Texty: AS 2002, č. 6, s. 11 - 12, Alena Exnarová.

Přelet nad loutkářským hnízdem

Konal se už podvanácté ve dnech 8.-10.listopadu 2002 – po řadě stěhování tentokrát v nových prostorách Divadla Minor ve Vodičkově ulici. A nutno říci, že se tam o nás starali skvěle – u paní Nadi v klubu bylo vždycky něco dobrého na zub, takže jsme i při nabitém programu hlady ani žízní neumřeli.
Přelet je (či měl by být) oborovou přehlídkou nejinspirativnějších představení z produkce českých statutárních loutkových divadel, nezávislých skupin i amatérských souborů za uplynulou divadelní sezónu. Na závěr přehlídky pak je vyhlašována cena Českého střediska UNIMA za nejlepší loutkářskou inscenaci uplynulé sezóny – putovní cena nese název Erik (podle významného českého loutkářského režiséra a pedagoga Erika Kolára). Po několikaletém tápání, kdy cena byla udělována nejprve na základě hlasování všech (respektive těch několika, kteří se ozvali) členů UNIMA, potom jako divácká cena při Přeletu, od loňského roku podle nových stanov rozhoduje o udělení této ceny široká porota odborníků ze všech oblastí českého loutkářství. Pravidelně se při přehlídce koná, a bylo tomu tak i letos, valná hromada českého střediska UNIMA.
Amatérské soubory letos v Praze reprezentovalo svitavské Céčko s představením Slona, plzeňský Rámus se Showletem a královéhradecké Dno se svou Revue. Obě prvně jmenovaná představení bylo možné vidět i na Jiráskově Hronově a v Amatérské scéně se o nich už psalo. Kvality Slona, jeho nádherné obrazy a filozofii jsme si uvědomovali i přesto, že stejně jako v Hronově (tam vzhledem k nemocem i ne právě vhodnému prostoru), měli svitavští trošičku smůlu – Karel Šefrna během představení začal ztrácet hlas, a to je trochu poznamenalo. Ale i tak skončila inscenace při hlasování o Erika jen těsně na čtvrtém místě.
Rámusu se představení v Hronově hodně nepovedlo. V Praze naopak. Hrálo se na malé scéně, v komorním prostoru, který plzeňským svědčil, v němž diváci i herci byli „na jedné lodi“. Takže ani výpadek pojistek krátce po začátku představení nenarušil jeho atmosféru a sdělnost příběhu o Eliášovi, který byl vmanipulován do role proroka. Viděla jsem inscenaci potřetí a bez ohledu na to, jak se které představení povedlo, mělo vždy ne zcela jasný a razantní závěr. Končí sice replikou, kterou začíná, ale inscenace k této replice nevygraduje tak, aby šlo o zřetelný konec. Přesto i Showlet patřil k bodovaným inscenací při hlasování o letošní ceně.
Divadlo DNO z Hradce Králové se momentálně pohybuje na výsluní přízně diváků nejrůznějších věkových kategorií, imponuje svou invencí, způsobem humoru, muzikálností, loutkářskou šikovností i „vymakaností“ svých miniatur. Představení Revue vychází ze slovníkového hesla divadelního druhu a nabízí nepřeberné množství jednotlivých žánrově rozrůzněných výstupů, které se pak v závěru nečekaně tematicky propojí v jeden celek (postupná náhodná smrt tří poštovních papoušků během jednotlivých výstupů je příčinou smrti zamilovaného klauna v závěru). Probrali nás, už značně unavené po celodenním sobotním maratónu, a potěšili (chce se mi napsat – jako obvykle). V hlasování o Erika skončila Revue na třetím místě.
Seznámili jsme se také se dvěma inscenacemi, které jsou ukázkou práce budoucích profesionálů, tedy studentů KALD DAMU. Inscenace Nikola Šuhaj, jejímiž autory i režiséry jsou Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, se pokouší demytizovat legendu o Šuhajovi. V jejich podání pouze ukradl brynzu, aby se mohl oženit s Erikou – to ostatní už byly jen pověsti a také jiní lidé loupili jeho jménem. Zajímavá inscenace je provedena velkými dřevěnými loutkami odkrytě voděnými v prostoru a její hudební složka je, tak jako složka výtvarná, významným komponentem celku inscenace. Zdá se mi nápadná podobnost s tématem plzeňského Showletu. Že by to souviselo s morálkou dnešní doby?
Druhým představením pak bylo Sůl nad zlato v režii Petry Štefanové, v provedení tří herců s improvizovanými loutkami a předměty.
Nezávislé skupiny byly zastoupeny dvěma inscenacemi. Divadlo u Staré herečky z Hradce Králové, jmenovitě Jarmila Vlčková, předvedlo krásnými řezbovanými loutkami v neméně krásných dekoracích na stole (autor výpravy Jaroslav Doležal) pohádku O líné Liduně a třech přadlenách. Viděli jsme půvabné a loutkoherecky výborně zvládnuté představení. Problém byl při hlasování o Erika – inscenace vznikla dříve než v uplynulé sezóně. Přesto se v hlasování několikrát objevila, a je otázkou, jak by toto hlasování dopadlo, kdyby statut Erika porušili všichni porotci. Přiznám se, že já jsem jej dodržela, ale bylo mi to velmi líto.
Divadlo Kvelb z Českých Budějovic zahrálo představení s dlouhým názvem Tam u nás se nikdo nemýlí aneb Smutný příběh o Šustrovi. Nevím, nakolik jsem schopná posoudit jeho kvality objektivně – bylo to poslední (v pořadí deváté!) představení sobotního dne, které končilo kolem 23. hodiny. I v tuto pokročilou hodinu se mi maňáskové představení se „živým“ rámcem jevilo jako vcelku vydařená rakvičkárna – jen se mi některé nápady zdály trochu nadbytečné, rozbíjející a znejasňující celek příběhu.
Nejpočetněji byla na letošním Přeletu zastoupena statutární loutková divadla. Své inscenace předvedlo Divadlo Alfa Plzeň, Divadlo Drak Hradec Králové, Naivní divadlo Liberec, Divadlo Lampion Kladno a domácí Divadlo Minor. Plzeňská inscenace hry Tankreda Dorsta a Ursuly Ehler Málinka, bobr a král na střeše je dílem mladého kolektivu v čele s režisérem Janem Jirků. Je to představení milé, barevné, v němž hrají herci v půvabných maskách a kostýmech o putování ztracené královské dcery Málinky do Hrůzolesa, kam ji poslala její macecha s nevlastní sestrou pro med, a o všem, co při tom zažila a s kým se spřátelila.
Nekonečná jízda kladenského Divadla Lampión režisérky Marie Míkové ve mně vzbudila značné rozpaky. Tato koláž písní a scének (herci i loutky) podle mého názoru působí příliš náhodně a chaoticky a ztrácí se v ní jakékoliv smysluplné sdělení, které by se mělo dostat k dětskému divákovi. Mezi nejinspirativnější inscenace uplynulé sezóny bych tuto rozhodně neřadila.
Naivní divadlo Liberec reprezentovala jeho „mladá garda“. V režii Michaely Homolové nastudovali text Šimona Olivětína Marbuel a Kratinoha. Tento příběh čertovské rodiny, kterou Lucifer vykáže z pekla a posléze opět přijme, když mu přivedou lékaře, který ho vyléčí, se odehrává v konstrukci jakési kotelny, která poskytuje důmyslné prostory pro hru s marionetami. Je to vtipná, odpovídajícími prostředky provedená anekdota, která polechtá naše bránice a potěší řadou loutkářsky invenčně provedených detailů.
Divadlo Drak z Hradce Králové přivezlo do Prahy dvě inscenace a rozhodně nezůstalo nic dlužno své dobré pověsti. Inscenace Hopla! Kukla pukla! inscenačního týmu Jakub Krofta (režie), Marek Zákostelecký (výprava) a Vratislav Šrámek (hudba) je v pořadí třetí klauniádou tohoto tvůrčího týmu a stejně jako předešlé dvě má v sobě poezii i humor a potěší na duši. Ještě osobitější je inscenace Lišky Bystroušky (režie Jakub Krofta, výprava Marek Zákostelecký, úprava hudby Jiří Vyšohlíd). Je to stínohra kombinovaná s maňásky a herci. Ústředním bodem scény je otáčecí paraván poháněný jízdními koly, na nichž jezdí chlapi na lov a do hospody, hajná honí hajného atd. Hajný je současně i lišákem, hajná Bystrouškou. Scény z robustního lidského světa se tak střídají s něžnými, poetickými, láskyplnými scénkami zamilované Bystroušky, až se vše spojí (pro mne možná trochu příliš překotně) v jeden v podstatě láskyplný celek. Inscenace skončila v hlasování o Erika jen těsně druhá.
Na závěr jsem si nechala letošního držitele Erika - inscenaci Divadla Minor Kabaret Tlukot a bubnování aneb Veliké putování. Mohli ji vidět i účastníci Loutkářské Chrudimi – byla zařazena do programu jako inspirativní představení. Je to opět jedno z představení (a bylo jich na letošním Přeletu několik) mladého tvůrčího týmu, nastupující loutkářské generace (režie Jan Jirků). Tři skřítci putují za ukradeným prstýnkem princezny Květušky a čelí cestou nejrůznějším nebezpečím. Je to o tom, že není hanba mít strach, ale je třeba naučit se ho překonat. Putování se děje za doprovodu živého bandu, za využití nejrůznějších loutkohereckých i dalších nápaditých prostředků. A představitelé skřítků jsou milí, prostě „k sežrání“.
Tolik hlavní program. Ještě se sluší připomenout, že s benefičním představením pro vytopenou Říši loutek vystoupilo pražské Pimprle s inscenací Kašpárek staví dům a ochotně tak vypomohlo na poslední chvíli, protože Říši loutek se nepodařilo původně plánovanou inscenaci dát po povodních včas do kupy.
Na závěr chci zmínit jednu obzvláště potěšitelnou věc. Všechna představení byla velmi hojně navštívena pražskými diváky (často se i stálo či sedělo na schodech!). Kéž by nám ten zájem vydržel i pro léta příští!
Alena Exnarová