Texty: HRUŠKA, Jaromír a ANDERLE, Jiří: Přehlídka venkovských divadel Trhové Sviny 2010. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 40 - 41.

Přehlídka venkovských divadel Trhové Sviny 2010

Jaromír Hruška a Jiří Anderle

Ve dnech 23.–25. dubna 2010 se v Kulturním domě v Trhových Svinech uskutečnila Krajská postupová přehlídka divadelních souborů v kategorii venkovských divadel. Jako každoročně byly jejími pořadateli Městské kulturní středisko a město Trhové Sviny. Tato divadelní přehlídka byla realizována za finanční podpory Jihočeského kraje a ve spolupráci s NIPOS–ARTAMA Praha.
Prvním představením letošního ročníku byla inscenace Divadla Otty Schwarzmüllera z Trhových Svinů, Antonín Procházka: Celebrity s. r. o. Souboru zřejmě poetika autora vyhovuje. Herci si hraní užívají a v kontextu sousedského divadla jistě zakoušejí úspěch. Text používá svou vnitřní logiku a dramatickou výstavbu. Herci jdou repliku za replikou a sledují onu zábavnou funkci. Zajímavé herecké výkony retardují v temporytmu inscenace. Přes veškerý um a energii, který soubor vkládá do inscenace, jiskra nepřeskočila. Ale to se prostě stává.
Druhou hrou letošní přehlídky byla dopolední pohádka Jiřího Miškovského O zlém čaroději a hodných strašidlech v podání divadelního spolku Rolnička z Hořic na Šumavě. Vypráví o velké lásce mezi princeznou Zuzkou a prostým Ondrou. Alespoň tak se píše v anotaci. Od uvedení v Českém Krumlově doznalo představení výrazných změn, které byly jen ku prospěchu. A tak mohu s potěšením napsat: Vztahy mezi jednotlivými postavami se vyjasnily. Text s chabou dramatickou výstavbou nejvíce překáží inscenátorům v jasném a přesvědčivém vyznění inscenace. Ta se již fakticky stala živou a dějově bohatou, obsahově toho sice stále mnoho nepřináší, ale děj i jeho průběh je snesitelný. Boj Ondry se zlým čarodějem Pukavcem o princeznu Zuzku graduje a šťastný konec je uvěřitelnější, i když je stále spíše okolností danou textem než faktickou skutečností. Zlo představované Pukavcem nepůsobí prvoplánově, protože pracuje s motivací. Zručnost herců a režiséra doznává posunu a proměňuje pohádku divákům před očima. Vyzdvihnout musím opět výpravu, která je obdivuhodná a naturalistická, stylové kostýmy a zpěv princezny Zuzky. Těšíme se, až se tento soubor dramaturgicky trefí a nebude opět brzděn nekvalitní předlohou.
V sobotu se nám představil pravidelný účastník přehlídky Divadelní a osvětový spolek FIKAR z Nadějkova. Uvedl hru Ladislava Hánka Milenka pana Brumlíka. Předesílám, že Nadějkov mám rád a vždy se na ně těším. Líbí se mi jejich přístup k divadlu. Hledají, přemýšlejí a zpředmětňují divadelní texty se zvláštním pohledem a poetikou. Nadějkov se pustil do prvorepublikového textu!?! Proč ne! S jejich humorem bychom se mohli dočkat povedené taškařice! Taškařice se nekoná! Podivný text zaprášené situační komedie má jediný klíč. Jednoduchost, nadhled, grotesknost, přímočarost. Ta se ovšem objevila pouze u jedné s figur. Generál Fernando pana Veselého naplňuje všechny výše uvedené postupy. Je žárlivý, nese znaky vysoké stylizace a herec s dramatickou postavou pracuje promyšleně a cílevědomě. Kdyby byla takto postavena celá komedie, dočkali bychom se jistě skvělého divadelního zážitku. Nicméně už se těším za rok!
Posledním představením tohoto dne byla inscenace Ženského amatérského spolku ŽAS Homole: Marie aneb Fakt fiction. Velmi slibuje. Ať již je to hned úvodním upozorněním na prolínání faktů a fikce, podpořené „odplutím“ a přesunutím „pevných“ stěn scény. Rovněž tak neustálá výměna hereček v roli hlavní představitelky dává tušit, že zde půjde spíš o všeobecný úděl žen než o vlastní převyprávění životopisu Marie Curierové–Sklodowské. Především je to ale tím, že ze všeho dění čiší jednoznačné vědomí, že zde nic není náhodné, vše je vpravdě s ženskou pečlivostí dokonale vymyšleno, připraveno a propracováno. A divák je stále překvapován dalšími nápady a gagy i vlastním řešením jednotlivých situací. A i když všechno toto uznávám a velmi oceňuju, postupně zjišťuju, že mne děj s sebou tolik nestrhává, jak bych očekával a častokrát i chtěl. Vše se stává poněkud stereotypní a já si začínám pokládat otázku, čím to je? Je to tím, že inscenátoři částečně opustili linii „hořké“ komedie, kde bych se měl od začátku bavit mistrně vystavěnými a provedenými gagy a vtipy a postupně si uvědomovat, čemu že se to vlastně směju? Nebo je to spíš jen místy vtipně okořeněný „běžný“ život ženy a já bych si měl uvědomovat jeho stereotyp a možná i obtížnou změnu? Ale i zde bych však potřeboval něčím udržovat v napětí. Osobně si myslím, že v této dobře vystavěné hře se velmi projeví případné nepřesnosti vlastní herecké práce, ba dokonce mistrovství jednotlivých členek souboru. Každopádně pro jistou rozpačitost a lehčí rozvolněnost v herectví zde prostor příliš nebude. A zdá se, že i dámy z ŽASu jsou si toho vědomy.
Třetí den přehlídky otevřel Divadelní ochotnický soubor SUchdolské divadlo ze Suchdola nad Lužnicí svým představením Stanislava Tomka, Jak to bylo s Růženkou. Tato lechtivá pohádka, která v záměru pracuje s prvky tzv. převlekové komedie, vycházela z možností, a to jak dramatických, tak i invenčních. Převlek komorníka za princeznu by mohl za jistých okolností posouvat dějem a tvořit zajímavé komické situace. Dokonce by se to dalo u převlekové komedie předpokládat. Tento záměr byl po radikální úpravě naplněn jak režijně tak i herecky. Na rozdíl od představení, které jsem viděl v Českém Krumlově, bylo více naplněno řešení jednotlivých situací skrze konkrétní jednání. Alternace prospěla a Suchdolští předvádějí opět dryjáčnickou frašku na motivy známé pohádky. Herci hrají s chutí a nekompromisním stylem drtí autorovy situace právě oním polopatismem, se kterým je on napsal. V kontrastu k tomu, ale z logiky věci, zde báječným způsobem funguje hudební plán. Ten jasně určuje nadhled a nadsázku, s jakou musíte tuto inscenaci sledovat. Ono hudební provedení, prostřednictvím živého orchestru, je navýsost profesionální. Jeviště se baví a hlediště též. To bývá ojedinělé. Představení je pro nás vítaným relaxem i zamyšlením nad tím, jak nakládat s nekvalitní předlohou. Odpověď je jasná. Buď ji neinscenovat, anebo s ní zacházet, jak si zaslouží. Nejsme tu svědky variace na Šípkovou Růženku, ale parodií na text autora. Herecky slušně vybavený soubor zvolil svůj vlastní pohled na tento nepříliš povedený hudebně-dramatický útvar a udělali, a to musím zopakovat, dobře.
Posledním soutěžním představením byla inscenace Divadelní společnosti Podkova, jihočeského folklorního souboru Kovářovan z Kovářova. Vychází z autorského díla manželů Škochových. Všeobecně je třeba říct, že texty této autorské dvojice stojí za pozornost, neboť se svou hodnotou dost vymykají nevalné produkci předloh divadla pro děti z minulosti, ale i současnosti. Ovšem shodou okolností právě vlastní text hry Pohádky od lesa byl největším kamenem úrazu celé inscenace. Sám o sobě bohužel nenabízí skoro žádné dramatické situace a spíše obsahuje několikanásobně se opakující vysvětlování a opisování děje. Skutečnost, že se jeden z autorů předlohy ujal i režie, přispěla spíš k ještě většímu prosazení odříkávaní textu. Herci, jejichž existence na jevišti byla neobyčejně příjemná a v mnohých ohledech velmi jistá, tak ani nebyli vedeni k vlastnímu jevištnímu jednání, neměli se o co opřít a zůstali v nepříliš zajímavé vyprávěcí rovině. Hlavní postavě – čertovi Tafrielovi, který má přinést do pekla špatnou duši, nejsou v jeho úsilí kladeny žádné překážky, které by musel překonávat. A to se nejedná jen o překážky ve smyslu vlastního zmocnění se lakomé baronky, ale i například takové, které by třeba jen spočívaly ve vlastním rozlišení, kdo do pekla patří a kdo ne. A podobné je to i u dalších postav. Vše směřuje k jednomu jedinému, dopředu známému konci – potrestání baronky a následnému polidštění čerta. Divák tak bohužel ztrácí pozornost, která by vyplývala z potřeby sledovat, buď zda vůbec bude cíle dosaženo, nebo jakým způsobem je ho dosahováno. Každopádně trend kovářovské divadelní společnosti pracovat s vlastními autorskými hrami je velmi příkladný a i přes některé neúspěchy by mohl naznačovat správnou cestu k dobrému divadlu pro děti.
Odborná porota (Jiří Anderle – herec a režisér, Silvie Vojíková – divadelní kritička, Jaromír Hruška – divadelní režisér a dramaturg) nenominovala žádné představení. Doporučeny k postupu na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou byly inscenace souborů ŽAS Homole Marie aneb Fakt fiction a SuD Suchdol nad Lužnicí Jak to bylo s Růženkou. Inscenace byly doporučeny bez udání pořadí.
Poděkování patří realizátorům a partnerům této přehlídky: Františku Herbstovi – řediteli Městského kulturního střediska, NIPOS–ARTAMA Praha i všem ostatním, kteří se na jejím úspěšném průběhu podíleli jak organizačně tak i technicky.