Texty: Vítězslava Šrámková.: Mladý jubilant, (Jiří Valenta), AS 2002, č. 4, s. 31,

Mladý jubilant

Schopnost zmocňovat se nových úkolů s dychtivostí a entuziasmem bývá obvykle považována za vlastnost mládí. Musím potvrdit, že v tomto směru je letošní jubilant Jiří Valenta mladý obdivuhodně. A také musím s vděčností dosvědčit, že toto základní ladění jeho osobnosti obrovskou měrou přispělo k realizaci záměru (možná spíš bláznivého nápadu, do něhož se člověk pustí, protože si na počátku neumí představit, co obnáší), projektu dějin českého amatérského divadla, který začal svazkem Cesty českého amatérského divadla a pokračoval – už za Jiřího rozhodující účasti - Bibliografií, aby vyvrcholil dvěma díly Místopisu českého amatérského divadla. Až při něm jsem si v plné míře uvědomila, jak Jiřímu amatérské divadlo bylo přes bohaté životní peripetie osudem.
Narodil se začátkem září před pětasedmdesáti lety do učitelské rodiny. Tatínek kromě řízení školy v malé obci Stakory vedl divadelní spolek a režíroval. Krásná maminka hrála, zpívala (krásně), napovídala – a sama také hry psala. V jejím náručí se malý Jiřík poprvé představil na jevišti – chodit totiž ještě neuměl. Nevím, v kolika hrách jako dítě účinkoval, ovšem v maminčině hře Šumařovy housle si v tatínkově režii zahrál dětskou roli ve svých deseti letech. V devatenácti si ve svém rodném divadelním spolku také vyzkoušel svou první režii –v Dykově Ondřeji a drakovi. Cesta ke studiu dramaturgie na DAMU se tak z odstupu let zdá nejen logická, ale i přímočará. Poté dramaturgování v divadle v Hradci Králové a koncem padesátých a v první polovině let šedesátých zpět k – nikdy zcela neopuštěnému - ochotnickému divadlu. Stal se vedoucím divadelního oddělení pražského ÚDLUT. A sleduji-li především tuto životní nit, nemohu nevzpomenout, že když se v sedmdesátých a osmdesátých letech nemohl z politických důvodů věnovat odborné práci a v profesionálním divadle se živil alespoň jako kulisák, vymyslel si v místě rodinných prázdninových pobytů, Senohrabech, svérázné festiválky, z nichž, myslím, nejúspěšnější byly Senohrabské buchty a Senohrabská strašidla. A jako vždy nejenže pro myšlenku dokázal získat řadu lidí, ale také ji uměl domyslet, vyšperkovat spoustou nápadů a naplnit. Po roce 1989 se stal prvním ředitelem IPOS. Když se ze zdravotních důvodů rozhodl v roce 1994 toto místo opustit a pracoval jako redaktor Místní kultury, nabídl svou spolupráci na projektu dějin českého amatérského divadla. V té chvíli probíhaly práce na Cestách českého amatérského divadla a Jiří postupně – se spolupracovníky - připravil Bibliografii a začal konkretizovat zatím poněkud mlhavou představu Místopisu. Především se ujal utváření širokého okruhu spolupracovníků, kteří byli ochotni shánět informace a připravit základní podkladové materiály z okresů. Už to byl úkol téměř nadlidský a Jiří se ho ujal nejen s neuvěřitelnou činorodostí, ale i nadšením!, stejně jako všech dalších, které se během práce vynořily – a že jich bylo! A stále ještě je.
Potkali jsme se během života několikrát, nejvíc jsem ale vděčná za to „potkání se“ při společné práci na Místopise českého amatérského divadla. Vnášel do ní radost. Každý sebenáročnější úkol bral jako výzvu, přicházel se spoustu nápadů a řešení. Jeho pracovní vklad je obrovský a zásadní. Díky za to. A za ten zážitek spolupráce.
Vítězslava Šrámková
PS: Ale už mi, Jiří, v sobotu před obědem neposílej esemesky: „Nevař, pracuj!“ Můj muž to nerad vidí. V.Š.