Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Jarní boleradická sešlost. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 47 - 48.

Jarní boleradická sešlost

Lenka Lázňovská

Jarní boleradickou sešlost uspořádaly počtvrté DS bří Mrštíků, městys Boleradice a oblastní výbor SČDO jako krajskou přehlídku venkovských divadelních souborů s postupem na Krakonošův divadelní podzim. Uskutečnila se ve dnech 3. až 8. května za přispění Jihomoravského kraje, Ministerstva kultury ČR a řady sponzorů pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje Mgr. Michala Haška.
Představilo se osm soutěžních inscenací a dvě hostující. Z regionálního pohledu šlo vlastně o přehlídku téměř celé jižní Moravy. Bylo zastoupeno širší Brněnsko, Vysočina a jeden soubor přijel až ze Znojemska. Tento rozsah umožnil posoudit stav venkovského divadla v širším rozsahu. Odpověď nebude nijak dramatická. Hraje se hodně pro děti, z dramaturgického hlediska převládají komedie, nechybí však, v České republice nijak hojné, ani hudební divadlo. Najdeme zde monodrama, aktovky i větší plátna. Jako jinde se setkáme s dobrými herci a s nedostatkem dobrých režisérů. Režírující herci, členové souboru, nejsou bílou vránou. O tom, že tento experiment může přinést své ovoce, jsme se mohli přesvědčit v inscenaci César a Drana dobrodínských Zmatkařů, kde v případě Vladimíra Mátla šlo o debut. Nejlepší je mít svého kmenového režiséra, jako je boleradická Alena Chalupová. Za zajímavost pokládám skutečnost, že v některých případech si titul vybrali samotní herci (Zdaleka ne tak ošklivá, César a Drana). Potěšující je, že v souborech nechybějí mladí. Např. v DS Stodola Jiříkovice byli začínající dokonce v drtivé převaze. To je dobrá zpráva pro budoucnost. Mezi venkovskými soubory není neobvyklým jevem vícegenerační divadlo (a to tady ještě chyběla boleradická inscenace Babičky) včetně členů ve středním věku. To vytváří dobrou atmosféru, přispívá k přátelské partě. A to je jeden z motivačních důvodů, proč dělat amatérské divadlo. Dobšické národní divadlo bylo na nějaké přehlídce vůbec poprvé.
Tři z osmi soutěžních představení byly divadlem dospělých pro děti. Čtvrtý titul Mrazík uváděný omylem pod označením ruská lidová pohádka (tou však není, neboť má svého autora) byl ve skutečnosti určen dospělým. Ani jedna z nich nepřekročila svou úrovní horší průměr. Nelze k divadlu pro děti přistupovat s tím, že jde o „něco lehčího“, než je tzv. velké divadlo. Jako mnohokrát se ukázalo, že základem je dramaturgie začínající dobrou předlohou. Čertovy zlaté vlasy od Gernota Schulze, které si vybralo Dobšické národní divadlo, jí prostě nejsou. Divadlo Stodola Jiříkovice si na motivy známých pohádek (např. Perníková chaloupka, O třech prasátkách) a jedné bajky (Čáp a liška) připravil vlastní text Do stodoly za pohádkou, který je však zrazuje zejména ve veršovaných pasážích. Jde o pásmo spojené vypravěčem, které se formou blíží spíše kabaretu a potřebuje vyčistit. Ujasnit si prostředky, rozhodnout se pro jasný inscenační klíč. Jako poslední se představil DS Basta Fidli Valtice a jejich Čmeldové. Inscenace zaujala scénografií a snahou divadlem přispět k environmentální výchově. Ve velmi vstřícné diskuzi s porotou (L. Lázňovská, K. Tomas, D. Zakopal, S. Kouřil) došlo na divadelní abecedu (postavy, motivace, situace) i na některé praktické rady. Už zmíněný Mrazík DS Bezchibi Brtnice inscenoval pohádku pro dospělé jako estrádu, jako záminku pro pobavení především sebe sama. Kvalita jednotlivých gagů a výstupů je však velmi nevyrovnaná. Preference zábavy je často nutí do různých klišé a neumělostí.
Ze čtyř dalších opusů byly tři činoherní a jedna hudební komedie. Jedna inscenace měla českou premiéru na amatérském jevišti (César a Drana), dvakrát byla zastoupena novodobá česká dramatika (Daněk a Smoljak Svěrák), jednou světová klasika (Lumpacivagabundus). Z hlediska žánru šlo o dvě činoherní komedie, jednu hudební frašku a jedno monodrama.
Jako první se představil domácí DS bří Mrštíků s inscenací hry Oldřicha Daňka Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo v režii A. Chalupové. Strukturu tvoří čtyři samostatné aktovky inscenované jako epické divadlo s průvodcem. Povedly se zejména dva příběhy (uherský a flanderský) s dobrými hereckými výkony I. Kahounové, Z. Hádera a J. Brabce. Dalším dvěma chybí herecká souhra a zůstávají více ve slovní rovině. DS Zmatkaři Dobronín inscenovali hru současné frankofonní Kanaďanky Isabelle Doré César a Drana, která na příběhu romské ženy vypovídá o celém etniku a chce poukázat na jejich odlišnou, nicméně svébytnou kulturu. Autorka záměrně nechtěla svou Romku zobrazit jako primitivní jednoduchou ženu. To přináší některé těžkosti už v předloze. Inscenátoři si zvolili formu činoherní inscenace, v níž jsou postavy z minulosti včetně mrtvého koně Césara personifikovány. Text podstatně zkrátili a dodali mu nové frázování. To sice nevadí až na situace, které potřebují jiný kontext (např. genocida v nacistických táborech). Škrtem motivu holých lebek inscenace nemá časové určení a dostává se do příliš obecné polohy. Tereza Mátlová v hlavní roli podává obdivuhodný výkon. Inscenace byla doporučena na KDP. DS Stonařov uvedl v režii a úpravě hostujícího Milan Šindeláře hudební frašku Lumpacivagabundus J.N. Nestroye. Úprava v hudební složce těží z ještě staršího přepracování Bittl, Hamšík, hudba Fiala, texty písní Motl. Šindelář připsal začátek jako divadlo na divadle. Černě oděné postavy hovořící o morálce současné společnosti však těžko mohou být vnímány jako nadpřirozené bytosti. Jsou to lidé jako my. Pak je ale nečitelná motivace jejich jednání. Navíc tři zkoušení tovaryši nejsou ani lumpové, ani vagabundi. Naplnění žánru vyžaduje vyvážení všech tří složek. Patrně nejlépe vychází hudební složka – dobré sbory i někteří dobří sólisté a některá zajímavá taneční čísla udělaná s vtipem. Činoherní složka nemá dobrý temporytmus a výrazná nadsázka není vždy zcela funkční. Na závěr jsem si ponechala vrchol přehlídky: CR Sivice a Dobytí severního pólu Smoljaka a Svěráka. Parta mladých mužů (především) a žen, kteří se rozhodli uvádět pouze hry z produkce Divadla Járy Cimrmana s dodržením jeho poetiky. Vzali na sebe riziko, že budou pouhým plagiátem a nepodaří se jim vytvořit vlastní verzi. Po loňské Hospodě na mýtince však tentokrát přišli s takovou mírou vlastního osobnostního vkladu, že inscenace měla uvěřitelnou autenticitu, takže vypadala jako improvizace, přestože ve skutečnosti byla interpretací původní předlohy. Herci jsou svébytné osobnostní typy, jejich civilní herectví s inzitními prvky nikoho nenapodobuje. Gagy, black-outy někdy dořečené, častěji dohrávané mimoslovně, počítají s inteligencí diváka, pohrávají si s češtinou, útočí na omšelé konvenční představy. Furiantství, drobné špičkování a poučování tvoří jednu z tematických rovin inscenace nominované na KDP.
Pro zpravodajskou úplnost dodávám, že jako hostující se představily DS Prkno Veverská Bítýška a krajanský soubor z Vídně VOmladina. Prkno chtělo původně soutěžit s kabaretem Luďka Nekudy Na hlavě máš trpaslíka. Místo toho uvedlo vlastní inscenaci nazvanou Hra, s níž postoupilo na Šrámkův Písek. VOmladina přijela s Molièrovým Zdravým nemocným.