Texty: GALETKOVÁ, Hanka: Mladá scéna na Malé scéně nabitá, inspirující i provokující. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 10 - 14.

Mladá scéna na Malé scéně nabitá, inspirující i provokující.

Hanka Galetková

Měla jsem letos velké štěstí. Poštěstilo se mi být na třech celostátních amatérských divadelních přehlídkách, tedy na Dětské scéně v Trutnově, na Mladé scéně v Ústí nad Orlicí a na závěr roku a začátkem prázdnin na 59. Loutkářské Chrudimi. Každá z přehlídek byla pro mne výjimečná, každá byla jiná a každá mi přinesla nezapomenutelné divadelní zážitky. Na Dětské scéně mě okouzlila tři divadelní představení hraná dětskými herci, která byla díky vedoucím těchto souborů opravdovým regulérním divadlem. Byli to soubory HOP-HOP, ZUŠ Ostrov s představením Už zase skáču..., Hladká Vrtule, 3. ZŠ Slaný s představením Božka aneb Jak to možná nebylo? a Divadýlko na Stráni, ZŠ na Stráni, Děčín VI. s představením O hadovce... a jiných houbách. Na Loutkářské Chrudimi jsem měla dva hluboké zážitky z inscenací Vlna souboru Tate Iyumni z Prahy a Kugelstein! Divadla Arnošta taktéž z Prahy. A Mladá scéna (23.–27. června 2010) byla pro mne přehlídkou kvalitativně velmi vyrovnaných studentských inscenací, ze kterých se mi jen velmi těžko vypichují nějaké konkrétní. Většina z nich totiž pro mne byla divadelním zážitkem. Z této malé soukromé bilance mi vychází, že studentské divadlo má již své pevné a opodstatněné místo mezi všemi pořádanými přehlídkami a má vysokou úroveň.
Je velmi potěšující, že mladí lidé dělají divadlo s velkou energií, nadšením, touhou po sdělení svých osobních témat a snahou o výpověď. Co mne asi nejvíce zaujalo a zároveň udivilo, jak herecky vyspělí byli mladí interpreti ve většině prezentovaných inscenacích. Byť šlo o středoškolskou či vysokoškolskou mládež ve věku od 15 let, v některých momentech byly jejich herecké výkony doslova strhující. Na mladém 8. ročníku Mladé scény 2010 (podruhé uskutečněné v příjemných prostorách Malé scény v Ústí nad Orlicí) jsme tedy měli možnost zhlédnout inscenace obsahově nabité, inscenace hravé, pohybové, experimentující s obrazem, nový cirkus, loutkovou inscenaci, vždy však s osobitým potenciálem hereckým, někde plně rozvinutým a tryskajícím, jinde skrytým, ještě nepodpořeným, dřímajícím a čekajícím na probuzení. Rozhodně by bylo možné napsat, že Mladá scéna 2010 byla druhově i žánrově rozmanitá a herecky velmi kvalitní.
Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary otevřelo celou přehlídku inscenací Sestra. Pod vedením zkušené vedoucí Hany Frankové jsme hned v prvním představení měli možnost vidět nadprůměrné herecké výkony čtyř hlavních protagonistů. Jejich herecký projev byl civilní, uvěřitelný, a proto působivý. Soubor si vybral poměrně nesnadnou textovou předlohu Vladimíra Fekara odkazujíci svou strukturou a formou spíše k dramatické básni a jmény postav k severské provenienci. U nás je nejznámějším představitelem tohoto typu současného dramatu Jon Fosse. Soubor hru inscenoval v úctě k autorovi a evidentně si v něm svá témata našel: hledání vlastní identity v dospívání, problematika rozpadlé rodiny, sourozenecký vztah... Podstatné je, že se mu dařilo tato témata sdělovat divákovi. Příběh hry není veden lineárně. Je na hranici snu, vnitřních představ, hlasů a reality, mezi kterými neustále osciluje. Jde o příběh mladého Svena, kterému se po nalezení rodného listu jeho dávno mrtvé sestry, začne sestra Patti zjevovat a hovořit s ním. Hovory či setkávání s ní mu postupně odkrývají historii vztahu jeho rodičů, kteří spolu již nežijí, a především v komunikaci s mrtvou odkrývá Sven sám sebe, svou identitu, jedinečnost. Příběh není uzavřen jasnými odpověďmi na otázky, které exponuje. A nebylo ani ambicí souboru tyto odpovědi hledat či osvětlovat. Ponechává v inscenaci prostor pro nedopovězenost, pro sen, pro výklad divákův. Soubor zvolil úsporné jevištní prostředky, kterými přenesl tento typ dramatiky na jeviště. Režijně jsou přesně řešeny mizanscény a herci neilustrují texty jevištních poznámek, které pronášejí postavy hry nahlas (což je zakódováno v samotném předloze).
Soubor z LDO ZUŠ z Hlučína si jako předlohu k jevištnímu ztvárnění vybral Leacockovu anekdotickou povídku U fotografa. Příběh o přijetí svého zevnějšku, byť má své nedostatky, není složité převyprávět. Ne zrovna pohledný muž se chystá k fotografovi. Ten jej vyfotí a fotku vyretušuje tak, že se na ní muž nepoznává. Najde tedy v sobě všechny zbytky odvahy a řekne fotografovi, že by měl na fotografii raději svůj nepohledný obličej, ale byl by to on, než vyretušovanou „krásnou“ fikci. I v tomto případě byly herecké výkony tří protagonistů na velmi vysoké úrovni. Mladí muži byli herecky výborně vybaveni jak po stránce pohybové, tak rytmické, mluvní a fungovali zcela přesně také při vzájemné souhře. Z trojice byla cítit bohatá divadelní zkušenost, pro herectví tolik potřebné sebevědomí a radost z bytí na jevišti. Herci si s lehkostí předávali postavu muže i postavu fotografa a divák se stále orientoval, která postava právě hovoří. Jevištní prostředky, pohyb, zkratka, práce s ručníkem a živý hudební doprovod byly pro tento typ textu a žánr anekdoty (režijně vedené až do grotesky) zvoleny zcela adekvátně. Hra s ručníkem, který zde fungoval jako rekvizita i jako zástupný předmět, byla přesná, nápaditá, promyšlená. Ručník se proměňoval například ve fotoaparát, fotografii, šálu... Bohužel se při repríze v Ústí nad Orlicí mírně vytratila lehkost, svižnost a hravost, které jsou pro žánr grotesky nezbytné. Byla cítit struktura inscenace. (Viděla jsem ji na krajské přehlídce v Novém Jičíně a na přehlídce Arénka v Ostravě a zde výše zmíněnou lehkost a svižnost nepostrádala.) Jednoduchý text byl mírně přetížen hereckou akcí. Hrané sekvence, ač invenční a propracované, tříštily text natolik, že se vytrácelo sdělení, klesal temporytmus celého představení. Někteří si kladli otázku, proč si tito mladí pohlední lidé vybrali k jevištnímu ztvárnění právě tento text? Věřím, že soubor zná na tuto otázku odpověď a bude hledat cestu z formálního hraní.
Slovanský tyátr Olomouc si jako předlohu své inscenace vybral dramatický text Hynka Skotáka Poslední sen Olleho Johanssona. Již samotný text, jeho struktura, jazyk a vedení příběhu jsou problematická. Opilého osamoceného Olleho Johanssona jednoho večera doslova „přepadnou“ podivní lidé. Nevíme, co jsou zač, neznáme (a z celého příběhu se nedozvíme) jejich motivace k tomu, aby se Ollemu nabízeli jako dárek, či zda jde pouze o Olleho sen. Rekapitulují a připomínají mu jeho zážitky z dětství (Astrid Lindgrenovou, skupinu ABBA). Vše končí smrtí Johanssona. Náhle se však objevuje jeho duch a odkrývá se fakt, že šlo o divadlo na divadle. Herci se rozcházejí. Příběh však pokračuje neadekvátně dlouhou pasáží dvou funebráků, kteří okrádají mrtvého Olleho. Šlo tedy o sen? O reálný příběh Olleho J., okolo kterého se dějí divné věci? Nebo to bylo celé „pouze“ divadlo na divadle? Proč si soubor vybral právě tuto látku? Co jej na ní zaujalo, oslovilo, vedlo k rozhodnutí k jevištnímu zvárnění? Je pravda, že text skýtá množství postav a tudíž dostatek hereckých příležitostí pro početnou partu mladých tvůrců. Je to však dostatečný důvod? Pokud bychom si téma ve hře pojmenovali jako osamocení, absurdita okolo nás a šli bychom až k existenciální grotesce v příběhu člověka, okolo kterého se bez jeho vlastní vůle a přičinění začnou dít věci a začnou jím jiní, neznámí lidé manipulovat a stavět, do předem nevyžádaných situací, tak v inscenaci se režisérovi tato témata bohužel nedařilo zcela jasně artikulovat. Ať už zvolenými prostředky, tak skladbou jednotlivých scén a mizanscénami. Všeho jako by bylo mnoho, na sobě, přes sebe, vedle sebe. Chyběly jasné motivace postav a ztvárnění jejich emocí. Pokud bychom se zaměřili na herectví, tak je možné hovořit o silném a výrazném hereckém potenciálu, který je v tuto chvíli potřeba kultivovat, vést, přesně směrovat a řemeslně na něm pracovat.
Velmi zajímavým, vybočujícím, hledajícím a experimentujícím bylo představení Z alb souboru Dva ve jhách. Výtvarně velmi výrazné dílo na pomezí výtvarného umění a divadelního performingu. Divák byl svědkem sledu fotografií projektovaných na velké bílé plátno, do kterých vstupovala, komunikovala s nimi, dotvářela je a proměňovala černá silueta těla ve stínohře. Jednotlivé vrstevnaté a „rozžívané“ obrazy tvořily mozaiku vzpomínek, zážitků a útržků. Jejich atmosféru dokresloval specifický hudební podkres a slova ženy, která vzpomíná. Pohyblivá černá postava či její části ve stínohře dotvářely vizuálně a kompozičně zajímavé obrazy. Divák byl svědkem zrodu obrazu. Hledání jeho podoby. Zde nelze hovořit o herectví, spíše o hledání, zkoumání, dotýkání se podstaty. Temporytmus tohoto vizuálního projektu byl příjemně pomalý, klidný. Bylo možné sledovat drobné detaily, celkovou kompozici a spolupracovat s tvůrci v zamýšlení se nad svými kořeny, nad osobními příběhy, nad životem a nad lidmi okolo nás. Velmi sympatická snaha dvou tvůrců v hledání nových výrazových prostředků a experimentování se sdělováním obrazem. Celý výjev končil slovy: „Tak zase příště, babi.“ Divákům se tak uzavírá příběh prohlížení zašlých fotografií z babiččina alba, do kterého jsme měli možnost nahlédnout, promítnout se do něj. Druhý den přehlídky otevřelo představení Hameln souboru Roztočená vrtule Slaný. Soubor si vybral pro jevištní ztvárnění známý příběh města Hameln, které zaplní krysy, tak jako i přetvářka, sobectví, intriky a pletichaření. Od krys, ale také od těchto lidských nešvarů, je zbaví charizmatická postava Krysaře. Téma přetvářky a intrik, se kterými je třeba zamést, bylo přímočaře sdělné. Na druhou stranu téma viny a trestu a otázka bohorovnosti (Krysař svou magickou silou ovládne a utopí i všechny Hamelnské a pod tíhou viny i sám sebe) nebyly dostatečně rozvinuty, rozehrány a akcentovány. V razantní dramaturgické úpravě textu nebyl prostor pro rozehrání tohoto tématu. Vytratily se také mnohé motivace a vztahy mezi postavami, například vztah mezi krysařem a žebračkou. Těžko se pak divákovi přijímal fakt, že žebračka bude pokračovatelkou osudu krysaře. Přílišná dějová zkratka vytvářela dojem prvoplánové inscenace, ve které nebyly plnokrevné, motivicky bohaté a věrohodné postavy. Scénograficky byl prostor zajímavě řešený. Magicky působily masky krys v podsvícení. Určitá herecká vybavenost byla zřejmá především u herců ztvárňujících občany Hamelnu a krysy. U hlavní postavy byl cítit určitý ostych z bytí na jevišti, nejistota. Při všech výše popsaných problémech je nutno ocenit poctivou snahu souboru a jeho vedoucí – toto stále aktuální téma divadelně uchopit.
Hry ze smetiště je název souboru her Huberta Krejčího, ze kterého si DDS Brnkadla, oddíl Přepravka Brno vybral dvě aktovky. Ponechal název celého představení Hry ze smetiště, což vyvolávalo v divákovi první otázky, jelikož žádné smetiště, ani třeba jeho metaforické ztvárnění na jevišti nezaznamenal. I v tomto případě jsme se mohli nechat unášet hereckými výkony hráčů. Zvláště mladé publikum se jimi nechalo strhnout, což mohlo způsobit nekritické přijetí celého představení. Aktovky Huberta Krejčího, ač se mohou na první pohled jevit pouze jako velká legrace, tak přece jen skrývají svá témata. V aktovce Idiot se z dialogu plukovníka s desátníkem, který na začátku působí jako úplný idiot, postupně vylupuje otázka, kdo je zde vlastně idiot? Čili je zde jakási relativizace idiotství. Druhá aktovka s názvem Průvodci po sopce v sobě může skrývat poučení: S čím kdo zachází, s tím také schází. Soubor tří mladých mužů vsadil především na své herectví, určitou lehkost a energii a radost, se kterou hrál. To také většina z nás oceňovala. Hlouběji se již nezabýval způsobem sdělování nabízených témat, dodržováním nastoleného žánru grotesky a přesného časování gagů (zvedání činky). Zcela nedůsledný a nahodilý byl výběr rekvizit (plastový kyblík, malá štětka, dětský revolver) v prvním příběhu a předmětů-loutek (reálná mrkev, kašírované zelí, plastové kuželky), které herci animovali – také s jistou ledabylostí, což by mohl být i záměr – v příběhu druhém. Tato nahodilost ubrala hráčům na možnosti vytvářet zajímavé metafory a tedy další rovinu příběhu.
Zážitek z hereckých výkonů čtyř mladých dívek a jednoho hocha přineslo představení Magda L., 27, svobodná DS nebo CO – ZUŠ Jihlava. Čtyři dívky zcela rozdílného vzhledu a způsobu herectví zde ztvárňovaly postavu Magdy, jeden chlapec různé muže procházející jejím životem. Viděli jsme důsledně jevištně uchopenou parodii na banální situace, klišé z „červené knihovny“, povrchnosti dívčích románků a odpoledních telenovel. Režisér inscenace Martin Kolář upravil a seškrtal text Arnošta Goldflama tak, aby více korespondoval a byl blízký věku interpretů. To se na jednu stranu dařilo, a bylo ku prospěchu, na druhou stranu se vtírala otázka po postoji interpretů k domýšlivé, egocentrické Magdě a tudíž otázka vyznění závěru. V inscenaci výborně fungovaly vztahy mezi postavami, situace byly srozumitelné, temporytmicky výborně zvládnuté. Divák se díky přesnému kostýmování mladého herce přesně orientoval v postavách. Jen někdy se mohlo stát, že se chvílemi ztrácel v příliš strukturovaném příběhu, kdy se přecházelo z chronologického vyprávění do retrospektivního a rychle se střídaly jednotlivé Magdy.
Další energickou smrští bylo představení souboru Čermi a jeho houšť Jihlava Prdol. Snaha jevištně ztvárnit nonsensovou poezii Johna Lennona, která si hraje se slovy, přetváří je, vytváří novotvary, byla nesmírně sympatická a onu lennonovskou hravost textů se podařilo vtisknout do hravosti na jevišti. V momentech, kdy divák „rozuměl“ nesrozumitelnému textu a na scéně vznikal obraz, který přinášel další rovinu významů, kochal se o to více. V momentech, kde se to ne zcela dařilo a jevištní akce pouze ilustrovala text, nebo byla absolutně mimo, tak se divák díky výše zmíněné energii také bavil. Co „dadat“?
Alois Jirásek, Lípa, loutkové divadlo, one-man-show, technika, téma poddanství. To jsou slova, která ve stručnosti charakterizují loutkovou inscenaci Lípa, která otevřela třetí den přehlídky Mladá scéna. Soubor Někdo ze ZUŠ Jaroměř, který tvoří pouze loutkoherec Jakub Maksymov a jeho vedoucí Jarka Holasová, jsme měli možnost zaznamenat na Mladé scéně již před rokem s inscenací Ve dvě na hruškách. V Lípě jde o jiné téma, jinak uspořádaný jevištní prostor, ale o stejnou radost a potěšení z osobitě výtvarně pojednaných loutek a scénografických detailů a technických libůstek, o stejný typ loutek na drátě a herce a jeho osobnostní bytí na jevišti. Nutno dodat, že i v tomto případě si Jakub Maksymov navrhoval a vyráběl loutky a jejich technické možnosti sám. V prvních dvou třetinách dramatu Lípa hrané loutkami v „krabicovém“ jevištním prostoru se zdá, že jde o radost inscenovat velkou klasiku malými loutkami. V poslední třetině však dochází ke zvratu a odkrývá se druhá rovina inscenace, ve které se ozřejmí, že šlo o přípravy představení na zakázku u příležitosti oslav 100. výročí ČSR. Loutkoherec však dostává časový limit, ve kterém má představení zahrát. Tomu se však v závěru nepodřídí. Téma vlastenectví, nepodlehnutí diktátu dnešní hektické doby, doby zkracování, rychlosti, netrpělivosti, stresu rezonovalo s nejedním divákem.
Inscenace Kolo pan Coogra souboru Fishkulíni – Údivadlo, DDM Kopřivnice byla volně inspirovaná povídkou Raye Bradburyho. Chvályhodné je, že se na vzniku jevištního tvaru podílel celý soubor, což přinášelo své klady i zápory. Klady: úzké sepětí všech členů souboru, společné přemýšlení nad tématem, nad jevištní realizací. Zápory: chybělo jednotné režijní vedení, což je pro vznik kvalitní inscenace nezbytné. „Oko zvenku“ ujednotí jevištní prostředky, způsob herectví, hlídá srozumitelnost představení, a v neposlední řadě jednotu žánrovou. To mělo za důsledek, že si divák nebyl jist, v jakém žánru se vlastně pohybuje. Zda jde o horror, thriller, detektivku, realistické drama. Těžko se orientoval i v samotném příběhu, který bylo po zhlédnutí představení i po přečtení scénáře jen velmi obtížné rekonstruovat. Bylo možné se jen domýšlet, jak funguje tajemné kolo, jak z toho profituje pan Cooger, co se stalo s jeho matkou?
V našem divadelním prostředí a podmínkách teprve se prosazující divadelní druh scénického umění nový cirkus se objevil na Mladé scéně poprvé. Nutno dodat, že představení Postav na čaj! Cirkusu Mlejn Praha patřilo k tomu nejlepšímu, co jsme měli možnost vidět. Nejen propracovaná artistní čísla dvou hlavních hereček-artistek na šálách a hrazdě, ale také jejich herecké výkony byly okouzlující. Diváci při některých číslech (např. při rolování z šály z 5 metrů a zaseknutí se těsně nad zemí) doslova tajili dech. Nešlo pouze o sled za sebou jdoucích artistních čísel, ale před diváky se odvíjel příběh dvou dívčích klaunů, dvou typů, kteří si vaří čaj klaunským způsobem. Vznikaly zajímavé situace trumfujících se dívek, např., ve způsobu sezení na židli nebo kdo bude mít větší kouli ze sněhu. Artistkám nešlo pouze o dokonalost artistického výkonu, ale také o herecký výraz a sdělnost jednotlivých situací. Představení bylo nabito řadou vypracovaných a přesně vypointovaných situačních gagů. Za úvahu stojí vytvoření scénické hudby přímo pro toto představení.
Holky v autu souboru MU1 SSUM (Střední škola umělecko-managerská Brno) bylo představení studentek – a jednoho studenta – prvního ročníku. Bylo evidentní, že soubor teprve začíná. Jednouchý příběh dívek, které se na základě sázky rozhodnou vytvořit fotbalové mužstvo a hrát proti klukům, postrádal pevné režijní vedení a přesné vystavění situací. V jednotlivých případech chybělo i herecké vytváření postav. Způsob realistického hereckého projevu nabízí otázku, nakolik jsou herečky na jevišti samy sebou, tedy nakolik jde o vědomé herectví. Postavy „jednoduchých“ dívek nejsou budovány s nadsázkou, nadhledem, a tak není možné hovořit ani o satirické kritice tohoto typu dívek z TV seriálů.
Sobotní divadelní den uzavřel soubor Oldstars z Prahy s představením Slyšet hlasy. Pět herců rozehrálo na jevišti drama současného nejúspěšnějšího a také nejhranějšího anglického dramatika Joa Penhalla, jehož hry někteří řadí do tzv. cooldramatiky. Pětice mladých herců předvedla strhující herecký koncert. Divák tak měl možnost vychutnat si a prožít příběh dvou bratrů, kteří se, každý po svém, vyrovnávají s okolním světem a se vším, co život přináší. Pro někoho outsideři a looseři, pro jiného mladší bratr reprezentující citlivost, empatii, volnomyšlenkářství a svobodomyslnost a starší pragmatičnost a snahu vyrovnat se s dětstvím, rodiči, rozvodem a se snahou vyjet z kolejí outsidera. Herecká vybavenost všech pěti herců souboru byla nesporná. Problémová se jevila scénografie. Jelikož se hrálo pouze s jedním (stále stejným) stolkem a několika židlemi, diváka vizuálně mátlo, ve kterém prostředí se právě nachází. Informace o prostředí se mu dostávaly pouze z textu. Na kvalitě představení ubíralo také nedořešené odkládání některých rekvizit. Temporytmus mírně zpomalovaly časté přestavby, které by bylo možné eliminovat důmyslnějším členěním jevištního prostoru. Soubor je natolik režijně i herecky vyzrálý, že i scénografickou divadelní složku, nezbytnou pro vyznění celé inscenace, jistě dotáhne. Její ignorace by se totiž mohla lehce překulit v prázdné gesto.
Přehlídku ukončil soubor Bedřich, Dr. školička Svitavy s představením Krutý experiment. Čtyři mladí lidé na lodi. Spánek. Posun v čase, kdy se znali pouze někteří z nich. Spánek. Posun v čase, znají se pouze dva. Spánek. Posun v čase, neznají se navzájem. Spánek. Jsou zpět tam, odkud vyrazili a znají se. Takto zjednodušeně by bylo možné převyprávět příběh dvou párů na lodi, které se ocitnou v časové smyčce. Vše okolo znehybní, loď i moře. Ačkoli postavy prožijí zvláštní „časovou“ zkušenost, ta se přesto nijak neprojeví na jejich následném jednání. Divák nevidí vnitřní proměnu či obohacení zážitkem. Vytrácí se tak sdělení. Herecky dobře vybavený soubor, který má ještě rezervy v dramaturgické práci na textu. Tak šťastnou plavbu!

Přehlídkou jsem poklidně proplouvala v lektorském sboru společně s Jiřinou Lhotskou, Zuzanou Jirsovou, Romanem Černíkem a Jiřím Pokorným.