Texty: Česká Skalice, Ochotnické divadlo v České Skalici,| Jana Matěnová ex www Muzea B. Němcové, 15.08.2010

Ochotnické divadlo v České Skalici

Na základě ústního vypravování se v České Skalici již v druhé polovině 18. století hrála divadelní představení. Jejich názvy se nedochovaly, ale předpokládejme, že se jednalo i hry s náboženským tématem. Hrálo se v domě č. 38 na náměstí v hostinci u Samků (dnes volné prostranství vedle prodejny potravin). Soudě dle knih v divadelní knihovně vydaných před rokem 1825, které obsahovaly četné rukopisné poznámky, byly pravděpodobně v první čtvrtině 19. století uvedeny na scénu hry „Don Juan“ nebo od Václava Klimenta Klicpery „Hadrián z Římsů“, „Žižkův meč“ a „Rod Svojanovský“. Divadlo se v té době nacházelo ve staré radnici (novogotická radnice na náměstí). Místnost pro divadelní představení, která byla hojně navštěvována, byla však prostorově malá a zřejmě ani nevyhovovala svou úpravou. Hrálo se i s velkými obtížemi, které činila náchodská vrchnost a přísně zakazovala české hry. Diváků však neubývalo. Stalo se jednou, že komedie „Veselá bída“ musela být kvůli přeplněnému sálu přerušena a od dalšího představení upuštěno.

Někdy po roce 1825 byla divadelní scéna přestěhována do hostince „U Páva“ (nynější restaurace u Konvalinků) a do roku 1846 se zde odehrálo několik představení. V čele tehdejších českoskalických ochotníků stál po nějakou dobu fundatista, páter František Hurdálek. Za jeho působení v divadelní souboru se často přihlíželo ke hrám V. K. Klicpery, protože oba byli přátelé. Sám Klicpera dokonce navštívil svoji hru „Žižkův meč“. Kromě Klicperových her se hrály například hry spisovatele a překladatele divadelních her Jana N. Štěpánka „Kat amsterodamský“, „Pivovar v Sojkově“, „Ať se to žádný nedoví“, Schillerovi „Loupežníci“, pravděpodobně i „Námluvy v Koloději“ od Šebestiána Hněvkovského aj. Vše mělo v divadle v následujících letech zdárný průběh, zájem o divadlo vzrůstal, když vtom v noci ze dne 24. na 25. května 1846 propukl ve městě požár a úplně zničil část domů na náměstí, včetně hostince „U Páva“. Jako by tento nezkrotný živel předznamenal sled událostí následujících několika let. Českoskaličtí ochotníci přišli nejen o svůj svatostánek, ale o rok později i o svého horlivého ředitele pátera Hurdálka, jenž zemřel. O chuť k práci připravovaly ochotníky také neurovnané politické poměry v zemi. Vždyť se psal rok 1848. Známý místní národní buditel, učitel Josef A. Kolísko, se alespoň snažil pořádáním oblíbených vlasteneckých deklamací a dětských her udržet ve městě společenský život. Všechny pokusy o znovuvzkříšení ochotnického divadla neměly až do roku 1853 dlouhého trvání. Na podnět některých měšťanů byly v tomto roce upraveny horní místnosti Bartoníčkova hotelu pro potřeby divadla. Na tehdejší poměry to byly prostory velmi vkusné a účelné. Přesto činnost ochotníků setrvávala v ochablosti, dost možná v důsledku tehdejších politických opatření. Ochotnickým spolkům byly v padesátých letech 19. století odebrány koncese k provozování českých her. V této době se na jevišti „U Bartoníčků“ představilo několik německých divadelních společností. Jejich představení byla – z nouze - hojně navštěvována, i když mnozí nerozuměli, co se na jevišti mluvilo. Hrálo se samozřejmě německy. Ovšem v roce 1859 do České Skalice přijela také jedna ryze česká kočující společnost. Společnost Josefa Prokopa, v jejíchž řadách stál svého času i J. K. Tyl, pravděpodobně probudila svou výbornou hrou nové nadšení u místních ochotníků. Dne 2. října 1865 byl za přítomnosti 11 ochotníků podán panem Josefem Exnerem návrh na zřízení řádné jednoty ochotnické (ke schválení stanov jednoty došlo teprve v roce 1870) a byl zvolen pětičlenný prozatímní výbor. V repertoáru ochotníků se objevily hry jako „Loketský zvon“, „Paličova dcera“, „Čech a Němec“, „Kloboučník a punčochář“ a hru „Telegram“, kterou spisovatel G. Pfleger-Moravský zaslal v rukopise divadelní jednotě ochotnické do České Skalice.

Slibný rozjezd spolku v polovině šedesátých let přerušily válečné události roku 1866, ale již následující rok přinesl po dlouhé době jedno z neúspěšnějších období. V roce 1867 se hrálo celkem dvanáckrát, souboru se rozšířil o nové tváře a hlavně se přistoupilo ke stavbě nového divadla. Stávající jeviště v hostinci „U Bartoníčků“ přestalo podmínkám divadelníků vyhovovat, neboť s výbornými výkony ochotníků rostl i zájem obecenstva pro divadlo a kapacita hlediště tak nedostačovala. Nutno dodat, že v roce 1868 byla v zahradě hostince „ U bílého lva“ (dnešní areál českoskalických muzeí) postavena letní scéna, ale hrálo se v ní jen dvakrát. Na výborové schůzi jednoty dne 12. července 1869 se její členové jednohlasně usnesli, že nové divadlo se zbuduje v nově rozšířeném hostinci pana Bartoníčka. Stavba divadla probíhala v rychlém tempu díky finančním prostředkům z vypsáných akcií, poskytnuté výpůjčky z českoskalické záložny a sbírky dobrovolných darů. Již za půl roku, 26. prosince 1869, bylo v nově zřízených divadelních prostorách sehráno představení “Břetislav a Jitka”. Jeviště a jeho vybavení bylo na tehdejší dobu velmi pěkné a moderní, o což se zasloužil také náchodský malíř p. Šrůtek. Celá tato výstavba si vyžádala finanční náklady ve výši 1097 zl. 87 kr. Výboru tak nastaly starosti s umořováním značného dluhu, ale dařilo se ho postupně změnšovat. Ředitelem Ochotnické divadelní jednoty se v této době stal Vilém Bartoníček. Za jeho řízení se činnost českoskalických ochotníků více oživila, a to tak, že spolek pořádal i zájezdy do okolních měst.

V následujících několika desetiletích plynul život v jednotě svým ustáleným a zavedeným tempem. Doba pro ochotnické divadlo nebyla již tak nepříznivá jako v minulosti, kdy tehdejším ochotníkům bylo zakazováno hrát česky a bez koncesí. Nadšení, porozumění a láska pro jim milované divadlo však nescházela a i nadále v něm nacházeli ušlechtilou zábavu a “lepší zítřky” pro národ. Samozřejmě docházelo také k ochabnutí v činnosti zapříčiněné úmrtím význačných a zasloužilých členů nebo liknavostí jiných, ale to se vždy napravilo příchodem nové, mladé krve a výběrem dobrého repertoáru. V prvním desetiletí svého působení “U Bartoníčků” sehráli českoskaličtí ochotníci 85 her. Při oslavě 10. výročí byl dne 26. prosince 1879, na den přesně, sehrán Tylův historický obraz “Drahomíra a její synové”. V roce 1885 byl do čela jednoty zvolen zkušený ochotník Ondřej Grešl, který se výrazně zasloužil o uvedení umělecky hodnotných děl jako např. “Poslední Táborita”, který se odehrál za přítomnosti spisovatele a ředitele Národního divadla v Praze Františka Šubrta, dále Stroupežnického “Paní mincmistrová” a Bezděchův “Baron Goertz”, v 90 letech 19. století pak “Naši furianti”, “Pod krovem otcovským”, “Princezna Pampeliška” nebo “Noc na Karlštejně”. Sehrálo se i mnoho původních her jako “Závěť”, “Vodní družstvo”, “Sirotčí peníze”, “Vojnarka” a jiné, do češtiny přeložené, cizí hry. U příležitosti odhalení pomníku Boženy Němcové v roce 1888 byla opakována s velkým úspěchem “Paní mincmistrová”. V roce 1899 hostoval v České Skalici Mistr Jan Kubelík, který za nebývalé účasti uspořádal jeden z prvních svých koncertů na venkově. V následujících letech byly v divadle provedeny nutné opravy na jevišti, pořízeny nové kulisy a šťastnou náhodou byly získány kostýmy z bývalého náchodského divadla Petra, vévody Kuronského.

S příchodem nového století pokračovala činnost ochotníků po chvilkových neshodách úspěšně a Ochotnická divadelní jednota v České Skalici se řadila k nejlepším souborům v okolí. Než přišla první světová válka a mnozí ochotníci odešli na vojnu. Naštěstí se v průběhu války vytvořil v České Skalici ochotnický kroužek pod vedením obětavého režiséra Slávy Nyklíčka, který pro věc nadchnul mládež. Sehráli několik her, mezi nimi např. “Strakonického dudáka”, “Láska kvete v každém věku” nebo “Osudný výlet na Hvězdu”. V poválečné době se tito mladí stali velkou oporou pro Ochotnickou jednotu, která se dále úspěšně rozvíjela. Jen doposud dostačující divadelní prostory v hostinci “U Bartoníčků” přestávaly vyhovovat nárokům a požadavkům ochotnického divadla moderní doby. Bylo třeba najít nové prostory.

V roce 1927 přistoupila v České Skalici fungující Tělocvičná jednota Sokol ke stavbě sokolovny. Po mnoha jednáních se definitivně rozhodlo, že ochotníci právě v sokolovně najdou nový domov. O dva roky později, tedy v roce 1929, se jednota stěhuje na nové jeviště. Ochotníci zahájili svou činnost v novém působišti slavnostně hrou “Plukovník Švec” v režii Rudolfa Kuntkeho. Následovaly hry jako např. “Čekanky”, “Irčin románek”, “Je Mary Duganova vinna?” aj. Hrálo se pilně, i když se zjistilo, že jeviště vybudované v sokolovně úplně nevyhovuje požadavkům moderní scény, jakou by českoskaličtí ochotníci vytvořili.

Ani dnes po více než 80 letech nesplňuje jeviště hlavního sálu sokolovny požadavky pro současné amatérské divadlo, přesto sál slouží stále svému účelu dodnes.


15.08.2010 | Jana Matěnová