Texty: SCHEJBALOVÁ, Pavlína: O loutkářském nadělení v Čechách 2010 - Filcík, Štěpán: Šestý pražský Tajtrlík, 19.–21. 3. 2010.

O loutkářském nadělení v Čechách 2010
Ze zpráv porotců jednotlivých regionálních přehlídek amatérského loutkového divadla připravila Pavlína Schejbalová.

Stejně jako loni požádala jsem jednotlivé porotce o stručné zprávy. Přehlídek proběhlo deset, oslovených autorů bylo osm. Letošní apel na stručnost byl ještě hlasitější, a tak se v následujících řádcích dočtete podrobněji o souborech a jejich inscenacích nominovaných či doporučených na letošní Loutkářskou Chrudim (LCH) a jen velmi stručně o ostatních. Zároveň byl kladen důraz na to, aby bylo zřejmé, s jakými textovými předlohami a s jakými druhy loutek soubory pracují. Ukázalo se, že v převaze byly inscenovány dramatizace a adaptace textů původně neurčených pro loutky (téměř 50 procent textů). Druhou polovinu textů tvoří původní předlohy pro loutkové divadlo, a to jednak starší hry, jednak texty současné. Z hlediska použitých loutek „vedou“ marionety (přibližně 27 procent inscenací), za nimi v těsném závěsu se umístily maňásci (přibližně 18 procent). Hranici deseti procent ještě překročili manekýni a také „různé předměty“, tj. hračky a jiné věci využité pro loutkové divadlo. Stejně často jako manekýni byly v uvedených loutkářských inscenacích použity kombinace loutek (tj. více druhů najednou). Nejvzácněji se vyskytly javajky, plošné loutky, spodové loutky. Některé soubory vedle loutek pracují také se stínohrou a černým divadlem, jde o výjimky. (Výše uvedenou „statistiku“ přijměte, prosím, jako zajímavost, protože jednak vstupní informace nebyly stoprocentně přesné, jednak by to v mnoha případech ani nebylo možné. Koneckonců, jde o divadlo…)

Šestý pražský Tajtrlík, 19.–21. 3. 2010
Štěpán Filcík

Letošní šestý ročník pražského Tajtrlíka byl velmi zdařilý. Konečně, o jeho úrovni svědčí osm individuálních cen a celkem pět doporučení na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim (LCH), nejvíc ze všech letošních postupových přehlídek. Porota pracovala ve složení Mirka Vydrová, Pavlína Kordová a Štěpán Filcík.
Vrcholem přehlídky byla bezesporu autorská inscenace souboru Tate Iyumni, Vlna. Ta sice nedosáhla výšky loňského Krvavého kolena, ale šlo také o jiný žánr. Vlna, myslí se přílivová vlna, možná až tsunami, je tak trochu parodií (Pobřežní hlídka, Čelisti, ale také tak trochu „zelené“ aktivity...), trochu možná persifláží, trochu komedií a trochu i vážně myšleným ekologickým varováním. Všechno je to promíchané, takový tematický koktejl. Ale chutná moc dobře. Inscenace je přímo napěchovaná loutkářskými nápady (podmořský svět, pláž a neustále se houpající moře, pomalé proplouvání zámořského parníku, báječný surfing i běh po pláži...), které jsou technologicky propracované (hraje se převážně marionetkami, ale i různě kombinovanými loutkami), funkční, divácky vděčné, ale hlavně sloužící příběhu i tématu. Je ovšem pravda, že inscenace byla na přehlídce velmi čerstvá a proto ne zcela dozrálá. Příběh působil dost jednoduše, až plakátově, občas nastávaly delší pauzy (zejména před závěrem). Konec konců, právě závěr inscenace byl zatím největší slabinou. Pointa byla předvídatelná, a proto nepřekvapivá. Ovšem vzhledem k ostatním kvalitám, a při vědomí, že soubor umí své opusy zásadně dopracovávat, nominovala porota inscenaci na Loutkářskou Chrudim.
Místní soubor Divadélko Frydolín zahrálo hru Jiřího Jaroše Obr Otesan. Hru sice značně vyškrtanou, ale přesto stále dost upovídanou. Soubor se s touto inscenací účastnil přehlídky již v loňském roce, ovšem vzhledem k nezkušenosti se zvolenými inscenačními prostředky (manekýni s téměř černodivadelním voděním v otevřeném prostoru) nedopadlo jeho vystoupení příliš přesvědčivě. Zkrátka, porota doporučila souboru na inscenaci dál pracovat a zkusit se s ní přihlásit za rok znovu. Stalo se, a náhle bylo vše jinak. Vhodnější scéna (mnohem lépe zasvícená), úměrné a technologicky dotažené rekvizity, zlepšené mluvičské výkony a zejména přesnější, jasnější a přitom živá animace loutek. Inscenace získala pevnější obrysy, projasnil se příběh, vlastně se dá říct, že jsme viděli úplně novou hru. Nebyla sice bezchybná, pořád inscenaci nejvíc podráží nohy rozdělená interpretce, která neumožňuje přesnější koordinaci a zejména jakoukoliv momentální inspiraci a občas dochází i k nadbytečnému jednání slovem, také zvukový plán by zasloužil dotáhnout. Přesto všechno je jasné, že soubor udělal kvalitativní krok vpřed, za což byl porotou také oceněn a inscenace byla doporučena do užšího výběru na 59. LCH.
Pravidelným účastníkem hostivařské přehlídky je dětský soubor místní ZUŠ pod vedením Věry Dřevíkovské. Tentokrát si vedoucí zvolila autorské texty dětí ze souboru, které ovšem vznikly v rámci jiného projektu. Vzniklo tak představení Loutkové etudy, pásmo čtyř krátkých textíků na nejrůznější témata. Dialog vodníka a čarodějnice, sice dost statický, ale s dílčími milými nápady, zejména v textové části; další dialog Šáši a Váši, dvou kašparů, či klaunů, tentokrát již akčnější (od skákání a běhání, až po doslovné válení se smíchy a popadání se za břicho...); pak pohádkový příběh naruby o princezně a drakovi, tentokrát již velmi dobře rozehraný, včetně drobného, ale přesného akčního i slovního humoru; a nakonec akční love story, příběh o zamilovávání... Opět přesně zahraná a velmi vtipná drobnička. Celé představení, hrané různými typy loutek (marionetky, maroty, maňásci), má gradaci a jeho asi největší síla (kromě vtipu) je v „herecké“ práci dětí. Jsou nesmírně přirozené, otevřené a herecky smělé při zachování velké sebekázně. Jediným zásadním otazníkem je tak použití maňáska Kašpárka jako průvodce, moderátora celého představení. Přináší sice důležité a zajímavé informace, ale jeho inscenační zdůvodnění není zcela přesvědčivé. Porota udělila cenu za inspirativní pokus o dětské autorské divadlo a doporučila inscenaci na Loutkářskou Chrudim.
Soubor Arnoštka a inscenace Kugelmass!, jeden ze dvou nových účastníků a velké překvapení přehlídky. Námětem jejich hry je povídka Woodyho Allena Postava Kugelmasse. Tento text soubor poměrně věrně zinscenoval pomocí otevřeně voděných marionet v sympatické scénografii. Obojí je práce člena souboru a zároveň jednoho z herců Jana Kopeckého, který s divadlem, a to i loutkovým, nemá žádné předcházející zkušenosti. Podobně na tom jsou i zbývající dva členové, Martin Švantner a Zuzana Smolová, herci a také autoři hudby. Hudební i výtvarné složce by vlastně patřilo zvláštní ocenění, nakonec se ale porota rozhodla udělit cenu za inscenaci, protože nejsilněji hra působila právě ve svém celku, v symbióze složky narativní, hudební i výtvarné. Relativně nejslabší se tak jeví herecká nezkušenost trojice a pak některé dílčí dramaturgicko-inscenační prvky (ne zcela přesná práce s mizanscénou, občasná režijně-herecká bezradnost a některé nepřesnosti ve scénografii). Přesto představení působí jistě, zdravě, sebevědomě a je v něm i celá řada neotřelých hereckých i inscenačních nápadů. I tato inscenace byla doporučena na letošní Loutkářskou Chrudim.
Zvláštním fenoménem současného amatérského loutkového divadla je bezesporu hořovický soubor Na holou. Jeho inscenace jsou rozeznatelné téměř na první pohled, ale přitom každým rokem překvapí jinou dramaturgií i inscenačními prostředky. Tentokrát si vybral knihu J.K. Tooleho Spolčení hlupců, kterou zahrál pod názvem Do práce? Aneb život se s námi nemazlí. Ti co milují Tooleho knihu jásali. Multi muž Ludvík „Říha“ Řeřicha spolu se svým souborem a zdatnými muzikanty vytáhli z knihy to podstatné a převedli to na jeviště. K brilantnosti vyprávěného příběhu ovšem chyběla výraznější a důraznější hra s manekýny. Ta byla navíc dost „utopená“ ve tmě, takže inscenace kladla na diváka neúměrné nároky na soustředění. Jednotlivé scény zatím působily poněkud samostatně, rozdrobily děj a znepřehlednily hlavní téma pro ty, kteří předlohu neznali. Přesto všechno je tato inscenace velmi ambiciózní, nápaditá a inspirativní. Poctivá snaha vyprávět příběh „asociální“ osobnosti v podivně asociálně pokřivené společnosti je sympatická a oslovující. Ocenění si také zasloužil vynikající hudební a zvukový part. Poetika souboru Na holou jistě není pro všechny, ale se stejnou jistotou lze říct, že svého diváka již má a přivádění nových témat souborem na jeviště je natolik objevné, že si rozhodně zaslouží účast na 59. loutkářské Chrudimi.
A dále jen velmi stručně k ostatním souborům, které na doporučení či nominaci nedosáhly. Umělecká scéna Říše loutek tentokrát přijela s původní adaptací pohádky O nezbedných kůzlátkách. Soubor předvedl standardní inscenaci s velmi dobře zvládnutou rozdělenou interpretací na soustavě paravánů s velkými maňasy. Základním otazníkem je ovšem text. Některé prvky, ale i celé scény nemají s hlavním dějem v podstatě žádnou souvislost, jsou zde některé vnitřně nezdůvodněné motivy; a hlavně, k vyvrcholení celého příběhu, chycení zlého vlka, dojde de facto za scénou.
Soubor Arálie je krátce existující těleso, které vystoupilo poprvé mimo aktivity svého domovského turistického oddílu Kondor. Pro zajímavost, je ze stejné líhně, ze které vzešel dnes již ověnčený Tate Iyumni. Arálie je ovšem dětský soubor. Připravil si příběh na motivy japonských pohádek Kočičí palác, který inscenoval činoherně v kombinaci se stínohrou.
Zločin ve vodní říši, autorská inscenace souboru Klika (Hana Holubkovová). Klika je zkušený a zralý soubor, pravidelný účastník celostátní loutkářské přehlídky v Chrudimi. Na té letošní ho ale bohužel neuvidíme. Inscenace hraná maňásky se zkrátka nezdařila, anebo ještě lépe, nepodařilo se jí včas dozrát.
Dejte mi jitrnici a Kašpárkovo trápení – dvě „rakvičkárny“, pouťové hříčky, které na přehlídce předvedli studenti 1. ročníku Vyšší odborné školy herecké. Na obou byla zřetelná neúplná znalost základní herecké práce, ale jak přiznal sám pedagog, na přehlídku se přihlásili hlavně proto, aby měli studenti možnost si dosavadní získané znalosti vyzkoušet před publikem. Celkově ale představení působilo mile a studenti projevili velký entuziazmus.
Posledním souborem přehlídky byl Ambit Petra Železného. Přivezl novou verzi své vlastní adaptace knihy Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka, tentokrát pod názvem Sláva fotbalu. Tuto předlohu zinscenoval již před dvěma lety s početnějším souborem. Minimální obsazení ale nutilo oba protagonisty k různým „výpomocem“ a zkratkám, které měly své kořeny ve faktu, že jde vlastně o adaptaci adaptace. Vše bylo velmi dobře promyšlené, jen bylo stále cítit, že na scéně chybějí nejméně dva další herci (herečky). Takže dál jak k ilustrovanému vyprávění prostě nemohlo dojít. Škoda, předloňská inscenace byla na Loutkářskou Chrudim sice doporučena, ale nakonec se její představení neuskutečnilo. Tato verze, jakkoli v mnoha ohledech zajímavá, na doporučení nemohla dosáhnout.

www.amaterskascena.cz. AS 2010/3, s. 40.