Texty: AS 2002, č. 6, s. 10 - 11, Jakub Hulák.

Nahlížení
Bechyně 17. – 20. října 2002
Celostátní dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla
na začátku nové cesty

Po vzrušených debatách o koncepci a dalším směřování Celostátní dílny středoškolské dramatiky a mladého divadla charakteristických v posledních letech pro schůzky pražského organizačního týmu se Nahlížení konečně ”rozhoupalo” a rozhodlo se po dvanácti vcelku vydařených ročnících opustit ”vyšlapanou cestičku” tvůrčí dílny. Ta se odvíjela od prvního ročníku v Novém Městě nad Metují v říjnu 1987 až po ročník dvanáctý v Bechyni v říjnu 2000 (dílna se přesunula z Nového Města do Bechyně od svého šestého ročníku, v r. 1993). Platformou pro práci byly vždy tři mladé soubory se zkušenými vedoucími v čele, k nimž se v úvodu dílny připojili seminaristé z řad vedoucích mladých souborů, učitelů, členů souborů a dalších zájemců o divadelní práci s danou věkovou skupinou. Z tohoto principu vzešel později i název dílny – organizátorům šlo vždy především o možnost nahlížet do práce vedoucích a jejich souborů zevnitř. Východiskem práce byl vždy společný námět (povídka, dramatický text, báseň, hudební skladba, obraz…), kterým se tři skupiny během víkendu nezávisle zabývaly a v závěru si navzájem přiblížily svou cestu od námětu až k případnému zárodku divadelního tvaru (s ukázkami).
Letošní třináctý ročník posunul Nahlížení spíše směrem k divadelní přehlídce. Hlavním důvodem změny byl především určitý odliv zájmu o akci v posledních letech ze strany vedoucích souborů a dalších dospělých seminaristů. Nahlížení se čím dál víc stávalo akcí samotných středoškoláků a mladých amatérských divadelníků ve věku zhruba do 25 let. Zda bude nový model, nastolený jako setkání mladých souborů, které si v první řadě navzájem předvedou a prodiskutují výsledky své divadelní činnosti, lépe reflektovat situaci a potřeby současného středoškolského a mladého divadla v současné době, ukážou nejspíš přesvědčivěji až příští ročníky. Organizátoři si každopádně vytkli nemalý cíl mapovat touto akcí současné problémy, potřeby a specifika oboru, který po celá léta nikdo soustavněji metodicky nesledoval.
Základní program Nahlížení 2003 tvořilo pět divadelních představení (soubor ze ZUŠ Kralupy nad Vltavou bohužel pro nemoc nakonec svou účast odřekl). Protože se domnívám, že jednotlivé inscenace reprezentovaly určité typy mladých souborů koexistující na naší současné amatérské scéně, zmíním se krátce o každé z nich:
Jednou ze základních skupin souborů, na něž organizátoři při koncipování nové podoby Nahlížení mysleli, jsou ty, které ”přerostly” věkovou hranici souboru dětského. Tvoří je často mladí lidé, kteří jsou už zvyklí na soustavnou práci v oblasti dramatické výchovy, ale ve své další činnosti hledají cestu, jak uplatnit své zkušenosti a uspokojit své vzrůstající ambice v už leckdy náročnějším divadelním tvaru, za nějž už také zpravidla přejímají větší díl osobní odpovědnosti. Zdá se, že tento typ zde zastupoval soubor II. stupně LDO ZUŠ v Brandýse nad Labem. Mrożkova hra Trosečníci asi při čtení programu přehlídky v leckom předem vyvolala obavy, zda není taková volba pro mladý soubor příliš náročná. Představení ale naopak ukázalo, že vedoucí a režisérka Irina Ulrychová měla šťastnou ruku – nejen při hledání vhodného textu, ale i v jeho úpravách pro konkrétní sestavu souboru. Úprava textu skutečně nebyla pouze kosmetická. Omezen byl počet postav a hra byla celkově zkrácena. Modelový charakter dramatu pak nejen dovolil, aby jedna ze tří mužských rolí byla svěřena dívce, ale nabídl hráčům možnost stylizovaného projevu, který se stal pro všechny tři aktéry přiměřeně náročným, ale zajímavým a v zásadě zvládnutelným úkolem.
Vzhledem k častému účinkování na přehlídkách dětského divadla lze předpokládat, že soubor Vrtule ze Slaného tvoří také parta lidí, které pojí dohromady zkušenosti z dětského souboru. Inscenace Hlína, postavená také na modelové situaci – vypůjčené v tomto případě z filmu V. Chytilové Vlčí bouda – dokumentuje zájem středoškoláků o silné téma a jejich sklon k expresivnější generační výpovědi. Představení sice odhalilo jisté nedostatky ve vybavenosti členů souboru, bylo ale sympatické svou naléhavostí a použitím zajímavých neiluzivních jevištních prostředků (z tohoto hlediska patřilo představení v rámci letošního Nahlížení jednoznačně k ”alternativě”). Z hlediska nároků na herecký projev je text vedoucího souboru Jiřího Rezka (jediný autorský text letošního ročníku) rovněž vhodně postaven. Nenutí hráče k ”převtělení”, pouze ke stylizaci svého vlastního přirozeného projevu. Nejsilnější okamžiky představení byly ty, v nichž byla stylizace dodržená v přesné míře. Dlužno ale říct, že mnohdy příliš přesná nebyla, a právě v tom spatřuji zatím největší slabinu inscenace.
Asi nejrozšířenějším typem mladého souboru je v současné době soubor studentský, tj. vzniklý na střední škole a zpravidla co do docházky jeho členů i limitovaný délkou studia na škole. Dramatický klub při Gymnáziu J.A.K. Nové Strašecí z tohoto hlediska zcela typický není, protože někteří jeho členové už pracují pod vedením Ivy Dvořákové, zároveň učitelky ZUŠ, více let. Přesto se mi zdá, že příznačná je pro studentský soubor volba hotového dramatického textu – v tomto případě Báj D. Fischerové – a ambice pokusit se o ”velké” či ”dospělé” činoherní divadlo. Jak ale v podmínkách mladého souboru zvládnout text, který je svými nároky na psychologický herecký projev obtížný i pro starší herce, jímž jejich životní zkušenosti přece jen více umožňují naplnit roli divadelně věrohodným prožíváním? Přes textové úpravy, nesporné kvality souboru a obstojnou technickou výbavu jeho členů musím konstatovat, že jevištní interpretace Báje nemohla zůstat ničím jiným než tu lepším, tu méně zdařilým pokusem o z principu nedokonalou nápodobu tradičního činoherního divadla.
S podobnou ambicí, ale s mnohem menšími divadelními zkušenostmi se pustil soubor Gymnázia Jana Palacha Mělník do inscenování hry Křídla od M. Pavlovové. I tento text představuje pro mladý soubor úskalí nedostatečnosti hereckých i životních zkušeností pro věrohodné ztvárnění postav hry. Absurdní půdorys příběhu zde ovšem přece jen nabízí uchopení rolí přes výraznější stylizaci, herecky dostupnou i mladším hráčům (možná i proto je tento text v posledních letech téměř ”bestsellerem” mladých souborů). Nezkušený soubor pod vedením učitelů gymnázia M. Nejedlé a M. Vejvody na koncepční inscenační a hereckou práci zatím nestačil. Jako první vykročení středoškolského souboru byl mělnický pokus sympatický. Může být i nadějný, pokud budou vedoucí sbírat zkušenosti na dalších přehlídkách či seminářích.
Jako ”zjevení” na mě zapůsobila inscenace lidové hry Komedie o Anešce v provedení souboru Hobit Gymnázia Jihlava. V následné diskusi byly souboru vytýkány nejrůznější prohřešky jako přílišná délka představení, určitý zmatek v použitých prostředcích a místy přílišný tlak na výraz u některých aktérů. Přesto pro mě byla Komedie nevšedním a radostným zážitkem. Členové souboru, o jehož způsobu práce jsme se od nemluvného vedoucího Z. Krásenského bohužel téměř nic nedozvěděli, překvapili mimořádnou hereckou vybaveností a komediantstvím. Celý tvar přes mnohé drobné nedostatky působil jako výsledek promyšlené režijní koncepce, zaujal výraznou výtvarně nápaditou scénografií a zejména kýženou hereckou stylizací, které se ve výše zmíněných představeních tolik nedostávalo (v paměti utkvělo zejména loutkové rozpohybování postavy Blázna).
Má-li Nahlížení mapovat současný stav a možnosti středoškolského a mladého divadla, vyvstává pro mě z výše uvedených poznámek především jedna otázka: Je obecně cennější práce souboru, který se na své úrovni pokusí o víceméně tradiční interpretaci herecky a inscenačně náročného dramatického textu a získává při tom kromě zážitků ze společné práce také důležité technické dovednosti – byť autentickému zážitku diváků vždy brání nedostatečná zkušenost hráčů? Nebo práce souboru, který hledá funkční, často i netradiční a nové postupy ve své cestě ke sdělení svého osobního či generačního tématu, za cenu tvůrčího tápání a technických nedokonalostí (zvláště když na ”pilování” techniky už prostě nezbývá čas)? Osobně je mi bližší druhá varianta. Ale samozřejmě ideální je, když se podaří skloubit autentické sdělení s technickými možnostmi a zkušenostmi dané skupiny. Odhaduji, že zvláště problematika hereckého projevu se stane ústředním tématem dalších ročníků akce.
Diskuzím o zhlédnutých představeních byl v rámci Nahlížení věnován poměrně dlouhý čas – nejméně hodina na každý titul. Úroveň společných povídání byla překvapivě vysoká. Účastníci sice nebyli příliš plodní, když vhazovali do krabice náměty pro rozjezd diskuse k jednotlivým inscenacím, v debatě ale byli sdílní, projevovali zájem o práci ostatních, vzájemně si naslouchali a až na drobné výjimky projevovali vysokou míru tolerance. Moderování – ve smyslu řízení a usměrňování diskuse se ujal Jiří Provazník, vedoucí mladých souborů Centra tvořivé dramatiky Praha a člen organizačního týmu. Předem ”objednanými” diskutéry byli Jiří Pokorný, dramaturg Městského divadla v Českém Krumlově, který pomohl leccos objasnit z hlediska dramaturgie a divadelního řemesla, a Dominika Špalková, mladá absolventka katedry výchovné dramatiky DAMU a vedoucí Kulturního střediska Medium v Hradci Králové, které je problematika mladého divadla blízká i díky jejím vlastním zkušenostem z hradecké ZUŠ Na Střezině.
I přes letošní inovaci z Nahlížení nezmizela tvůrčí spolupráce účastníků. Po společném výtvarném díle, které vznikalo na samotném začátku akce, kdy postupně všichni přítomní zanechali svůj libovolně pojednaný ”otisk” na velké papírové plachtě, si jednotlivé skupiny opět prostřednictvím papíru navzájem přiblížily svou cestu do Bechyně. Nakonec dostaly soubory, ale i samostatné skupinky vedoucích a seminaristů nové pásy balicího papíru, aby během dvou večerů vtělily své dojmy z Nahlížení do jakékoliv veřejně prezentovatelné akce. Výsledek byl překvapivý, ale nepopsatelný – vzniklo šest nápaditých krátkých představení, která celou akci působivě uzavřela. Do paměti se sice vrylo opakující se trhání, cupování a mačkání papíru jako odraz diskuzí o představeních, má vlastní zkušenost mi ale říká, že cupuje-li se konstruktivně a v partnerské atmosféře, může to být právě to, co soubor v jeho tvůrčím hledání posouvá někam dál.
Jakub Hulák