Texty: GREGAR, Alexandr: Prostějovský Top Ten. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 33 - 34.

Prostějovský Top Ten

Alexandr Gregar

Deset inscenací v pěti dnech zdá se být luxusním menu národní přehlídky, deset inscenací představujících však nejlepší z třinácti krajských přehlídek. Ale Wolkrův Prostějov (53. ročník proběhl ve dnech 15.–19. června 2010) je jakousi dvojdomou institucí, kromě divadelních produkcí hostí i desítky sólových recitátorů a tomu odpovídá i programová koncepce. Přitakává inspirativnímu poslání tohoto setkání – všichni vidí všechno a jejich touha vidět (se navzájem) je naplněna. Žánrové vymezení divadla poezie a „recitace“ dnes překračuje tradiční hranice, mnozí recitátoři pracují s výraznou divadelností, inscenace často mají výraznou divadelní (činoherní) podobu. Těch, u nichž převládaly postupy charakteristické pro divadlo poezie, tedy motivace a asociace pro jevištní jednání, sevřené v jakousi koláž nebo montáž z básnické literatury i prozaických textů, byla samozřejmě převaha. Kvalita různá. Rozborové semináře moderoval předseda poroty Jožo Krasula, jemuž sekundovali František Zborník, Radim Šíp, Lenka Chytilová a autor článku. Vstupovali do nich, nezřídka se zajímavými názory, i „řadoví“ diváci, členové souborů i sólisté. A byť se jejich stanoviska od odborného hodnocení mnoho nelišila, nabídla ona setkávání další pohledy a kritické úvahy. Úroveň soutěžních inscenací byla sic kolísavá, ale nesetkali jsme se s vyloženě nezvládnutým počinem. Připomeňme si jejich ohlasy výběrem z recenzí festivalového zpravodaje Jiříkovo vidění, mimořádně nápaditého a vtipného.
Radim Šíp například poznamenal k inscenaci Atraktoru ZUŠ Liberec, Kůň na ostrově‚ podle pohádky J. Préverta, co se může stát, když členy souboru postihne tréma a nejistota. Když ho opustí energie, která jej, podle svědků krajského kola, vynesla na celostátní přehlídku. V Prostějově představení postrádalo jak metaforu povyšující poezii na divadelní představení, tak řemeslo sborové recitace.
K inscenacím, které skončily před branami čestných uznání či doporučení na Jiráskův Hronov, patřilo i autorské představení Víta Jakubce s názvem Hra, Divadla Prkno, Veverská Bítýška. František Zborník napsal, že je třeba smeknout před každým autorským textem, který má ambice sdělit téma o sobě v tomto světě, že herci z Veverské Bítýšky na sebe vzali úkol přetěžký: dva lidé se ocitnou na opuštěném ostrově, aby se vzdálili světu lidí, plného násilí, válek, neporozumění. Žijí tu se svými racky a „hrají“ nám o věcech, jimiž je jejich bývalý svět zaplněn. A jaksi mimochodem se pokoušejí najít způsob, jak se mezi lidi vrátit. Tuto základní dramatickou situaci však oba protagonisté přehlcují nápady a situacemi velmi různé kvality a úrovně, až po kabaretní fórky páté cenové skupiny. Téma hry se rozplizne v průjmu slov, která nakonec nikam nesměřují, působí nahodile a chaoticky. V prostějovském představení ona „hra“ navíc nepůsobila spontánně, jak o tom šla pověst z krajské přehlídky. Divadelní komunikace je darebák – neodpouští ledabylost, neúctu k sobě samému i k divákovi. Paradoxně pracuje proti tomu, nač oba protagonisté Prkna vsadili, což ale nemění nic na jejich prokazatelném talentu a ambicích.
František Zborník recenzoval také inscenaci podle Bradburyho povídky Čarodějné jaro souboru Aurinkot, Praha 5. Poznamenal, že „největší ohlas“ způsobil jevištní vstup Daniela Razíma, pracovníka Artamy, který ochotně zaskočil za nemocného herce Aurinkotu. Dodal ovšem, že inscenace Bradburyho textu pak už, bohužel, nenabídla takový zážitek, který by zmíněný vstup překonal. Soubor nenašel přesvědčivý inscenační klíč, byť se pokusil o imaginativní scénografické řešení (bílé plátno jako znakový systém). Kouzlo imaginace, na němž si soubor evidentně dával záležet, sice vzniklo, ale přestalo brzo fungovat. Nestalo se dostatečným prostředkem, jímž by se divákům otevřel příběh o touze po lásce, o ceně svobody, kterou je třeba za tuto touhu zaplatit. Dramatický svár se nekonal a divadelní příležitosti zůstaly nevyužity.
O inscenaci souboru Stopa Pg Liberec, s názvem Mletpantem, založené na verších mnoha autorů, např. Jandla, Hiršala, Balla a dalších, napsala Lenka Chytilová, že vtrhne na jeviště prudce a agresivně – zasype publikum houští slov zaumného jazyka a slov neslov. Inscenace zkoumá z různých stran možnosti slova, jeho šance i úskalí. Podle Chytilové bylo představení nejpůsobivější tam, kde se výrazně rozsvítila jevištní metafora, ale takových momentů nebylo mnoho. Režisér a pedagog v jedné osobě (Lukáš Horáček) vedl studenty k inscenaci, která je jistě naučila lecčemu z literatury a možná i přiměla k přemýšlení o možnostech a prostředcích řeči divadla, ale toť vše.
K inscenaci Studia divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary, Doba vzletu, vycházející především z textů Richarda Bacha, se vyjádřil Jožo Krasula: „Musí to být úžasný pocit, létat a vidět svět z pohledu ptáků. Ale i létání může mít svá úskalí, uděláme chybu a dojde k pádu.“ Což je hlavní téma, o něž se pokusil režisér Jan Hnilička se svou partou. Umně pospojoval více textů, aby připravil základní půdu, z níž lze vzlétnout. Ale k nohám si připnul obrovskou zátěž – statickou scénu, patetický přednes, sošné a málo metaforické mizanscény, snad s vírou, že myšlenka či poselství dospěje k divákovi pouze důrazem na přednes, že zázrak z pocitů letu a tragédie pádu se odehraje v divákově duši. Chvílemi se to dařilo, avšak celek působil velmi monotónně. Studio divadla Dagmar tvoří zkušení a chytří divadelníci, tentokrát se ale divadelní zázrak nekonal. Ambiciózní projekt zůstal někde na půli cesty.
Představení Dívadla ŠachTA z Horního Jiřetína s názvem Vítejte! vzbudilo bouřlivý ohlas publika, sál se v jeho průběhu otřásal smíchem… A to přesto, že téma reflektuje nešťastný lidský úděl, zoufalství osobní samoty, až patologické neschopnosti začlenit se do okolního světa, překonat zoufalou prázdnotu a uspokojit touhu po kontaktu, po lásce, po přátelství či uznání. A publikum se baví… Rozporuplná inscenace mění svou ideu ve vlastním procesu hry – herecké prostředky protagonistů vycházející z jakési „situační komiky“ přetavují tragikomické téma ve prospěch druhé poloviny tohoto přívlastku. Oba herci podlehli bavičským, entertainerským manýrům, které původní (snad) záměr zastřely, napsal do zpravodaje Alexandr Gregar.
Vyšší ambice měly další tři inscenace, které byly oceněny čestným uznáním a také doporučením na Jiráskův Hronov. Nejprve Studio Dům Brno, jehož inscenace Výprodej snů přehlídku zahajovala. A podle Jožo Krasuly nastavila kvalitativní laťku přehlídky velmi vysoko. Precizní práce režisérky Evy Tálské nabídla inscenaci plnou nápadů a imaginace. Herci ve vysokém tempu a s plným nasazením naplňovali režijní koncepci, byli jsme svědky nepřetržitého sledu snů a útržků ze života hereckých představitelů. Scény a výstupy byly však k sobě přiřazovány bez dalšího hereckého komentáře, bez gradace, bez zvnitřnění, které by divákovi pomohlo intenzivně prožít dění na jevišti, s časem přibyla otázka, proč se děje právě toto a proč jednotlivé scény, byť vynikající, nechávají diváka citově chladným. Krasula poznamenává, že mu to bylo líto o to víc, neb tento druh divadla má rád a obdivuje ho už od doby, kdy viděl legendární představení Evy Tálské Svět snů na scéně Domu umění v Brně, v době vrcholného období Divadla na provázku. Ve Výprodeji snů se opět zaskvěla výtvarná stránka inscenace, která se v amatérském divadle často nevidí. „Sedm statečných“ herců Evy Tálské nás zavalilo energií a kompaktním hereckým projevem (včetně akrobacie a žonglérství), ale důslednější dramaturgie by inscenaci mohla povýšit na mimořádnou událost.
Stejně jako na Šrámkově Písku, tak i na letošním Wolkrově Prostějovu se objevil soubor Kühlschränke, Plzeň, s inscenací Žalář. Představení podle recenze Radima Šípa nás zavedlo prostřednictvím textů napsaných z vězení a ve vězení do cely, kde jsou nuceni spolu žít dva naprosto rozdílní lidé. Výběr autorů, z jejichž textů byl scénář sestaven (Genet, Hejda, Wilde, de Sade, Verlaine, Zahradníček, Villon, Jirous a možná i další) některým z porotců naháněl obavy, že budou svědkem literárního masakru. Naštěstí se černé představy nenaplnily, diváci prošli silným příběhem dvou mužů, kteří, byť jejich osudy jsou rozdílné, najdou k sobě vzájemné porozumění a úctu. Inscenace odkazuje i na kriminály a procesy 50. let, ne vždy však zcela jasně a srozumitelně. Autorka scénáře, dramaturgyně a režisérka představení (Marie Nováková) se nerozhodla ani k jasnějšímu definování žánru. Přesto bylo představení přízračně zajímavé a – soudě dle reakcí diváků na rozborovém semináři – i velice inspirující. Nadějné byly také herecké výkony obou protagonistů, často na hranici sebezničující autenticity.
Velký ohlas zaznamenala inscenace souboru Na poslední chvíli, Ostrov, dramatizace textu Alexandry Berkové Čekárna (scénář a režie Lucie Veličková). Z recenze Lenky Chytilové: Všichni se chtějí dostat do Loveberry… Ale komu se to podaří? Hlavní postava inscenace, Karolína, jako by už předem byla předurčena uvíznout, při veškeré smůle a neštěstí, kterou jen lze v životě potkat, v čekárně nočního nádraží. Její snová cesta vzpomínkami (s Průvodčím – vyšetřovatelem) připomíná cestu Poutníka a Vševěda z Komenského Labyrintu. Na absurdních konkrétnostech vybudovaný jazykový humor předlohy, stejně jako rychlý a různorodě proměnlivý sled jevištních nápadů, je skeptickou, ba depresivní výpovědí. Vše spěje, snad až příliš neodvratně, k závěrečnému obrazu čekárny na konečné, odkud už nic nepojede. Soubor vitálních a optimistických studentů se s inscenací sžívá, je jim v ní evidentně dobře. Divadelně výrazná inscenace, emotivní a dramaticky vystavěná, výtvarně působivá, kladla řadu otázek o tom, kam sami směřujeme.
A konečně inscenace, která dostala cenu poroty a s ní i nominaci do Hronova. Pod názvem Lidé jsou spokojeni ji nastudoval soubor Kusy lidí, Olomouc. Studenti tamní ZUŠ, kteří spolu prožili dlouhá léta a touto inscenací se vlastně se „zuškou“ loučí. Soubor si říká Kusy lidí, ale inscenace tak vůbec nepůsobila, lze o ní mluvit jako o celistvé, promyšlené a kultivované, jíž můžeme říkat divadlo (z) poezie. A to nikoliv jen proto, že se inspiruje básnickými texty, v tomto případě texty písní skupiny Mňága a Žďorp. Tvorba této legendární skupiny je samozřejmě populární nevšedním smyslem pro ironické vidění světa plného klišé, banálních životních témat a stereotypů. Olomoucká inscenace z nich vytváří svébytný celek s divadelně bohatou výpovědí. Není ilustrací textů, ale osobitým stanoviskem interpretů k tématům, skrze něž nabízejí své postoje k současnému světu, mj. k jeho vyprázdněnosti, frustracím, strachu… Způsob, jakým olomoucký soubor pracuje, je divadelně působivý, inscenační prostředky jsou velmi nápadité a dobře zvládnuté (scénografie, hudební složka, výstavba situací, přesvědčivé herecké jednání, timing akcí). Inscenace si zachovává ironický nadhled a naplňuje nás vírou a optimismem, což v případě soutěžního vystoupení velmi sblížilo jeviště s hledištěm, jak v recenzi poznamenal Alexandr Gregar.
Divadelní program byl sympatickou součástí 53. ročníku Wolkrova Prostějova, nekonal se sice žádný bezprecedentní objev, ovšem škála divácké úspěšnosti, obsažená i v divácké anketě, dala za pravdu i hodnocení poroty – především v chuti vidět plnokrevný jevištní tvar, divadelní vyjádření textových konceptů, témata obohacená dramatickou situací, jednáním a hereckým projevem, scénickou kompozicí. Současné špičky tohoto proudu jsme v Prostějově viděli. Určitě by neměly zůstat stranou celkového pohledu na dnešní amatérské divadlo. Jen bych se přimlouval, aby se prostřednictvím programové brožury či zpravodaje dozvěděli diváci (i porota) více informací o tvůrcích inscenace, alespoň kdo je režisérem, scénografem, tvůrcem hudby, jména účinkujících, což bývá na podobných přehlídkách samozřejmostí.