Texty: 80.JH, Divadelní noviny 15/2010, Jan Císař: Začnu tam, kde jsem skončil

Divadelní noviny15/2010, DĚDOVA MÍSA
Jan Císař: Začnu tam, kde jsem skončil…
Začnu tam, kde jsem skončil před prázdninami: amatéry a jejich vztahem k postmodernismu. Jestliže jsem v poslední předprázdninové Dědově míse psal o „žitém postmodernismu“ jako projevu sociologických, sociálně kulturních a antropologických kořenů amatérského divadla, tentokrát – po srpnovém jubilejním 80. Jiráskově Hronovu – lze mluvit o trendech a tendencích, jež to postmodernistické cítění a vidění usilují posunout do roviny divadelní kvality s důrazem na estetickou funkci. Tento proud se zhruba deset let na JH prezentuje výrazněji a výrazněji, takže JH 2010 sice nepřinesl žádný mimořádný scénický tvar, jenž by jednoznačně strhl diváky hronovské Scénické žatvy – což znamená, že se v jejím repertoáru objevují všechny druhy a poddruhy amatérského divadla vybrané z nejrůznějších soutěžních přehlídek, ale podle mého názoru prokázal trvalost a sílu probíhající proměny vrcholného amatérského divadla. Svůj velký podíl na tom mají samozřejmě soubory mladých divadelníků, kteří se skrývají pod různými označeními; jako třeba dramatická výchova nebo divadlo poezie.
Po léta jsem třeba kolem divadla poezie chodil krajně opatrně, s velkým odstupem, neboť jsem za ta léta svého působení v amatérském divadle viděl příliš pokusů o scénování poezie, které byly jakýmsi zcela zvláštním hybridním tvarem. A letos se na JH najednou průkazně ukázalo, že to hybridní skládání různorodých nesourodých prvků – provedené samozřejmě na slušné scénické úrovni – je přímo ideálním polem pro postmodernistické utváření významů na bázi simultánnosti, souběhů významů. Vertigo souboru trutnovské ZUŠ (jsou to dvě dívky-herečky a třetí je od 12 let jejich pedagožkou a dnes, kdy je jim 19, je jejich partnerkou a zároveň režisérkou) vyšlo z motivů a vět Virginie Woolfové, leč to je jen jedna součást tohoto scénického tvaru. Vlastně ani nemusíte vědět, že jde o Woolfovou, všechny další součásti vizuální i auditivní dokážou stvořit divadelní osobité a různorodé světy, jež mají svébytný smysl. A je na divákovi, aby si s nimi nějak poradil, nalezl klíč, jímž odemkne celek nebo alespoň nějakou jeho podstatnou část.
Tohle je asi největší potíž, s níž se tato podoba amatérského divadla potkává. Vyžaduje totiž po divákovi velmi intenzívní spoluúčast, která se nemůže pohybovat jenom v rámci běžných konvencí vnímání, ale předpokládá určitou dávku tvořivé imaginace. Máme v amatérském divadle velice zvláštní soubor, jenž se jmenuje Geisslers Hofcomoedianten. Vychází z materiálů, které zůstaly po sporckovském divadle v Kuksu a snaží se spojit inspiraci barokním divadlem s dneškem; někdy se to daří, jindy ne. Ale to není podstatné. Hlavní je, že jejich inscenace trvale provokují recepci diváků, nutí je aktivně spolupracovat na utváření a dotváření smyslu představení. Letos to na JH znovu potvrdila jejich inscenace Fitzli Putzli inspirovaná ne literární ani hudební předlohou z archivu, ale výtvarnou stránkou baroka, jež je v Kuksu fascinující. Vznikl scénický tvar, který vedle frivolních poloh současného kabaretu a samozřejmě dalších a dalších dojde až k barokní spiritualitě s jejím „prach jsi a v prach se obrátíš“.
Není jistě snadné a lehké se s takovými představeními vyrovnat, neboť se nekompromisně vzpírají tradičním konvencím všeho druhu. Myslím však, že jsou nezbytným a nepostradatelným projevem onoho zakotvení amatérského divadla v jeho „mimodivadelních“ funkcích, neboť přinejmenším vyvádějí diváka z pohodlného myšlenkového i emociálního stereotypu, nabízejí mu jiný pohled na sebe sama i na skutečnost, v níž žije.
JAN CÍSAŘ
21. 09. 2010