Texty: AS 2002, č. 4, s. 23, Závěrečné slovo poroty.

ZÁVĚREČNÁ SLOVA ZA 51. LOUTKÁŘSKOU CHRUDIMÍ
přednesla za odbornou porotu Blanka Luňáková

Vážení loutkáři a účastníci Loutkářské Chrudimi!
Za pár minut skončí 51. ročník festivalu amatérských loutkových divadel a v této chvíli se vždy očekává nějaká souhrnná reflexe o jeho průběhu.
Tak tedy. Vzhledem k celkovému počtu zúčastněných souborů (tedy patnácti hodnocených porotou a šesti hrajících pro inspiraci), jejich složení, věkovému průměru členů a míry jejich zkušeností a ambicí, jsme si mohli uvědomit velkou šíři různých možností, které na divadelním poli existují. A čím pestřejší jsou, tím víc nabízejí prostoru k hledání. Byli jsme svědky toho, jak soubory, které už spoustu divadelních počinů zvládly s úspěchem (svitavské Céčko), nepřestávají hledat. Viděli jsme soubory svým hledáním teprve objevující nebo dotahující vlastní rukopis, ať už na cestě k cíli urazily velký kus cesty (plzeňský Rámus nebo
DdDd z Děčína) nebo o něco menší (Přátelé Mojmíra Babáčka z Turnova, HOP-HOP z Ostrova) nebo od startu učinily teprve pár prvních kroků (dětský soubor Na židli).
Jsou i soubory, které nehledají, a je na nich, aby si uvědomily, jestli pouze z pohodlnosti, anebo proto, že je to vůbec nenapadne. Tento případ jsme mohli zaznamenat téměř pokaždé, když se v diskuzích hovořilo o problematice nekvalitní předlohy, a když se nakonec hlavní chyba našla spíš v nevynalézavém a prvoplánovém přístupu k textu, v popisnosti, ilustraci.
Chybou, která se ovšem na Chrudimi objevuje pravidelně, je nedostatečně výrazné téma, myšlenka, která se má sdělit. Vědět, proč chci hrát zrovna toto a koho tím chci oslovit, je nezbytné. Bohužel ne ve všech případech jsou tyto otázky zodpovězeny nebo se během hraní vytratí či ztratí ve změti dalších nakousnutých témat. Stejně tak se zapomíná na naplňování vztahů mezi vystupujícími postavami, na motivaci k jejich jednání. Pokud tento základ v inscenaci chybí, je to jako kdybychom jedli rizoto, do kterého jsme zapomněli dát rýži. A žádné vzácné koření to už nezachrání. Ale aby celá tato závěrečná řeč nevyzněla jaksi „naruby“, obrátím ji „nalíc“:
Je určitě krásné, když vystupující loutky nezapřou loutkářské umění a rozžívají jeviště…
Je to určitě nádhera, nechat se vtáhnout spontánností herců do jejich hravého a přirozeného projevu a sledovat, jak se na jevišti nejenom slyší, ale jak si dokážou naslouchat…
Je to zcela jistě slast, být osloven všemi divadelními složkami, které jsou nejenom funkční, ale i tvůrčí, a mají nejenom svou logiku, ale i nápaditost…
Na rozdíl od loňského ročníku byly na letošním velkou měrou zastoupeny i dětské soubory a jen budoucnost ukáže, jestli z otevřených a tvořivých mláďat vyrostou svobodní umělci plní invence, nebo zda se z malých cvičených opiček jednou nestanou velké cvičené opice…
Aniž bych teď chtěla popřít výroky poroty, přimlouvám se za jedno - všemi návrhy a radami vyřčenými během diskuzí se řiďte, jen pokud se s nimi sami ve svém divadelním cítění dokážete ztotožnit. Je lepší zůstat nedotčen než znásilněn. Poslouchejme všichni názory
druhých, ale nechejme se jimi ovlivnit jen v souladu se svým srdcem!
Na závěr bych za všechny loutkáře a divadelníky i za porotu chtěla poděkovat Chrudimské besedě i celému městu, pražské IPOS-ARTAMA, redakci zpravodaje Tyglík a všem účinkujícím souborům a účastníkům diskuzí. Děkuji vám a nashledanou.