacích prostředků je nebát se změn, novot a neustálého vývoje. Nutno říci, že Wolkrův Prostějov se snaží.
Poté, co padla horní věková hranice (která pětatřicátníky a jejich starší kolegy předčasně posílala do recitátorského důchodu), se začínají na prostějovských scénách objevovat interpreti, kteří jsou nejen nadšeně přijímáni svými mladšími přáteli, ale díky životním a jevištním zkušenostem dosahují před publikem i velmi kvalitních výsledků.
V letošním roce následovaly další změny. Na WP byla poprvé otevřena Inspirativní dílna, která konečně umožnila také nepostupujícím účastníkům krajských přehlídek užít si bohatý kulturní program, vyzkoušet si nejrůznější tvůrčí postupy práce s textem, a na závěr pod vedením lektorky Jany Machalíkové i zrežírovat slavnostní večer na rozloučenou.
Na sólovou interpretaci se zaměřily také další dva semináře. S pedagogy, kteří před vystoupením připravují divadelní soubory i jednotlivce, pracovala zkušená lektorka Ema Zámečníková a prostějovským i přespolním studentům se v tvůrčí dílně nazvané „Sólista nemusí být solipsista“ věnovala Renata Vordová. (solipsismus z latinského solus ipse = jen já sám).
Ve svém závěrečném výstupu seminaristé mimo jiné divadelně ztvárnili výsledky zajímavého průzkumu, který v průběhu festivalu prováděli na účinkujících. Anketa se týkala velmi zásadní otázky, zda má být WP do budoucna nadále soutěžní přehlídkou, či nikoli. Většina respondentů se vyjádřila jednoznačně. Přáli by si, aby byla soutěž zrušena, a to z důvodů, s nimiž (po své letošní první celkové návštěvě a zároveň spoluorganizaci WP) naprosto souhlasím. Proč vlastně mají mezi sebou soutěžit lidé, kteří se chtějí s ostatními podělit o svůj literární zážitek, a jejich interpretační schopnosti je přivedly až na celostátní přehlídku – tedy akci, kde má být k vidění to nejkvalitnější, co se urodilo na poli uměleckého přednesu tento rok v celé ČR? Je potřeba ještě dále vybírat, kdo je nejlepší z nejlepších?
Pokud není interpret vysloveně soutěživý typ, žádnou rivalitu vůči ostatním necítí, nepotřebuje být „první“, a vědomí, že v sále sedí porota, která jeho výkon hodnotí a porovnává s ostatními soutěžícími, ho během vystoupení spíše stresuje. Na soutěž nejsou zvyklí ani recitátoři, kteří v mladších letech jezdili na naši příbuzenskou přehlídku Dětská scéna, kde lektorský sbor během veřejné diskuze dává recitátorům pouze jakousi zpětnou vazbu (o kterou děti mají upřímný zájem). Dalším argumentem proti soutěži je také spornost jejích výsledků. Ta se velmi zřetelně projevila právě letos, kdy recitátor II. kategorie Kryštof Bartoš z Drásova nezískal za interpretaci textu Karla Čapka Benchanan od „své“ poroty žádné ocenění, přestože byl jeho výstup publikem i členy ostatních porot téměř jednomyslně vnímán jako jeden z nejzajímavějších.
Je proto nutné položit si otázku proč, a kvůli komu se na WP vlastně soutěží? Většina účastníků o soutěž ani tituly nestojí a přednesu se věnuje ze zájmu, pro radost a z potřeby vyprávět divákům příběh, sdělit názor, myšlenku nebo je pobavit. To je nepochybně zdravý, rozumný a normální přístup, který je potřeba jedině podporovat.
Zrušení soutěže, která zbytečně vnáší do jinak velmi radostného a dynamického festivalu zastaralé ovzduší školní výkonnostní konkurence, bude proto jedním z důležitých kroků k dalšímu vývoji a modernizaci Wolkrova Prostějova.
Přehlídce sólových vystoupení by také velmi prospělo, kdyby se kromě tzv. uměleckého přednesu do budoucna otevřela i dalším možnostem interpretace literatury, jako je např. scénické čtení nebo zhudebněná poezie.
V posledních letech se totiž zajímavým způsobem proměňuje také podoba a obsah recitačních vystoupení. Mnoho interpretů dává v poslední době přednost próze před poezií, vyprávění příběhů před lyrikou, a kromě tradičních textů převzatých z čítanek povinné školní literatury se na jeviště dostávají také méně známé povídky a verše klasických i současných autorů. Na mnoha vystoupeních je patrné, že interpreti si své texty vybírali samostatně, dobře jim rozumějí a „věří“ jim, ztotožňují se s nimi a promítají do nich své vlastní názory a zkušenosti, což pomáhá volit přirozenější, pro diváky zajímavější a přesvědčivější výrazové prostředky.
Znamená to snad, že alespoň část současné populace recitátorů už nevnímá přednes jen jako jevištní předvádění líbivého kultivovaného textu, ale i jako možnost osobní výpovědi a sdělení (nejlépe s patřičným nadhledem)?
Letošní „mozaika“ interpretovaných textů byla navíc tematicky i náladově velice pestrá. Podle názoru lektorského sboru (ve složení: Jiřina Lhotská, Jana Davidová, Martina Longinová, Jan Anderle a Jakub Doubrava) „v první kategorii převažovaly humorné prozaické předlohy, kde převládalo soustředění na momentálně vtipně působící jednotlivosti a situace – to vše na úkor uchopení celku a osobního postoje. Ve většině interpretací chyběla důsledná technická práce s textem, např. s rytmem, akcentem, pauzou, výstavbou, gradací a výslovností… U oceněných interpretů byl kladně hodnocen zajímavý dramaturgický výběr a osobitý projev.“
Přestože titul LAUREÁT nebyl letos v I. kategorii (15–17 let) udělen nikomu, rozdala porota čtyři čestná uznání: Kateřině Bouškové z Karlových Varů za interpretaci předlohy Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii, Báře Purmové z Jablonce nad Nisou za interpretaci textu Mariana Pally Jak přilepit na jazyk papírek, Františce Hejdukové z Děčína za osobitou interpretaci textů Konec modrého ptáčka od Josefa Hanzlíka a Korvína čili Kniha o havranech Petra Rákose, a Haně Marvanové z Litvínova za přirozený projev v interpretaci předlohy Romeo od Ludvíka Aškenazyho a Laciné věci od Josefa Kainara. Ostatní recitátoři I. kategorie pracovali s texty I. Krause, H. Andronikové, R. Bradburyho, W. Allena, V. Dyka, B. Benešové a E.F. Buriana, D. Fischerové, A. Berkové, F. Goodrichové, M. Macourka, J. Ortena, S. Mrożka, K. Vaňka, K. Sidonové, L. da Vinchi, J. Žáčka, J. Skácela, P. Šabacha, K. Čapka, M. Pally, F. Šrámka, I. Wernische, P. Fialy, E. Ensler, M. Zoščenka, R. Křesťana, V. Čtvrtka a A. Frankové.
II. kategorie měla letos dva laureáty, kteří tento titul získali také v minulém roce. Veronika Smolková z Prahy publikum příjemně překvapila textem Borise Viana Impotent a téměř divadelně pojednaným návodem Tristana Tzary Jak udělat dadaistickou báseň. Dan Kranich z Kralup nad Vltavou přednášel dva prozaické texty Co se ztratilo od Catherine O´Flynnové a Jak jsem snědl psa Jevgenije Griškovce. Při jejich interpretaci předvedl své umění poradit si s velmi komickým i vážným příběhem. Porota (David Kroča, Libor Vacek, Jana Urbanová, Marta Hrachovinová a Věra Slunéčková) dále udělila čestná uznání: Tereze Slámové z Brna za interpretaci textu Jiřího Macháčka Jak život chodže, Nině Petříkové z Hradce Králové za interpretaci prózy Arkádije Averčenka Jed, a Michaele Švédové z Olomouce za práci s textem Jana Budaře Nedomazlená. Dále se ve II. kategorii objevovala díla P. Šruta, W. Saroyana, J. Tesaříka, V. Hraběte, J. Vinograd, P. Nikla, B. Reynka, A. Christie, R. Malého, M. Kundery, K. Čapka, J. Skácela, W. Szymborské, B. Basikové, S. Mroźka, N. Sakakiho, J. Topola, J. de la Fontaina, L. Aškenazyho, J. Kovtuna, J. Ortena, J. Suchého, Ch. Hoffmanna von Hoffmanswaldau, Guy de Maupassanta, Ch. Bukowského, O. Janoty, M. Pally, K. Biebla, M. D´Orty, H. Liehuové a I. Wernische.
Předseda lektorského sboru David Kroča celkově hodnotil II. kategorii (18–20 let) takto: „…interpreti si již většinou uvědomují zásadní význam výběru textu pro celkový úspěch recitačního vystoupení. Hledisko osobní výpovědi je pak pro ně často důležitější než nezpochybnitelné literární kvality: značné oblibě se letos těšily prozaické předlohy s erotickou tematikou, ale i osobitě pojaté písňové texty či textové miniatury. Zásadní nedostatky se objevovaly zvláště ve výstavbě a organizaci recitačního výkonu. Interpreti měli mnohdy potíže udržet temporytmus, při přednesu prózy také zachovat vypravěčský tah i samotné vypravěčské hledisko (bylo-li vůbec zvoleno). Letos se v naší kategorii přesto objevily výrazné, doslova tvůrčí osobnosti, jejichž vystoupení měla vysokou interpretační úroveň. Celkově lze letošní II. kategorii sólových recitátorů označit jako nadprůměrnou. Přinesla hned několik vydařených vystoupení, která mohou nejen pobavit či zaujmout, ale i inspirovat do další práce.“
Recitátoři III. kategorie (nad 20 let) podle hodnocení předsedkyně lektorského sboru Hany Kofránkové (ostatními členy byli Aleš Vrzák, Jaroslava Čajková a Nina Martínková) „přinesli do soutěže bez výjimky texty hodnotné, někdy dokonce objevné, ať už šlo o klasiku (Hrubín, Neruda, Orten, Prevért, Aragon, Valmorová, Achmatovová, Holan), o autory současné (Šiktanc, Jandl, Nohavica, Kishon) nebo dokonce téměř neznámé (Avidan, Moser, Cheechoo, Tarkovskij). Objevil se i autorský přednes a překlad, se všemi riziky, která tento fakt přináší. Jen výjimečně se interpreti pokusili o cosi jako montáž textů. Zato poměrně často volili předlohy velmi krátké, což věru interpretův úkol neulehčuje, spíše právě naopak…“ Z této kategorie letos vzešli 2 laureáti: Jana Machalíková z Prahy s texty Husí krev od Jana Nerudy a Červená Karkulka jako horor od E. Kishona, a Vladimir Benderski ze Sadova, který interpretoval Rozhovory a Et tu, Brute! od Davida Avidana ve vlastním překladu. Čestná uznání získali: Barbora Chybová ze Svitav za interpretaci textu Ernsta Jandla Ottos mops a Jonáš Špaček z Horní Břízy za interpretaci textu Louise Aragona Mírně řečeno. Kromě zmíněných autorů byla interpretována i díla R.L. Stevensona, J. Martinové, J. Vodňanského a členů divadla Sklep.
Další novinkou, která se v letošním roce zapsala do historie WP, byla první „wolkrácká“ Slam Poetry. („Soutěž, ve které básníci čtou nebo recitují většinou své vlastní texty. Tyto výkony jsou pak číselně hodnoceny zvolenými členy publika. Typická Slam Poetry je vysoce zpolitizovaná, mluví o mnoha tématech včetně současných sociálních a ekonomických problémů, genderové nespravedlnosti a rasové otázky. Básníci jsou posuzováni nejen podle obsahu jejich slam, ale i podle způsobu sdělení a síly až vášně svého projevu.“– převzato z Wikipedia a volně přeloženo, pozn. aut.) Tento tvůrčí experiment vzbudil mezi letošními sólisty velký zájem. Před publikum na zámeckém nádvoří vystoupilo několik zástupců všech věkových kategorií a s různým úspěchem se pokoušeli zaujmout diváky svými většinou improvizovanými básnickými pokusy. Obecenstvo nejvíce ocenilo kvalitní a velice vtipný výkon zkušené recitátorky a lektorky Jany Machalíkové, všichni zúčastnění si ale zaslouží uznání za odvahu se o Slam alespoň pokusit.
V prostorách renesančního zámku probíhal po celou dobu festivalu také výtvarný workshop. O další zábavu publika i účinkujících se letos postarala celá řada kapel, pouliční divadlo Kvelb, dvě inspirativní divadelní inscenace: Šunen Romale (Poslyšte Rómové) divadla Viola Praha a Evropané souboru Bocalocalab. Dále hostující soubor Mléko a strdí a především deset představení tzv. divadla poezie, které tvoří druhou nejdůležitější část hlavního programu přehlídky.
O veškerém dění na WP 2010 veřejnost informoval festivalový zpravodaj Jiříkovo vidění (v elektronické podobě na webových stránkách NIPOS-ARTAMA).
Jsem velmi rád, že mohu na závěr bez přehánění napsat, že vystoupení sólových recitátorů na WP rozhodně nejsou nudnou přehlídkou krasomluvných deklamací určených úzkému okruhu přátel poezie, ale naopak velice živým, inspirativním a obohacujícím setkáním vnímavých a přemýšlivých lidí, kteří si i v dnešní spěšné době dovedou najít čas na to, aby si několik dní vyprávěli a navzájem naslouchali. Upřímně doufám, že Wolkrův Prostějov bude i v příštích letech natolik svěží, otevřený a vývojeschopný, aby těmto lidem dokázal zajistit plnohodnotné a inspirující tvůrčí prostředí.