Texty: GREGAR, Alexandr: Jarní výmlat v Brněnci. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 46.

Jarní výmlat v Brněnci

Alexandr Gregar

Třetí dubnový víkend v Brněnci – Moravské Chrastavě byl slunečný i chladný. Jak to už letos na jaře chodí. V Lidovém domě však vládla atmosféra příjemná, tak akorát. Kamna občas přitopila, i líbezný úsměv pořadatelů s Miladou Pavlasovou v čele rovněž přičinil své. V pořadí již sedmá přehlídka venkovských souborů Pardubického kraje (zvaná Sněhový Brněnec nikoliv podle povětrnostních podmínek, ale podle čerstvého sněhového cukroví, kterým jsou účastníci od rána do noci doslova krmeni) přilákala i spoustu diváků. Večerní představení zaplněna, i další si našla věrné diváky. Celkem se na jevišti „Liďáku“ vystřídalo pět souborů. Jeden (dětský) soutěžně zaskočil za ten, který těsně před přehlídkou odřekl, ale o „náhradním“ představení raději pomlčme.
Inscenaci brněneckého souboru DS Eduarda Vojana, Světáky, provázel bouřlivý ohlas domácího publika, své herce odměnilo nadšeným potleskem, často i v průběhu hry. Komedie podle legendárního filmu, pod nímž jsou podepsány tvůrčí legendy šedesátých let Vratislav Blažek a Zdeněk Podskalský, se v posledních letech objevuje (nejen) na amatérském jevišti (v divadelní úpravě Ivana Misaře). Známý příběh tří zedníků z venkova, kteří chtějí poznat noční život Prahy, jakési pygmalionské téma po česku, jistě přitahuje divadelníky i vzpomínkou na bravurní komediantství Sováka, Libíčka, Brodského a jejich ženských protějšků Jiráskové, Bohdalové, Janžurové a Šejbalové. Vždyť každý spolek má „nějaké takové podobné“. Soubor se však nepokouší o kopii, jde mu o zcela suverénní vlastní pojetí, o osobitý způsob humoru, který nabízí sytým herectvím, energií i dobře budovanými situacemi na jednoduché, dynamické scéně. Inscenace vznikla opět ve spolupráci s režisérem Janem Hegerem-Kučerou a potvrdila kvalitu učinkujících. Vloni dobyl Vysoké a představil se s Maryšou i na Jiráskově Hronově. Přehlídkové představení občas ztěžklo přemírou herecké odpovědnosti, sem tam nějaká ta technická závada herce zaskočila, přesto porota (prof. František Laurin, Petr Kolínský a Alexandr Gregar) rozhodla, že inscenaci na letošní Vysoké doporučí. A hlavním protagonistům udělila ceny (Janě Čihákové a Dušanu Blažkovi) nebo čestná uznání (Jiřímu Zelenému, Lubomíru Škrancovi, Sylvě Ježové, Magdaleně Dvořákové a Vlastě Datinské) za herecké výkony.
Daleko to mají do Brněnce z Klášterce nad Orlicí. Malá obec na Divoké Orlici je téměř na dohled od polských hranic. Na „Sněhovku“ ale jezdí DS Ledříček pilně už několik let, takže jsme svědky jeho proměn. Rok od roku nabírá na herecké i režijní síle, na zkušenostech, zapálenost provází i poučenost. Kdeže jsou jejich někdejší málo zralé pokusy byť jen o základní jevištní tvar. Vždycky okouzlili upřímným zaujetím, které v nich pěstuje i režisér Lubomír Černoch, sic o nějakou tu generaci starší než ostatní herecká parta, členové souboru mu říkají táto. Porota mu proto dala i osobní čestné uznání za dlouholetou péči o amatérské divadlo v Klášterci nad Orlicí. A jeho uvedení Ženitby jako by šlo s vývojem souboru, režisér i herci hledali v Gogolově komedii příznačné temné tóny, snažili se je zachytit v jednání, v aranžmá, v dikci trapnost, strach, mrtvolnost vztahů, ale k přesvědčivosti bylo ještě daleko. Inscenaci chybí potřebný tlak, kontakt, napětí, herci spíše demonstrují, sólují, víc se předvádějí, než aby vzájemně jednali. Ale představitelé Podkolesina (Miroslav Kočí), Kočkareva (Václav Štefek) a exekutora (David Ficner) si odnesli čestná uznání za herecké výkony.
Divadelníci z Městečka Trnávka mají už v Brněnci svůj druhý domov. Dalo by se říci – dikcí školních hodnocení – že jsou oblíbeni pro svou družnou a milou povahu, zvláště někteří. Třebas Ondřej Čech, herec od pánaboha, z rodu Landovských, Čtvrtníčků, Bourvilů a Šterclů. Žádnou legraci nezkazí, i když někdy může být něčeho příliš. V soutěžní inscenaci Klicperovy Potopy, v níž jako Pohůnek Honza sklízel bouře smíchu, občas zaperlil – a přibrzdil rytmus představení, kolegové museli znovu nastartovat. Režisérka Lída Kučerová vypravila Potopu moderním pohledem, nebála se při tom záludností archaického jazyka, kterým herci mluvili šťavnatě, srozumitelně, nepohrdla ani laskavým a ironickým nadhledem na Klicperovu hru o úpadku morálky, inspirovala se absurdními podtexty této muzeální hříčky a nalezla je v řešení prostoru, v kostýmech, v herecké stylizaci. Občas tuto snahu převálcovalo psychologické herectví – co naplat, je to přece jen nejpochopitelnější výbava amatérského herce. Protagonisty tak neminuly ceny za herecké výkony (Ondřej Čech a Jaroslav Červinka) i čestné uznání za režii (Lída Kučerová) a za herectví (Jaroslav Kučera). V Městečku Trnávka se hraje poučené inteligentní divadlo, které baví.
Tři další představení byla příjemná, solidní, gramotná, zábavná. Příměrů je možné nalézt spoustu, avšak k návrhu na doporučení do Vysokého to zatím nestačilo. Rozpaky rozptýlilo teprve poslední představení, inscenace Chvaletického divadla. Soubor Jen tak už zde má rovněž svůj domicil, především parta kolem Ivana Loňky. Nescházeli snad na žádném Brněnci a vždy zaujali (mj. inscenacemi Kleštěnec z pralesa, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burke, Muž sedmi sester). O jejich vystoupení na III. Sněhovém Brněnci (2006) Vít Závodský napsal: „zatímco loni převážně studentská parta zabředávala do bažin pokleslosti televizních estrád, tentokrát se původní hříčkou Ve mlejně rehabilitovala. Soubor postupně buduje vlastní poetiku ve stopách Pytlákovy schovanky nabízí parodii červenoknihovní, úmyslně za vlasy přitažené vesnické story se zamilovaným párkem, mlynářskou rodinou, vodníkem (tvárný komik Martin Vencl).“
Posledně zmíněný, Martin Vencl, je podepsán i jako režisér pod inscenací Vůjtkova Výmlatu, skvělé současné hry (poprvé v Činoherním studiu v Ústí nad Labem 2001). Ta nabízí, s klaunskou divokostí i cynismem z rodu cool dramatiky (po česku), ale i s poezií a s filozofickým zamyšlením nad během dnešního světa, vhled do banální rodinné apokalypsy, životního marasmu, odcizeného soužití utápějícího se v nesčíslných oblbujících náhražkách a placebech. Vůjtek umí napsat skvělé situace a báječné dialogy (letos dostal druhou cenu v Radokově soutěži o nejlepší původní českou hru za text S nadějí, i bez ní). Je zábavný, nad gagy, bonmoty a nečekanými souvislostmi řvete smíchy a zároveň vás mrazí v zádech. Říkají se tu věci, které konzervativnější publikum nemusí, v podobách ne příliš estetických, mluví se tu velmi volným slovníkem, jedná se sexuálně otevřeně, marjána jako by z jeviště byla i cítit. V rámci venkovského souboru velmi odvážná dramaturgie.
Martin Vencl už tedy není jen tvárným komikem, je spiritus agens skupiny, která předvádí inteligentní herectví, oslovuje přirozeností, autenticitou i jistou uměleckou dovedností. Režisér máv koncepci inscenace (i jeho herci v postavách) smysl pro vtip, pro ironii, nadhled. Vencl projevil i výrazný talent výtvarný. Navíc je okouzlující v hlavní roli dirigenta alkoholika Oziho. Také ostatní mužské i ženské postavy jsou robustní, syté, přesvědčivé, především Katka Zemanová jako Oziho milenka či Honza Bureš v roli zkouřeného výrostka Petra. Vencl se Zemanovou a Burešem dostali herecké ceny, ostatní protagonisté (Jitka Honsová a Tereza Juračková) čestná uznání. Vencl i cenu za režii a soubor cenu za inscenaci – porota ji bez většího zaváhání nominovala do Vysokého nad Jizerou. Inscenace Chvaletických, podaří-li se i na podzim, bude určitě výzvou tradici venkovského divadla (ostatně s podobnou přijížděli na Krakonošův podzim už Valešové a další). Cenu diváka získali místní, její materiální podstatu, obrovský dárkový koš, však věnovali divadelníkům z Trnávky, protože oceňování vlastním publikem jim připadlo jako nepotismus (zvýhodňování příbuzenstvem). Příště prý už o cenu diváka soutěžit nebudou.