Texty: HULÁK, Jakub: Loutkářská Chrudim rok před šedesátkou a její inscenace. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 18 - 23.

Loutkářská Chrudim rok před šedesátkou a její inscenace

Jakub Hulák

Den po návratu z Loutkářské Chrudimi (1.–6. července 2010) se zamýšlím nad tím, co nám letošní, už padesátý devátý ročník celostátní přehlídky amatérského loutkářství přinesl. Vyjádříme-li to čísly, bylo to osmnáct představení hlavního programu, sedm inspirativních a sedm doplňkových představení, finále přehlídky individuálních výstupů s loutkou (pořádá SAL SČDO), loutkářský štrúdl s pouličním loutkovým divadlem a průvodem, loutkářský bál… To vše doplněno dalším bohatým programem v režii Chrudimské besedy: koncerty, festival loutkových filmů atd. Samozřejmou součástí přehlídky byly semináře pro dospělé i děti a veškeré dění dokumentoval přehlídkový deník, tentokrát pod názvem Loutkářský labužník. Budeme-li se věnovat programu hlavnímu, tedy inscenacím doporučeným z deseti krajských postupových přehlídek, byl to vzorek pestrý a zajímavý.
Jako vždy se tu objevilo několik souborů takzvaně tradičních, tedy takových, které se v programových brožurách a programech honosí ohromujícími údaji o délce své existence, historie některých z nich sahá až do předminulého století. Je příjemné vidět, že i v části konzervativního proudu amatérského loutkářství zavál čerstvý vítr v podobě opouštění jistoty vahadel starých marionet ze souborového fundusu a hledání nových vyjadřovacích prostředků, a to i za cenu, že se hned tak úplně nezadaří. To byl třeba případ chrudimského Kacafírku a jeho představení Pohádky z vigvamu – Niagara, kdy spojení stínohry, netradičních loutek a živých herců působilo místy neobratně a vyvolávalo nechtěný úsměv. Jako nadbytečný „dvoreček“ působilo rámování příběhu dialogem živých hráčů v případě Spolku třeboňského loutkového divadla v Třeboni, který vystoupil s hrou Zdeňka Bezděka Dřevěný vojáček a jeho přátelé. Kamenem úrazu se stal právě kdysi moderní, dnes už ale notně omšelý a nepříliš dramatický text, v případě třeboňských ještě retardovaný nepříliš pohyblivými loutkami a rozdělenou interpretací. S odkrytým vedením a různými druhy loutek pracuje už dlouhá léta Říše loutek DK Kroměříž, tentokrát v milé a kultivované inscenaci Polákovy hry Povídání o pejskovi a kočičce. Hlavní devizou představení byl výkon režiséra a výtvarníka souboru Jiřího Lisého, který publikum se sympatickým nadhledem a vtipem provázel jednotlivými příběhy. Nadsázka v poněkud živelnějším provedení byla zase příznačná pro Kašpárka na skalním hradu souboru BOĎI Jaroměř. Upravený starý loutkářský text sehráli dva hráči marionetami v rodinném stolním divadélku, bohužel až příliš jednoduše a jednotvárně, v případě Kašpárka navíc s nepříjemnou hlasovou forzí.
Do Chrudimi se letos překvapivě probojovaly také soubory dosud výhradně činoherní. Na „velkém plátně“ s profesionální výpravou Pavla a Lucie Purkrábkových a s marionetami Libora Daenemarka rozvinul svou inscenaci Stevensonova Ostrova pokladů Divadelní spolek Tyl z Rakovníka. Před zvládnutím vedení loutek i hlasovým výkonem lze jen smeknout (v paměti utkvěly zejména výkony Davida Daenemarka v titulní roli malého Jima Hawkinse a Ondřeje Lechnýře v roli psychicky rozpolceného Bena Guna). Škoda jen, že text Evy Ochrymčukové-Sukové zůstal převážně v literární poloze a zdál se být připravený spíš pro činohru a že režie Jiřího Suka příliš nepodpořila emocionální momenty příběhu a jeho tajemnou atmosféru. Soubor J.J. Kolár při TJ Sokol Poniklá inscenoval Jenovefu, kterou režisér Tomáš Hájek nově napsal a s nadsázkou zveršoval podle textů starých kočovných loutkářů. Nadhled byl podpořen použitím jednoduchých a mile naivních javajek a zvládnutím vtipných zkratek a detailů. Celkově nadějná inscenace by ale potřebovala víc nápadů, víc přesnosti, víc vypointovaných situací. Tomáš Hájek si ovšem vysloužil cenu za její autorskou koncepci.
Mezi ostřílené účastníky Loutkářské Chrudimi patří naopak Spolek loutkářů Vozichet z Jablonce nad Nisou. V letošním roce překvapil vtipným autorským uchopením hry Vladimíra Orlova Zlaté kuře. Nadsázka obsažená zejména v energických kytarově-pěveckých partech Kateřiny Císařové a Barbory Purmové a šikovné loutkoherectví povýšily dnes už poněkud omšelý text, aniž by potlačily silné téma otcovské lásky. Obě dívky spolu se svým spoluhráčem Martinem Zitkem dostali cenu za autorské uchopení textu a za herectví. Cenu za loutkoherectví si z Chrudimi odvezla také jedna z nejvýraznějších stálic festivalu, Loutkové divadlo Střípek z Plzně. Inscenace Pohádky o kohoutkovi a slepičce podle stejnojmenné knihy Michala Černíka je postavena jako volný sled sedmi jednoduchých příběhů určených nejmenším divákům. Vzhledem k negradující lineární kompozici a nepříliš proměnlivé, barvami zahlcené scéně by hře nepochybně prospěly razantnější škrty a vypuštění některých epizod. To ovšem nic nemění na faktu, že animace loutek a herectví Střípku jsou na úrovni špičkových profesionálních scén. Pozoruhodné zpracování Gogolovy novely přivezl do Chrudimi Karel Šefrna ze Svitav, tentokrát ne s Céčkem, ale pod hlavičkou Divadla Trám, tedy s Michalem Kadlecem a skupinou mladých divadelníků z Dramatické školičky Svitavy. Jejich Portrét nesl typické znaky šefrnovské poetiky opírající se o autorské písně, umně zapracované do dramatické struktury. Faustovský příběh pojednávající silné a aktuální téma podlehnutí nadaného umělce komerčním lákadlům zatím není ve všech svých motivech zcela čitelný a dotažený. Problematické je také použití jinak výtvarně zajímavých totemových loutek s obrysy hlav či obličejů vykroužených z drátu. Postavám chybějí oči a kontury lidského obličeje, což často oslabuje přesnost a konkrétní význam jednání v situaci. Soubor obdržel dvě ceny, za autorské uchopení Gogolovy předlohy a za výraznou jednotu hudební a dramatické složky inscenace. Na podobném principu jako loňské Vánoce pro Berušku postavil soubor Rámus z Plzně svou inscenaci pohádky Buryga Leonida Leonova v inscenaci Rámus kolem stěhování. Stěhování rodiny do nového bytu je zvoleno jako záminka k tomu, aby si dospělí i s malou Terezkou, která odmítá opustit byt a vzdát se krabice s vyřazenými hračkami, společně přehráli příběh zvláštního tvora Strouhy, který musí s ostatními zvířátky opustit rodný les. Představení je strhující především ohromnou energií, živou hudbou a gejzírem nápadů, živelné a barvité rozehrání rámce a některých dílčích motivů (cirkus) ale způsobilo, že samotný Strouhův příběh a jeho téma zůstaly kdesi v pozadí. Soubor byl oceněn za tvůrčí přístup k inscenaci.
Mnohem kratší historií, ale několikerou účastí na Loutkářské Chrudimi se může pochlubit soubor Na holou z Hořovic. Tentokrát se pokusil inscenovat knihu Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců. Ani dobře „šlapající“ kapela doprovázející veškeré dění na scéně ale nedokázala vyvážit nedramatičnost látky a nepřehlednost jejího dramaturgicko-režijního uchopení. Inscenace Kolo štěsteny a menší kroužky, pro mnohé diváky těžko stravitelná, byla ale zjevně pro některé znalce a milovníky „kultovního“ románu lahůdkou.
Se zvědavostí očekávají chrudimští diváci také mladé soubory, které v rámci hledání nových výrazových prostředků a vlastní poetiky dokážou leckdy překvapit. Asi nejvíc se to letos podařilo pražskému souboru Tate Iyumni, který pojednal téma lidské lhostejnosti v žánrově nevyhraněném sledu volně plynoucích obrazů a situací odehrávajících se kdesi na mořské pláži. S tématem hry koresponduje neuzavřenost a nedořečenost některých motivů, tvar rezignuje na dramatickou stavbu, a tak, jak to známe spíš z filmu, kompenzuje nedostatek dramatičnosti bohatou obrazivostí a atmosférou. Soubor toho dosahuje do detailu propracovanou scénou plnou neuvěřitelných mechanismů, umožňujících loutkám surfování v mořském příboji, rybolov, šejkování nápojů či natřásání ňader sexy-plavčice Barbary. Přes drobné výhrady k některým složkám inscenace si soubor po zásluze odvezl ceny za výpravu a za inscenaci. Nováčkem na naší amatérské loutkářské scéně je pražské Divadlo Arnošta tvořené třemi loutkářskými nadšenci a zároveň vynikajícími muzikanty. Kromě hudby zaujaly v představení Kugelstein! podle povídky Woodyho Allena Postava Kugelmasse zejména výborně voděné marionety. Anekdotickému příběhu a loutkám by ovšem prospěla větší stručnost. Dlouhé pasáže psychologizujícího textu evokují spíš činohru a je těžké je zvolenými prostředky naplnit. Se svou novou hříčkou se představil soubor Někdo ze ZUŠ F.A. Šporka v Jaroměři, ztělesňovaný na scéně tradičně jediným hráčem, Jakubem Maksymovem. Po úspěšné inscenaci Ve dvě na hruškách se tentokrát pokusil o netradiční zpracování Jiráskovy Lucerny v minimálním prostoru a čase. Svou Lípu tak hraje malými loutečkami v nevelké papírové krabici. Téma boje s vrchností podpoří v závěru inscenace telefonátem, kdy je sám jako herec připravující představení k výroční založení republiky, kýmsi důležitým nucen inscenaci ještě víc zkrátit, maximálně na tři minuty. Soubor byl oceněn za originální autorskou koncepci, ta ale zatím zůstala naplněna jen částečně. Ležérnost a ledabylost, která patří k poetice Jakubova projevu, tuto koncepci narušuje, jistá zdlouhavost příběhu může navíc snadno způsobit, že i my diváci si budeme stejně jako vrchnost přát jeho zkrácení. Osvěžení přineslo na závěr festivalu další sólové vystoupení, tentokrát souboru Hinomaru neboli Petra Moudrého z Kyjova. Ve svérázném zpracování japonské národní pohádky Broskevníček Momotaró herec zvláštním způsobem osciluje mezi nadhledem, mystifikací (hraje se ve vymyšlené, ale věrně znějící „japonštině“), a patosem národního příběhu. Diváci, kteří se naladili na neevropsky pomalé a klidné plynutí příběhu, si z představení odnesli silný zážitek a přijali i fakt, že akce jen málo rozvíjely a obohacovaly příběh, který před každou částí zazněl nejprve ve slovech. Petr Moudrý dostal cenu za sugestivní herecký projev.
Jako každý rok vystoupily na Loutkářské Chrudimi také soubory dětské. Jako ukázka nepříliš poučené loutkářské a pedagogické práce s dětmi působilo vystoupení O hodné sani a zlé princezně Furieně Dětského studia Říše loutek v Praze (vedoucí Eva Ovečková). Jako hlavní problém se jevil samotný text dramatizace Nepilovy pohádky, který dětem poskytoval minimální prostor pro jednání v situaci a akci. Jako sympatický produkt pedagogické práce s mladšími dětmi působilo naopak představení Za všechno můžou prasátka souboru Blechy z Jaroměře (vedoucí Jana Dvořáčková). Vlastní variace dětí na pohádku O třech prasátkách pochopitelně přinesla jisté dramaturgické komplikace, hlavním problémem je ale v tuto chvíli přemíra slov v jinak vtipně napsaném textu, která děti brzdí v jednání s loutkou. Přirozené a zaujaté jednání dětí i vynikající hra s loutkou potěšily oko diváka na představení O třech přadlenách souboru Moje pětka ze ZUŠ F.A. Šporka v Jaroměři. Vedoucí souboru Jarce Holasové se podařilo najít k Erbenově pohádce zajímavý klíč, zůstává ale otázkou, zda úvodní motiv záměny novorozenců a úprava tří babic-přadlen na sudičky anekdotickou pohádku přece jen nezatěžkává poněkud neústrojným tématem osudové předurčenosti. Převažující kvality ovšem přinesly souboru cenu za inscenaci klasické pohádky.
Na mezidruhovou přehlídku Jiráskův Hronov nominovala porota ve složení Martina Hartmannová, Vratislav Šrámek, Tomáš Volkmer, Vít Peřina a Jakub Hulák inscenaci Vlna souboru Tate Iyumni. Bez určení pořadí byly doporučeny Pohádky o kohoutkovi a slepičce (Střípek Plzeň), Portrét (Divadlo Trám, Svitavy) a Zlaté kuře (Vozichet, Jablonec nad Nisou).