Texty: AS 2002, č. 6, s. 20 - 21, Lenka Lázňovská.

Stochovská Thálie po čtvrté

Česká republika je v oblasti divadelních festivalů světovou velmocí. Jen málokterá země nám může konkurovat v jejich počtu. A to stále přibývají nové. V amatérském divadle je nejvíce těch, které sahají po tom nejlepším, tj. vybírají si z aktuálního ročníku Jiráskova Hronova. Netvrdím, že nic divadlu nepřinášejí. Určitě zvyšují reprízovost amatérských inscenací a pomáhají utvářet veřejné mínění o kvalitě amatérského divadla. Tyto inscenace jsou totiž přinejmenším srovnatelné s tvorbou agenturních a zájezdových skupin a také s oblastními scénami. Význam toho rozhodně není možné podceňovat. Je tu však jedno velké „ale“. Amatérské inscenace do své kvality musí dozrát, a je dobře, když se otrkají ještě do krajských přehlídek. Jejich uvádění v tomto stádiu považuje většina pořadatelů za rizikové z hlediska návštěvnosti, což se v budoucnu může např. nepříznivě projevit na přízni města i sponzorů. Těžko, přetěžko se dokládá opak. Smeknu před každým, kdo toto riziko na sebe vezme.
Jedním z těchto festivalů je právě Stochovská Thálie, jejíž čtvrtý ročník se uskutečnil ve dnech 10. - 13. října 2002 pod záštitou hejtmana Středočeského kraje Petra Bendla. Na uspořádání přehlídky finančně přispěly kraj, město a místní firma NATIVEL, a.s. Když tři pořadatelé (Stochov, cca šestitisícové město ve středních Čechách, místní Dům kultury v čele s ředitelem Tomášem Barochem a DS Luna, jehož představitel Luboš Fleischman je zároveň ředitelem festivalu) letošní přehlídku profilovali, projevili pořádnou dávku invence. Pochopili, že čtyři hlavní večerní časy musí věnovat inscenacím, které přilákají diváky. Ve čtvrtek byl uveden Sluha dvou pánů souboru Krakonoš z Vysokého, v pátek jako náhradník za kladenský soubor VHS Turnovské divadelní studio a jeho starší inscenace na motivy knihy K. Poláčka Bylo nás 5 + 5, v sobotu Bedřich raději jódluje Dividýlka ze Slaného a v neděli večer jako host Charleyova teta pražského Divadla ABC (režie Milan Schejbal). Nevím, kdo přišel na skvělý marketingový nápad prodávat permanentku na celý festival za cenu 150,- Kč, což je o 40,- Kč méně než stojí pouze jednotlivá vstupenka na Divadlo ABC. Výsledek se dostavil. Žádné představení se nehrálo před prázdným hledištěm. Časy mezi tím byly věnovány inscenacím a souborům, které své místo na slunci teprve hledají. Z pěti uvedených dvě měly na festivalu spíše veřejnou generálku, jedna byla poprvé uvedena mimo domovské jeviště. Dva soubory patří mezi studentská divadla, další soubor je prakticky na začátku své dráhy. Pro ně má takový festival velkou cenu. V diskusi mohou tříbit své názory, setkají se s prvními ohlasy, což je u inscenací v tomto stadiu vývoje velmi důležité.
Svou recenzi chci s jedinou výjimkou zaměřit právě na ně. Tu výjimku chci udělat u Dividýlka ze Slaného a jejich Bedřich raději jódluje (Jiří Šíma na motivy Woodyho Allena), která poté, co byla nominována z Wintrova Rakovníka, byla uvedena jako závěrečné představení Divadelní Třebíče 2002. Následující řádky nebuďtež chápány jako snaha po přehodnocení výsledku této národní divadelní přehlídky, ani jako příspěvek k diskusi o této inscenaci zveřejněné na stránkách AS. Třebíčské představení jsem viděla, a ani mě příliš neoslovilo. Na rozdíl od stochovského, které jsem přijala včetně porozumění výpovědi a použitým inscenačním prostředkům. Jeviště místního domu kultury nemá velké vybavení a navíc je obdařeno klouzajícími parketami. Sál nemá balkón, takže leckterá hejblátka a fintičky nešly realizovat. Nebylo to tak přecpané, a rozhodně by mě nenapadlo mluvit o divadelním kutilství. Téma bylo najednou mnohem čitelnější a prostředky čistší. Pomalu se skládala mozaika pocitů Bedřicha jako našeho současníka, který hledá odpověď na otázky, co bylo, co je a co třeba bude. Shledává, že revoluce, velká hesla a také romantické postavy typu Dumasova Abbé Fárii z Hraběte Monte Christa patří minulosti. Současnost často minulé symboly pouze nahradila jinými (večerníčkovský Krtek s kalhotkami versus americký Myšák), zato přinesla sexuální volnost. Bedřich hledá a vlastně nenachází žádné velké hodnoty. Proto, když se jeho příběh přetáčí znovu na počátek a prodavačka v obchodním domě se ptá, co si přeje, Bedřich krčí rameny, neví. Mozaika je udělaná metodou filmového střihu se střídáním detailů a velkých celků. Většinou to funguje dobře až na několik zbytečně rozvleklých scén (např. vězení, scéna s masochistkou Hildou).
Divadelní klub při Gymnáziu J.A. Komenského v Novém Strašecím (prý toto město domorodci nazývají Novosibirsk) uvedl divadelní mystifikaci studenta Alexandra Průši Jan z Lipan (režie studenti Michal Istebník a Roman Šambrňák a jejich profesorka Iva Dvořáková) ve stylu telenovel. Ve všech složkách inscenace programově pracuje s banalitou a kýčem. Většina účinkujících jsou studenti prvního ročníku, s nulovou divadelní zkušeností. Navíc ze školní třídy poprvé přišli na velké jeviště. Je jasné, že se rozsypal temporytmus a že byly velké rozdíly např. v hereckém stylu jednotlivých postav. Moc jim nepomohl nahraný komentář k situacím a scénická hudba. Patrně by to chtělo posadit komentátory (tj. postavy čtoucí komentář) a také živou hudbu (třeba kytaristu) přímo na scénu a zveřejnit tak jejich vztah k ději (pouhé najaté síly, jimž je lhostejné co čtou, i co se na jevišti děje). Zajímavý nápad přerušovat děj reklamami trochu devalvuje jejich rozvleklost. Na druhé straně je třeba ocenit odvahu paní profesorky, která se nebála dát všem zájemcům šanci se uplatnit. Je třeba si ještě pohrát s jednotlivými situacemi včetně doladění textu. Do premiéry to jistě stihnou, chuti a elánu mají na rozdávání.
Domácí soubor Luna (tvůrčí skupina Milana Pokorného) uvedl také jako předpremiérovou záležitost hru Marie Litošové Cesta do Betléma aneb Putování tří králů. Vydali se cestou neiluzivního cimrmanovského humoru, v němž je vyprávění ilustrované divadelními akcemi. Zcizování však musí být důsledné, a to se zatím zcela nedaří. Pěkný je např. Herodes, udělaný jako obrovský manekýn ve stylu obra Koloděje z Princezny Zlatovlásky Svěráka a Smoljaka, z něhož se vyklube bezmocný invalida s chodícím vozíkem, jehož velkohubé řeči jak všechny povraždí, jsou směšné. Stejnou stylizaci však už nenašli pro čarodějnici, která jakoby patřila do úplně jiného kusu, možná do Mrazíka. Také tři králové (dva králové, jedna Baltazarová) by zasloužili přesnější charakterizaci. Práce má soubor ještě hodně, je však na dobré cestě. Ostatně je to vůbec poprvé, co se stochovští vydali mimo svou obvyklou dramaturgii (Kafka, Pitinského Pokojíček, Goldflamův Horror). Prý už něco takového potřebovali.
Studentský soubor Vrtule ze Slaného přispěl do programu svým Nikolou Sandersem v režii svého profesora a zkušeného divadelníka (někdejšího člena souboru AHA! Z Lysé n. L.) Jiřího Rezka. Inscenace je na pomezí divadla poezie (užívá např. voicebandu) a činoherního divadla (tj. vytváří dramatické postavy). Neúspěšně se ucházela o Wolkrův Prostějov. Myslím si, že spíše měla jít na Šrámkův Písek a škoda, že se k tomu regionální porota neodhodlala. Mladý soubor tak vlastně ztratil rok. Téma a způsob zpracování bych pojmenovala jako morytát. Pracuje se zde s jedním veršem jako leitmotivem (Nikolo Sandersi, máš černou duši, koukej si ji nechat), s mnoha prvky obřadu (včetně chóru stylizovaného jako sbor čarodějnic s pomalovanými obličeji a kostýmy, který v klíčových okamžicích jedná za postavy). Právě toto vstupování a vystupování do a z postav (tj. situace, kdy jednají jako dramatické postavy, a kdy nikoliv) však není příliš čisté, a tudíž ani čitelné. Je otázkou, zda divák tak porozumí příběhu. Musím pochválit živou hudbu a zajímavou atmosféru celé inscenace.
Asi nejvíce ambicí má inscenace Rakovnického souboru Tyl Děvčata aneb Krvavá suita, napsaná a režírovaná Jaroslavem Kodešem. Šlo asi o pátou reprízu, poprvé uváděnou mimo Rakovník. Kodešovo drama se programově odkazuje na Lorcovu Bernardu Albu a jeho dramatické napětí vzniká ze střetnutí světa mladých dívek, dobrovolně se izolujících od okolního světa v tanečním souboru, se životem. Zatímco na španělském venkově rozhodlo o izolaci zvykové právo, tady vidina úspěchu. V Lorcovi si Pepé Romano má vzít nejstarší, nejbohatší, ale také nejošklivější dceru, tady je Roman zaslíben sólistce souboru. Takže když si Pepé volbu kompenzuje vztahem k nejmladší Adéle, je to logické. Proč Roman zahýbá své nevěstě s Anitou, je složitější, a trochu musím přemýšlet. Možná, že je Izabela trochu studená a vypočítavá (pojistila si ho předmanželskou smlouvou). Tady je pro mě jediné slabé místo inscenace včetně textu. Bernarda své dcery hlídá, nic jim nepovoluje, paní Sára, majitelka souboru uzdu trochu povolí, neboť je přesvědčena, že touha dívek po úspěchu bude silnější. Proto také určí Anitu jako nástupkyni Izabely. To je spouštěč tragédie, jejíž vyústění je stejné jako v Lorcovi. Jednotlivé postavy jsou charakterizovány přesně, obdivuhodné je, jak rakovnické dívky a ženy zvládly základní prvky Flamenga. Mimochodem Kateřina Baranovská j.h. udělala překrásné kostýmy. Méně fungující je pro mě scéna rovněž hostujícího Hynka Boučka. Zrcadla a okna jsou možná díky svícení pro oko diváka zaměnitelná, o zavěšené holubici bez perutí jako symbolu dívek vytržených z přirozeného prostředí se patrně povedou mnohé protikladné debaty. Jinak si troufám odhadnout, že Kodeš a jeho girls mají zaděláno na dobrou inscenaci.
Poslední z neprověřených kousků byla Královna Koloběžka (podle J. Wericha) souboru Tyrš Lány. Jde o jeho teprve druhou inscenaci. Režii převzal člen divadla Lampión z Kladna Roman Havelka. Věkově smíšený soubor s různou mírou zkušenosti sáhl po slušném textu (měl by mu však více věřit a z technických důvodů, např. proto, aby vystačili s menším počtem herců, v něm neměnit motivace a logiku jednání postav). Docela dobře komunikují s dětmi, právě v těchto okamžicích jsou nejvíce přirození. Jako sůl potřebují kurs jevištní řeči (až na představitelku Zdeničky, kterou živí rozhlas). Věřím, že to všechno přijde. Soubor si objednal AS a chce se seznámit s děním v České republice.
Lenka Lázňovská