Texty: AS 2002, č. 4, s. 25 - 26, Vít Závodský.

“Na prknech” se vydováděli hlavně mladí divadelníci

Historie Veverské Bitýšky, poklidného městečka před ústím Svratky do Brněnské přehrady, sahá až do 13. století a je spjata s nedalekým gotickým hradem Veveří, někdejší pevnosti na skalnatém ostrohu, která odolala i husitskému obléhání. Spíše nežli coby působiště popravené mladé antifašistky Marušky Kudeříkové bývá dnes vyhledáváno jako oblíbené, také pravidelnou lodní dopravou dostupné východisko četných značených turistických tras, např. na proslulou bezručovskou Šmelcovnu. V poslední době tuto obec stále raději nacházejí mladé ochotnické soubory, neboť se tu letos již popáté konalo kvalitní červnové setkání amatérských divadel “Na prknech”.
U zrodu zezdola vytvářené a úspěšně se rozvíjející tradice stojí šest let pracující agilní amatérský soubor Prkno, kde jako všestranný a obětavý spiritus agens působí rozhlasová a televizní moderátorka Jaroslava Rozsypalová. Se zhruba patnáctičlennou skupinou kamarádů se Prkno zprvu věnovalo především dramatické výchově dětí, kterou ostatně nezanedbává ani dnes, morálně i finančně podporováno osvícenou obecní samosprávou. Začátečnická etapa získávání zkušeností skončila navázáním spolupráce s amatérským experimentátorem sedmdesátých a osmdesátých let, Brňanem Pavlem Vašíčkem, který od té doby rád dělí místní chatařské víkendy s režírováním Prkna. Dostavily se první zasloužené úspěchy: básnivé nastudování Macourkovy Hry na Zuzanku se probojovalo až na Šrámkův Písek, početných repríz se dočkaly i čtyři následující Vašíčkovy nonsensově laděné pořady - koláž povídek K.I. Galczynského Strávím s tebou celou noc aneb Rohypnol 99, pásmo surreálných scének francouzské meziválečné avantgardy Pán Bůh s námi, je tu Cami, dvojice tragikomických aktovek Valentina Krasnogorova se společným názvem...a Pelikáni v pustině i do klauniády přechýlené Císlerovy Brejle. Prkno pravidelně vystupuje na sklepní scéně Divadla Husa na provázku, v brněnských klubech i na zájezdech, o přínosu ke společenskému životu obce (od maškarních plesů po tradiční jakubské hody) nemluvě.
S pořádáním festivalu “Na prknech” začali ve Veverské Bitýšce v r. 1998. Hned napoprvé se ho zúčastnilo šest part s osmi představeními a hrálo se i na hradním nádvoří. Příští výrazně rozšířený ročník zahrnul tucet souborů z desíti míst včetně Prahy a jeho neoficiálním vítězem se stal Gogginův americký muzikál Jeptišky v suverénním podání temperamentní herecké pětice z Kroměříže. Třetí rok absolvovala desítka souborů včetně jihomoravského reprezentanta na Wolkrově Prostějovu a následně Jiráskově Hronovu Špatně zabržděno a ÚSTA/F/ z Velkého Meziříčí a Brna-Komína (dadaistická montáž The Best of Voiceband) nebo zlínské Malé scény (Thomas Bernhardt: Ritter, Denne, Voss). Loni pak mezi desítkou účastníků excelovala ostřílená trojice - brněnský Pro100r s dramatizací Jarryho Nadsamce, vysokoškolský soubor G s Trnkovou Zahradou a Malá scéna Zlín s Lorcovou tragédií Dům doni Alby.
Letošní třídenní, programově až příliš nabitá akce opět neměla charakter postupové soutěže (ty jsou na konci sezony beztak již uzavřeny), i když se nejlepší inscenace i jednotlivci konkrétního ocenění jako obvykle dočkali. Šlo o skutečně neformální družnou “slezinu” převážně mladých lidí, jimž k seberealizaci rozhodně nestačí plané tlachání u piva nebo vysedávání u televize, neboť je možná už navždy uštkl onen příslovečný tylovský “had z ráje”. O “Setkání” byl i nyní takový zájem, že si organizátoři mohli účastníky vybírat. Nakonec se sem sjel skutečně mimořádný počet 17 souborů ze sedmi obcí (nejvíce z Brna a blízkého okolí, ale také z Vyškova nebo Zlína), aby čtyřčlenné odborné porotě a hlavně divákům i sobě navzájem předvedla 13 soutěžních a 6 dalších vystoupení, doprovázených speciálními semináři Pražana Michala Hechta a místního Víta Jakubce, následnými rozbory a tolerantními diskusemi. V atmosféře příjemné pohody, organizované starosvětským zvonečkem, šla i v tropických vedrech prvních letních dnů únava jaksi automaticky stranou: nejen debaty, ale i představení probíhaly klidně hodně přes půlnoc a neudolatelná Malá scéna zřejmě překonala všechny rekordy naší amatérské Thálie, když svůj náročný spektákl dohrála v těžko uvěřitelném čase 3 h 15' ráno. Vše se odbývalo ve velkém sále a poprvé také v klaustrofobním suterénním prostůrku zútulněného kulturního domu (u pódia trůnilo přizpůsobené heslo starého totalitního transparentu “Pod prapory velkého června za vítězství divadla a míru”), jehož občerstvovací zázemí představovaly výtečná restaurace a pohostinný penzion. O jednotnou, recesně laděnou výtvarnou tvář festivalu se symbolickým soudržným motivem prádelního kolíčku, archy pro divácké reflexe, s dokumentárními výstavkami a živým orchestrem se postarala Iva Zejdová. Žánrové spektrum této “rodinné” přehlídky (nejen záštitou ji podpořil Obecní úřad v čele s osobně přítomným starostou Františkem Černým a místní hospodyně pohotově přinášeným ovocem, koláči a buchtami), zůstalo dostatečně široké, protože každá z účinkujících part si sama zvolila nastudování, které pokládala pro sebe za nejtypičtější.
“Setkání” rámovaly i průběžně odlehčovaly nesoutěžní produkce s kolísající mírou zajímavosti a přínosnosti. Úvod obstarala sólová vystoupení žáků místní ZUŠ, po nichž se představily dva dětské kolektivy. Soubor Pod kyblíkem z Lažánek si vybral Petiškovy orientální Příběhy, na které svítilo slunce, s bitýšským dramatickým kroužkem Hoblinky připravila J. Rozsypalová Vašíčkovu starší dívčí verzi knížky Karla Poláčka Bylo nás pět, nazvanou Holčičiny. Scéna Zlínské vyšší odborné školy umění Mandragora pojala v režii posluchače JAMU Ondřeje Elbla poněkud upovídanou a zdlouhavou morytátovou konverzačku Wolfganga Kohlhaase a Rity Zimmerové Ryba ve čtyřech nejen se zbytečně připsanou postavou Vyprávěče, ale hlavně s expresivně pastózní morbidností, která až příliš poznamenala jinak snaživou a stylově ujednocenou hereckou složku. Čtveřici choreografických čísel převážně na klasickou hudbu Pod pokličkou nabídlo Taneční divadlo Basta z Masarykovy univerzity Brno. Daleko více ovšem zaujala hodinová “one man show” lektora Michala Hechta sérií imaginativních pantomimických etud. Závěr pak obstaralo scénické čtení Pavla Trtílka Romeo, Julie, smog a hluk.
V hlavním programu zůstala zhruba v rovnováze vystoupení myšlenkově závažnější s produkcemi komediálního rázu, a to nejednou z vlastní autorské dílny. Dvojice vystoupení z oblasti pohybově improvizovaného divadla tentokrát zřetelnější obohacení repertoáru nepřinesla, protože oba její reprezentanti - renomovaný Útulek Brno s titulem Kontrola stanu a jeho odštěpné CéTéčko-CESOP THEATRE se Znamením uvízli v banalitě obsahu, monotonii provedení a naddimenzované délce vystoupení. Kvalitativní rozdíl jsme zaznamenali u dvou představení pro děti. Těm nejmenším adresoval Divadelní spolek Bárt Brno jednoduchou odreferovanou báchorku svého režiséra Pavla Bartůňka Zvířátka a loupežníci. Naproti tomu laureát letošní Divadelní Bechyně, Gedeton Vyškov vedený Lukášem Tvrďochem v Zapeklité pohádance osvědčil daleko větší schopnost humorného nadhledu a spontánní hravosti.
Nad běžný průměr se pozdvihla trojice oceněných souborů s autorskými ambicemi. Brněnské Divadlo Na poslední chvíli našlo svého “dvorního” autora v začínajícím dramatikovi Pavlu Trtílkovi. Po modelovém příběhu Ticho a loňské perzifláži Strašlivá pravda vo babičce paní Božky Němcový sáhlo nyní po jeho textu o třech pouličních šlapkách Bludice (mezitím premiérovaným na “Provázku”), v režii Ireny Peťovské a v solidním typovém obsazení (zaujala Eva Hošťálková jako “šéfka” Frederika) oscilujícím mezi naturalistickým sociálním dokumentem a abstraktní modelovostí. Parta příznačně nazvaná My všichni kolem Evy si odvezla diplom za tvůrčí počin zásluhou novinky Evy Brhelové Z mlhy. Náznakovou předlohu ze zapadlé slezské krčmy, motivem “jinakosti” cizince v sousedské komunitě připomínající Gombárovu Hospodskou nebo populární maďarskou Portugálii, jako by byla ovlivnila surreálná poetika některých slovenských jevištních experimentátorů. Amatérské divadlo Prádelna Rosice se pak odvážně pustilo do rozmáchlého pokusu svého režírujícího člena Pavla Strašáka Stínohra aneb Zastřel si svůj ideál. Do typické “panelákové” rodiny Ptáčků, rámované rozhovorem rozhlasové redaktorky a kuriózního psychiatra Čápa, agresivně vstupovaly rozličné idoly dřívější i současné konzumní doby - od Němcové Babičky přes kreslené zvířecí postavičky ze Čtyřlístku po majora Zemana a hokejistu Jágra. Bezmála tříhodinovému rozplizlému večeru s kaskádami různorodých scénických nápadů a kabaretních gagů ovšem zoufale chyběl rázně zhutňující dramaturgický korektiv a celkový cit pro míru.
Další okruh účastníků naopak vědomě volil předlohy již víceméně dané. Nejpietněji přistoupilo ke Klicperově Hadriánovi z Římsů Divadlo TAK JO z Brna, vedené Janou Blažkovou. Poctivý a úspěšný pamětní zápas s květnatě obrozeneckým jazykem i některé herecké kreace (Jenovéfa Evy Pavlíčkové aj.) však nedokázaly zamaskovat absenci současného režijního výkladu a oživit statickou monotónnost nudné deklamace. Na standardní úrovni zůstal hostitelský soubor Prkno, kde Pavel Vašíček sáhl po původně loutkářské absurdistické hře Vlasty Špicnerové Docenti, rozporuplně demonstrující hyenismus rodinných vztahů i přeměnu umrtvených lidí v neživou hmotu (o inscenaci jsme referovali např. v souvislosti s letošní Divadelní Třebíčí). Do převažujícího pocitu začátečnické rozpačitosti vyústila pak dramatizace americké prózy L. May Alcottové Malé ženy v nezkušeném podání brněnské skupiny Kšandy (režie Tomáš Doležal).
Na závěr jsme si ponechali trojici “medailistů”, kde by si každé z nastudování zasloužilo důkladnou samostatnou recenzi. Pravidelný účastník bitýšských “Setkání”, Malá scéna Zlín, přesvědčila, že i za málo regulérních nočních podmínek dokáže podat neběžně koncentrovaný výkon s kolektivně oceněnou hereckou složkou. V arénovém prostoru přímo na jevišti se odvíjely tragické osudy hrdinek hry současného alžírského dramatika Jeana-Paula Daumase Hřbitov slonů, uvedené dokonce v české premiéře. Soubor pokračující v mimořádně náročné dramaturgické orientaci tu při poučené režii Petra Nýdrleho v generačně opět vzdálených figurách a na hraně psychologické introspekce a modelovosti zkoumal téma skutečné lidské identity a trýznivé předsmrtelné samoty či paradoxnost vztahu mezi iluzemi a skutečností. Až do staroindické antologie Oceán příběhů sáhli Hubert Krejčí a Pavel Huml pro spletitou poetickou story o vítězství čisté lásky nad rafinovanými úklady Princ Bharda a princezna Vasantaséna. Inscenace brněnského “provázkovského” Studia Dům nechybělo v pojetí Tomáše Pavčíka takřka nic k profesionálním parametrům: spolehlivá dramaturgie, vyhraněný režijní názor, vysoká míra stylizace ve všech uplatněných jevištních složkách (vyrovnané kreace, živá hudba, náznakové kostýmy, pečlivé líčení, minuciézní gesta a až hračičkářský cit pro detail atd.), ale také humor, jemná ironie a dnešní nadhled. Obeznalost v historické problematice a přínosnost nemuzeálního přístupu při respektu k původním kvalitám originálu charakterizovaly rovněž neoficiálního vítěze festivalu - TheAtrum Cmundi z filozofické fakulty Masarykovy univerzity Brno. Studenti divadelní vědy a klasické filologie sáhli po Apollinairových Prsech Tiréziových až do hlubin antiky, k málo známé Eurípidově tragédii Alkéstis, přeložené Ferdinandem Stiebitzem a Rudolfem Mertlíkem. Pro výrazně zkrácenou a tedy divácky přehlednou starořeckou báji o dobrovolné oběti posléze vzkříšené titulní královny našel režisér Ladislav Stýblo rovnováhu mezi pamětně obtížnou, leč dikčně pečlivou verbální rovinou a jejím scénograficky vhodným pódiovým ztvárněním, přičemž uplatnil i nejeden ozvláštňující prvek (ženy v mužských rolích) včetně odlehčující komiky (herecké ceny Jiřímu Bartoňovi coby vladaři Admétovi a Vítu Jakubcovi za postavu obhroublého, ale nebojácného Hérakla).
Pátý ročník “Setkání Na prknech” se přes svou programovou přehuštěnost (a samozřejmě díky obětavým organizátorům, kteří vše potřebné řešili s úsměvem a “za pochodu”) i tentokrát vydařil, takže se slibně započatá tradice opět proklubala o kousek dál. Předletní termín příštího 6. ročníku již pohotoví pořadatelé zveřejnili, lze tedy všem zájemcům tlumočit upřímné pozvání: karimatky, spacáky a chuť do jevištního experimentování i jeho společného rozebírání zase s sebou.
Vít Závodský