Texty: AS 2002, č. 6, s. 13 - 15, Rudolf Felzmann.

POPELKA Rakovník 2002

21. národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti Popelka Rakovník 2002 začala ve středu 13. listopadu a skončila vyhlášením výsledků v neděli 17. listopadu. V těchto necelých pěti dnech bylo na jevišti Tylova divadla v Rakovníku odehráno celkem 12 inscenací, z toho tři představení uvedly profesionální soubory jako inspirativní (Divadlo Alfa Plzeň – P. Nosálek: Harlekýn a Kolombína, M. Kownacká: O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi + Středočeské divadlo Kladno – J. Werich/G. Skála: Lakomá Barka) a jedno se hrálo mimosoutěžně jako absolventské představení Kurzu praktické režie (DS Tyl Říčany – R. Lošťák: Sůl nad zlato).
Osm soutěžních inscenací – vzhledem k postupu z regionálních soutěží – mělo podat obraz současné úrovně českého amatérského divadla hraného dospělými pro dětské, případně mladé publikum. Jestliže se vskutku jednalo o nejlepší inscenace nominované z nižších soutěží, pak musela porota Popelky konstatovat, že letošní ročník nepřinesl žádný výrazný umělecký počin, naopak zdá se, že už loni avizovaný pokles úrovně letos pokračoval a ještě se prohloubil. Všechny soutěžní i jediná nesoutěžní inscenace jako by signalizovaly, že současnému divadlu chybí uvědomělá a fundovaná dramaturgie, od níž se pak odvíjí nedostatečná dramaturgicko-režijní příprava. Podceněním této pro amatéry nejspíš nejméně atraktivní složky nastudování inscenace se pak veškerá další práce znehodnocuje, neboť není připravena cesta herců k pravdivému a silnému výkonu. Stručně řečeno: u mnohých souborů bylo zřejmé, že nechybí solidní herecký potenciál, avšak jevištní dění trpělo neujasněností v základní výpovědi, o čem se hraje a proč. Mnohdy už textová předloha nedávala možnost k charakterizaci postav či vybudování dramatické situace. To režiséři nedokázali dostatečně odhadnout, takže vznikly inscenace nenápadité a bez temporytmu.
V programu přehlídky se objevily dva tituly, které bychom bez rozpaků mohli zařadit do kategorie osvědčené a kvalitní klasiky. V případě Shakespearova Snu noci svatojánské v nastudování Ty-Já-Tru Praha lze sice pochválit samotný výběr titulu, do něhož bylo zasaženo jen nevelkými škrty, ale režisérka se zřejmě nepokusila o výklad, proč tento mladý soubor právě dnes hraje tohoto Shakespeara. Alespoň ze zajímavého řešení Puka, zdvojeného mezi herce a herečku (čestné uznání: Týna Tyllerová a Vojtěch Štulec), odhadujeme, že se mohlo hrát o erotickém napětí mezi mužem a ženou, o souznění i rozporech v milostných vztazích. Jenže se nám dostalo všeobecné informace, sice vkusné, avšak nevzrušivé. Kromě scén Klubka (čestné uznání: Adam Ondřich) s Titanií zůstalo neujasněné také zařazení scén řemeslníků.
Velké téma symbolistní pohádky se pokusil po svém vyslovit DS Vavřinec z Prahy. Poctivě svou inscenaci nazval Vyprávěním o věrné lásce Radúze a Mahuleny podle Julia Zeyera. Zásah do původní předlohy totiž nebyl pouhou úpravou či krácením, ale razantní vytržení osamělých slov či vět mělo získat novou dramatickou podobu a sílu v pohybových až obřadních kreacích a v důmyslně oproštěné scénografii. Avšak vypuštění celých pasáží eliminovalo důležitá dějová fakta, zkreslovalo logiku jednání postav a dopisování replik v nepatřičně kontrastní “všednodenní” slovní zásobě neumožnilo hercům vyjádřit niterně pravdivé výpovědi. Cit byl často nahrazován vnějším patosem, který však nekorespondoval se snahou o civilistní stylizaci a málo si rozuměl s hudbou J. Suka. Nečekaně pak působila postava Mahuleny (čestné uznání: Helena Klinerová), která svým neafektovaným projevem asi naznačovala, ač textovými škrty ochuzena o motivaci svých činů, kudy se chtěla inscenace ubírat.
Soubor Základní umělecké školy z Němčic nad Hanou přivezl Strakatou komedii. Commedia dell’arte byla inspirací pro J. Čapouna, který kdysi napsal vlastní variantu klasického scénáře, jenže místo typických improvizací a komických pantomimických výstupů předepsal hercům množství monologů a dialogů. Inscenátoři nenašli odvahu k zestručnění textu a především zcela chyběla pohybová nápaditost a hravost. Stereotypní rytmus dialogů na pozadí popisné scény nenabízí zábavné představení, ač Harlekýn dětským divákům neustále sliboval velkou legraci.
Zbývajících pět soutěžních inscenací můžeme považovat za pokusy o zvládnutí jevištní pohádky. Josef Pšenička pro DS J. K. Tyl z Josefova Dolu připravil dramatizaci Ladova Líného Honzy, tedy prozaické předlohy, která naprosto záměrně porušuje zákonitosti klasické pohádky, a to s humornou nadsázkou. Dramatizátor tento ladovský úsměv i nadhled ještě v textu naznačuje, avšak jako režisér na jevišti realizuje většinu scén v popisně realistickém duchu bez komických příležitostí. “Popletenost” motivů není využita a závěrečná pointa, proč si hyperaktivní princezna vezme za manžela líného Honzu, zůstává utajena. Jen scénická hudba (čestné uznání: Jiří Řeřicha) svým crazy laděním a ještě nemnoho ojedinělých drobných sekvencí naznačuje, kudy se inscenace mohla ubírat.
O vlastní dramatizaci pohádky se rovněž pokusilo Nové divadlo Mělník. Jana a Jaromír Dědkovi napsali Plaváčka podle Erbenovy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Kladem dramatizace je soustředění na základní dějovou linku bez jakékoli implantace cizorodých a doplňujících motivů. Děj neuhýbá od pouti Plaváčka nejprve od zlého krále po řece k novým rodičům, pak za nevěstou a vposled za splněním úkolů, na jejichž konci je odměna za dobré skutky i potrestání zla. Sympatie diváků si získává mladý představitel Plaváčka (čestné uznání: Josef Čermák), který střídmým projevem a vnitřní pravdivostí překonává nejen dlouhou pouť za štěstím, ale také mnohá úskalí inscenace. Při dramaturgicko-režijní přípravě zůstala nedořešena scénografie. Nezvykle bohatá je kostýmní složka, avšak hutný text vyžaduje množství scénických proměn, a to je hlavní problém inscenace. Neúměrné prodlevy při přestavbách nadbytečně popisné scény ještě umocňuje následující ztěžklé rozehrávání začátků výstupů, což téměř důsledně rozbíjí temporytmus představení. Stereotypní rytmus a ztráta dramatického napětí, mnohdy umocněné i nelogickým aranžmá postav, pak oslabují myšlenkové vyznění dosti ambiciózní inscenace.
Divadlo Pod Úrovní z Kladna se vydalo cestou vlastního autorství. Jiří Šubrt a Eva Podkonická napsali Oldřišku a strašidlo, avšak při přípravě zřejmě chyběl čas, v němž by se autorské čtení textu změnilo v dramaturgické. Při tomto několikerém a hlavně kritickém čtení by zřejmě tvůrci postřehli útržkovitost jednotlivých scén, v nichž jednání postav je mnohdy zcela nedostatečně motivováno. Herci plní pouze dílčí úkoly, které však nedávají příležitost k průběžnému vytvoření charakteru postav, takže téměř nevznikají dramatické situace. Inscenaci ještě ubližují nahodile zařazené nepříliš kvalitní písně, a pocit zdlouhavosti nemůže napravit ani příležitostně použitý humor.
Rumburský soubor Hraničář se rozhodl pro text Josefa Mlejnka O zlém draku Mračounovi. Předloha nabízí dramaticky řídkou povídečku, jež by snad uspěla v přednesu malých dětí. Jestliže se však dospělí herci nutí do pozice hravého dítěte, ztrácejí na věrohodnosti a postava Principála se mění ve školometského karatele. Herecky nejcennější a ve své bezprostřední klukovské hravosti je pravdivá pouze úvodní klaunská sekvence (čestné uznání: klaun Šídlo – Jan Krupka), avšak ta s následujícím textem nemá nic společného.
Pekelný mariáš Otakara Starého si vybral DS Vojan z Libice nad Cidlinou. Kompilační text snad lákal humorem čertovských scén, jenže ty zůstaly z poloviny nevyužity, zatímco ostatním postavám doslova podtrhl nohy. Princezna Vendulka a odvážný Honza, představovaní mladými a zcela nezkušenými herci, dostali možná od režiséra několik rad ohledně aranžmá, gest či intonace vět, ale dramatickými postavami se nestali. Proč se na začátku setkali a na konci se vzali, to zůstalo utajeno.
Porota nenašla mnoho pochvalných slov pro jednotlivé inscenace. O to překvapivější byla vstřícná reakce účastníků rozborového semináře před závěrem přehlídky. Nedostatečná dramaturgická příprava se pro amatérské inscenace stává téměř fatálním nebezpečím. Trpkou tečkou za národní přehlídkou je konstatování, že tentokrát místo cen byla udělena pouze čestná uznání za dílčí výkony a pro postup na Jiráskův Hronov nebyl nominován ani doporučen žádný soubor. Věřme, že verdikt poroty přijali divadelníci jako výzvu nikoli k pláči nebo proklínání, ale k většímu úsilí o kvalitu. Dětské publikum si to určitě zaslouží.
Rudolf Felzmann