Texty: AS 2002, č. 6, s. 19, Jan Strejcovský.

Kterak Sokolovská čurda z doku vyplula

Když si člověk, který se aktivně plaví ve vodách amatérského divadla, otevře svůj kalendář, zjistí, že víkendů volných k odpočinku skutečně není mnoho. A to do již tak zaplněného kalendáře stále přibývají nové a nové akce. Jednou takovou novou lodičkou spuštěnou na vodu byla v letošním roce nesoutěžní přehlídka Sokolovská čurda. Vyplula v termínu od 27. do 29. září a vymysleli si ji a organizačně zajistili členové sokolovského Divadla bez zákulisí.
Myšlenka uspořádat v Sokolově divadelní přehlídku se v hlavách divadelníků zrodila v roce 2000 při jejich účasti na horažďovické přehlídce. Od prvotní myšlenky až po samotnou realizaci uplynulo nemálo vody. V tomto čase museli sokolovští udělat, zařídit, vymyslet, připravit a zorganizovat spoustu věcí. Počínaje nalezením vhodného místa v kalendáři, přes sehnání peněz od města a od sponzorů, až po přípravu výzdoby v místě konání. Pracovali všichni. Někteří více, jiní méně, ale tak už to prostě chodí. Každopádně na konci této peřejemi poseté vodní cesty byl přístav sokolovského divadla a domu kultury, kam v páteční odpoledne postupně připlouvaly téměř všechny ze šesti hrajících souborů.
Po slavnostním zahájení přehlídky už patřilo páteční jeviště neratovickému Havlíčku, který přivezl hru A.R. Gurneye Sylvie. Tato hra současného amerického autora přinesla prořídlému publiku neotřelý pohled na manželský trojúhelník, jehož jedním vrcholem byl v tomto případě pes. Řemeslně velmi dobře vybudované inscenaci uškodil snad pouze happyendově-hollywoodský závěr.
Mistr Petr Pleticha plzeňské divadelní společnosti Žumbera. To byl kousek pořadateli vybraný na zahájení sobotního divadelního maratonu. Fraška hraná s jarmareční dravostí, v níž nejvíce fungovaly okamžiky, kdy se hrála konkrétní a jasná dramatická situace. Plzeňské v odpoledních hodinách vystřídal Divadelní soubor z Františkových Lázní s hrou Françoise Vebera Trouba na večeři. Tuto známou a frekventovanou situační komedii se františkolázeňským podařilo rozehrát díky šťastně zvolenému typovému obsazení hlavní role. Někdy však i Petr Boor v roli Françoise Pignona zůstával na jevišti osamocen a příliš čněl nad své jevištní partnery. Hlavní večerní čas patřil Karlovarskému divadelnímu studiu D3. Byť s mírně opožděným začátkem, ale před notně zaplněným jevištěm odehrál soubor z „Karlaček“ hru Karla Tachovského Mor. Kvalitní dramatizace Dekameronu byla základním stavebním kamenem inscenace, ve které pod režijním vedením Anny Ratajské bylo dosaženo maxima. Soubor fungující jako přesně seřízený strojek, jasně vystavěné a vypointované komické situace, živý hudební doprovod, salvy smíchu, a na konci mrazení v zádech nad tím, čemu že se to vlastně celou dobu smějeme. Dlouhotrvající aplaus si „détrojka“ právem zasloužila.
Nedělní rozespalé ráno všechny zastihlo zmožené dlouhotrvající zábavou předešlého večera. Ta se konala pod taktovkou pražského hudebního seskupení P.R.D.I., návštěvu jejichž koncertu mohu všem vřele doporučit. (Hrávají v pražském Kainu a je to „krásnota“!) Nicméně, byť na poslední chvíli, ale zasedli jsme v hledišti. A Divadlo Dostavník z Přerova předvedlo svou inscenaci Robin Hood aneb Jak to bylo doopravdy. Pro mne to bylo setkání s Dostavníkem takovým, jaký ho mám rád. S Dostavníkem zpívajícím, hrajícím a zábavným. Parodie na známý příběh sherwoodského hrdiny byla o to zajímavější, že scénář, hudbu a texty napsal představitel hlavního hrdiny Zdeněk Hilbert. Po slavnostním zakončení přehlídky ještě vystoupil Divadelní soubor Štace Kaznějov s pohádkovým muzikálem Jak kuchař Osvald do sladkého království přišel. Tato inscenace byla do programu zařazena jako malý dárek sokolovskému dětskému publiku.
Součástí přehlídky byly i tři rozborové semináře. Bohužel se vinou organizátora nepodařilo zajistit účast Františka Zborníka, a tak jsem nakonec zaskakoval ve funkci moderátora já. Na tomto místě patří můj dík všem těm, kteří se do onoho „popovídání si“ zapojili a vytvořili tak příjemnou atmosféru. V té se hrajícím souborům snad dostalo zajímavých informací, které třeba někdy někde použijí při své další práci. A o tom to je.
Takže sečteno a podtrženo – nultý ročník Sokolovské čurdy vplul do amatérsko-divadelních vod. Vplul i se svými dětskými bolístkami, organizačními zmatky, i s místy napjatou atmosférou v kapitánově kajutě. Nic z toho se však nedostalo až k samotným hrajícím souborům či k divákům. A to je dobře. Pevně věřím tomu, že příští ročník se uskuteční, a že my všichni, kteří jsme absolvovali ten letošní nultý, na něj budeme vzpomínat a říkat si, že ten první ročník je opravdu o poznání lepší. Tak tedy „Šťastnou plavbu“!
Jan Strejcovský