Texty: AS 2002, č. 6, s. 17 - 18, Libor Vacek.

Moravský festival poezie

S blížícím se listopadem ve mně každoročně narůstá příjemné očekávání. Jakkoli paradoxně to na první pohled vypadá, je tomu tak už více než dvacet let. To kvůli Moravskému festivalu poezie ve Valašském Meziříčí, zcela jedinečné akci svého druhu, mající své pevné časové ukotvení právě v druhé polovině listopadu. Letos od 21. do 23. 11. a v pořadí už poosmatřicáté. Jako vždy v úžasně útulném a vlídném prostředí M-klubu ve sklepení zámku Žerotínů, v péči nadšených a obětavých organizátorů, a přece i letos s překvapením. Poprvé po dlouholeté rekonstrukci se zámek zaskvěl v celé své důstojné kráse a doslova tak otevřel náruč třicítce nejlepších mladých amatérských interpretů poezie a prózy z České i Slovenské republiky. Vedle nich samozřejmě řadě dalších příznivců tohoto tolikrát odepisovaného, a přesto stále dynamicky se rozvíjejícího uměleckého oboru.
Jediná příležitost pro vzájemnou uměleckou konfrontaci českých a slovenských recitátorů, unikátní naprosto transparentní systém okamžitého hodnocení jejich výkonů (volně připomínající krasobruslařské bodování), mimořádná atmosféra vzájemného porozumění a tolerance, špičkové umělecké výkony – to jsou superlativy, které k MFP už dlouhá léta zcela samozřejmě patří. Ale pro nás, pravidelné účastníky, je to především příležitost k setkání s dávnými přáteli i k utváření přátelství nových. Jen pro příklad: k mé nezměrné radosti jsem se letos v tradičně sedmičlenné „porotě“ opět potkal s dalšími třemi bývalými vítězi tohoto festivalu Ninou Martínkovou, Peterem Vilhanem a Marcelem Šustekem, s režisérkou a interpretkou Hanou Kofránkovou, s básníkem Jánem Buzássym, s pedagogem a televizním dramaturgem Ivanem Němcem.
Nová přátelství nepochybně (alespoň v to doufám) vznikla mezi mladými interprety, kteří se letos přijeli do Valašského Meziříčí podělit o výsledky své mnohdy celoroční umělecké práce. Nebyli jsme sice svědky nějakého ohromujícího špičkového výkonu, ale celková úroveň byla nadstandardně vysoká. Odvíjela se od zajímavé a promyšlené dramaturgie interpretovaných textů, která obsáhla širokou škálu od české a slovenské klasiky (např. Březina, Toman, Seifert, Hviezdoslav, Kráľ) přes velká jména světové literatury (Čechov, Balzac, Charms, Rimbaud, Rexroth, Dylan Thomas a další) až po literaturu současnou ( např. Ján Ondruš, Josip Osti, J.H. Krchovský, Pavel Fried). Dohromady se tak poskládala mimořádně pestrá mozaika nálad, pocitů a postojů, oscilující v obrovském prostoru mezi jiskřivým humorem na straně jedné a existenciální reflexí válečných dramat současného světa na straně druhé.
Po interpretační stránce jsme letos, na rozdíl od mnoha minulých ročníků, nebyli svědky odvážných pokusů o hledání nových výrazových cest a tvarů. Ale dominující snaha o emocionální autenticitu, převládající odvaha interpretů vstupovat do bezprostředního intimního dialogu s divákem – to jsou výrazné devízy letošní festivalové přehlídky. Nejvíce se v tomto směru do paměti diváků letos zapsaly Lucie Rentková z Námestova a Soňa Pariláková z Humenného. První z nich citlivou interpretací básní Jána Ondruše a Ľubomíra Feldeka, která jí vynesla nejen na první místo v mladší věkové kategorii (do 19 let), ale i Cenu Jiřího Brolla (pojmenovanou po dnes již nežijícím zakladateli MFP). Druhá – vítězka starší věkové kategorie – umělecky i lidsky zralou interpretací poezie Valentína Beniaka a Jozefa Mihalkoviče. K nim se v příjemných vzpomínkách na letošní ročník Moravského festivalu poezie budou řadit i Tereza Oľhová z Martina, Anežka Kubátová z Liberce, Dušan Utinek z Moravského Krumlova a Anna Šafránková z Teplic. Poslední jmenovaná si za mimořádně citlivý přednes poetické prózy Jakuba Demla „Mám jakousi tajnou bolest“ odnesla i Cenu 17. listopadu, udělovanou za inspirativní interpretaci české a slovenské literatury.
38. ročník Moravského festivalu poezie skončil před několika desítkami hodin. Věřím, že nejen ve mně ještě doznívá jeho neopakovatelná příjemná atmosféra. Ale už teď se těším na příští listopad.
Libor Vacek