Texty: FEKAR, Vladimír: Amatéři v Kroměříži sobě aneb Jak hodnotit na přehlídkách. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 45 - 46.

Amatéři v Kroměříži sobě
aneb Jak hodnotit na přehlídkách

Vladimír Fekar

Deset inscenací, z toho osm soutěžních, bylo k vidění na letošním 3. ročníku Divadelního festivalu Ludmily Cápkové v Kroměříži (27. až 30. května 2010). Soupeřily mezi sebou, jak jinak, žánrově nesouměřitelné inscenace, které skončily takzvaně pod čarou a nezískaly nominace na národní přehlídky: domácí muzikálová feérie v country stylu (DS Kroměříž a jejich Jeptišky k výročí), do tří postav rozvedené monodrama o těžkém životním údělu jedné cikánky (Zmatkaři Dobronín – César a Drana), mnohokrát ozkoušená láskyplná konverzačka s prvky absurdity, tentokrát v podivně sitcomovém hábitu (A co láska? Murraye Schisgalla v podání Amadisu Brno a souboru Stodola), aktualizovaná a román Jaroslava Havlíčka notně zplošťující dramatizace o svérázném donjuanství (Muž sedmi sester od Břetislavi Břeclav), až nadmíru pokorně a archaicky uchopená komediální klasika (Zdravý nemocný DS Vicena Ústí nad Orlicí), civilně pojatá současná hra o citovém tápání a vyprázdněnosti mezilidských vztahů (Marberova hra Na dotek v podání divadla Divadlo Exil Pardubice), lidově rozverné a živou muzikou vyšperkované v ryzím slova smyslu dědinské divadlo (Slovácko sa súdí od Divadla Brod) a krutě aktuální modelová hříčka (Blázinec DS Lužnice Bechyně). Spravedlivě srovnávat jednotlivé výkony v takové různici je – troufám si říci – nemožné.
Kroměříž společně s FEMAD Poděbrady, kam putuje vítězný soubor z Kroměříže, zkouší a zkoumá možnosti rozdílného modelu hodnocení inscenací. Model je vědomou polemikou s tradičním způsobem hodnocení na běžných přehlídkách, na nichž je soubor vystaven zpravidla pouze názoru odborné poroty, která také navrhuje nominace a doporučení na přehlídky vyššího stupně a která také udílí ceny a čestná uznání.
Poděbradsko-kroměřížský systém je postaven na moderované diskuzi (moderátorem je v obou případech Ladislav Langr). Diskuzního kruhu se účastní členové souboru, mluvčí dalších zúčastněných souborů, skupina ze semináře Klubu mladých divadelníků, festivaloví diváci, novináři i dva zástupci z řad profesionálů. Je v moci a kompetenci moderátora, jak diskuzi vede, aby se dotkl nejlépe všech inscenačních složek a rozproudil přirozenou diskuzi o zhlédnutém, a to napříč celým spektrem jednotlivých diskutujících. Na závěr jednotlivé diskuze jsou pak v hlasování zvoleni herci (vždy jeden muž a jedna žena), kteří postupují do závěrečného klání o nejlepší mužský a ženský herecký výkon přehlídky. Při slavnostním zakončení jednotliví mluvčí souborů, kteří mají za povinnost vidět všechna soutěžní představení, určují své osobní pořadí jednotlivých souborů i jednotlivých hereckých výkonů. Z toho pak vzejdou „vítězové“. Kromě toho pořadatelé udělují cenu diváka a cenu mladé divadelní kritiky.
Kdo nakonec uspěl, se mi nejeví až tak podstatné, ostatně o jednotlivých inscenacích se už v Amatérské scéně psalo. Zajímal mě názor amatérských divadelníků na předložený hodnotící model. Udělal jsem tedy mezi několika mluvčími zúčastněných souborů anketu, která snad přispěje k otevřené diskuzi o budoucnosti tohoto modelu nebo o případných možnostech jeho prolnutí se stávajícím, rozšířenějším modelem hodnocení.

V čem spatřujete výhody a nevýhody způsobu hodnocení mluvčími jednotlivých souborů?
Olga Vetešníková, divadlo Exil Pardubice: Způsob hodnocení mluvčími souborů je zajímavý, každý to bere ze svého hlediska a ze svých zkušeností, které jsou podobné, ale i ovlivněné jinou poetikou. Soubory se na svou hru mohou podívat i trochu zvenčí, ale zároveň s lidmi, kteří znají problémy amatérských souborů z vlastní zkušenosti.
Vladimír Mátl, DS Zmatkaři Dobronín: Výhodou je hlavně atmosféra hodnocení. Otázkou je, nakolik se dokážou jednotliví mluvčí při závěrečném hodnocení vyrovnat s tím, že by mohli přidělením méně bodů jasnému favoritovi ovlivnit výsledek svého souboru. Což nakonec stejně nikdy nevyjde … Své pak jistě mohou sehrát i osobní sympatie či spíše antipatie ke kolegovi mluvčímu než k předvedenému představení. Pro někoho může být opravdu velmi těžké zachovat si objektivitu. Ale totéž platí i o běžných porotách, takže kdyby jen pro tu atmosféru, je tento způsob podstatně lepší.
Karel Vontroba, BDS Lužnice Bechyně: Výhody spatřujeme především v tom, že hodnocení provádí „jeden z nás“, tedy člověk, který ví, co ochotnické divadlo obnáší a jak vzniká. Ví, že se sejde skupinka nadšených a ochotných lidí, kteří bez větší herecké průpravy, pouze vedeni svým srdcem a láskou k divadlu, po práci, v mnohých případech pouze trpěni pod střechou kulturních domů či jiných zařízení, v zimě a nepohodlí nechávají sebou manipulovat stejně neškolenými režiséry, aby po několika měsících předvedli výsledek svého úsilí hrstce spoluobčanů, kteří jsou ochotni dát jim přednost před televizní seriálomanií a jinými pseudovýchovnými pořady. Nehodnotí správnou dikci, temporytmus, obsah a dotažení mizanscén, vztahy mezi obsahem, formou a prostředky, myšlenkové naplnění žánru...ale hodnotí: líbilo-nelíbilo, působilo-nepůsobilo, oslovilo-neoslovilo. Tedy hodnotí z pozice diváka, nikoliv teatrologa- profesionála. Nevýhody spatřuji v lidské povaze. Vždy se najde někdo, kdo systém nepochopí nebo naopak pochopí po svém a začne vymýšlet způsob, jak taktizovat ve prospěch svého souboru (favority ocenit co nejníže, a tak dát eventuálně šanci svému souboru). Proti tomu se však nedá nic dělat. Absolutní objektivitu nelze nikdy zaručit. My to víme a oceňujeme, že v tomto případě bylo pro objektivitu učiněno maximum. Záleží však opět na člověku.
Klára Havránková, Amadis Brno a Stodola: Velká výhoda je pro mě „poloprofesionalita“ poroty. Jsou to lidé, kteří dokážou spojit svůj laický, divácký pohled s alespoň částečným odborným názorem na technické, režijní, výtvarné i herecké aspekty. Nevýhody spatřuji prioritně u jiných způsobů hodnocení.
Zuzana Průchová, DS Vicena Ústí nad Orlicí: Převážně se jedná o členy z divadelních souborů, takže o divadle, které sami hrají nebo režírují, mají trochu přehled. Proto si myslím, že mohou hodnotit poměrně zasvěceně, ale pouze ze svého pohledu a osobního zaměření. Nevýhodou je vlastně totéž. Na našem festivalu, jehož jsme spolupořadateli, preferujeme divácké hodnocení (pochopitelně s vyloučením soutěžní účasti domácího souboru ), jehož výhodou je širší rozsah názorů z velkého počtu zasvěcených diváků (převážně předplatitelů) a hodnocení na základě dojmů získaných bezprostředně po představení.

Je moderovaná diskuze v kruhu pro vás jako soubor přínosnější než hodnocení odbornou porotou?
Olga Vetešníková, divadlo Exil Pardubice: Moderovaná diskuze je přínosná a nakonec jsou přítomni i profesionálové.
Vladimír Mátl, DS Zmatkaři Dobronín: Rozhodně je mnohem příjemnější. Jednoznačně. Uvolněná a nejednostranná diskuze umožňuje vyjádřit své pocity mnohem svobodněji a bez obav. Ale to je třeba jen můj pocit. Někdo to může vnímat jinak a snažit se být opatrnější v hodnocení, neboť i sám (jeho soubor), nese tzv. kůži na trh. O přínosu lze diskutovat. Je otázkou, jak a moc je pro někoho laický, i když zpravidla mnohdy velmi zasvěcený nebo zkušený pohled na věc dostatečný. Ovšem debat se účastní i profesionální divadelníci, a tím je celé hodnocení zpravidla vyváženo a doplněno i o odborný pohled. A tato kombinace se mi pak zdá rozhodně velmi přínosná.
Karel Vontroba, BDS Lužnice Bechyně: Moderovaná diskuze se nám velmi líbila, zvláště je-li funkce moderátora obsazena takovým člověkem, jako je Ladislav Langr. Potom ani kritika tolik nebolí. Jsme souborem, který se pravidelně zúčastňuje přehlídek a festivalů a tak jsme zvyklí na profesionální pohledy, kterým se snažíme rozumět a které respektujeme. Máme však za to, že ne vždy profesionální poroty rozumějí nám. Ne vždy si uvědomují, že před nimi sedí obyčejní lidé – amatéři, méně či více poučení s menšími či většími zkušenostmi. Navzdory tomu hodnotí jejich dikci, temporytmus, obsah a dotažení mizanscén. Proto je nám blízký názor diváků nebo kolegů ochotníků, kteří vědí... Samozřejmě, že je důležitá a nezbytná i profesionální kritika. Konstelace, jako byla v Kroměříži, se nám zdála ideální a příjemná.
Klára Havránková, Amadis a Stodola: Oba způsoby hodnocení přinášejí něco pozitivního i negativního. Myslím si, že pro soubor je spojení odborníků a laiků v diskuzích v kruhu příležitostí si poslechnout oba tábory, které se v mnoha ohledech naprosto neslučují, a tak má soubor více možností pro sebereflexi.
Zuzana Průchová, DS Vicena Ústí nad Orlicí: Ano. Záleží pochopitelně na složení a přístupu poroty. Naše hodnocení na postupové přehlídce v Třešti v letošním roce mělo prakticky obdobný charakter jako diskuze v Kroměříži.

Není to, že lze na konci festivalu ocenit pouze inscenace a herecké výkony, omezující, nebo vám tento model vyhovuje?
Olga Vetešníková, Divadlo Exil Pardubice: Model vyhovuje.
Vladimír Mátl, DS Zmatkaři Dobronín: Možná je omezující, ale nevadí mi to. Navíc jsou udělovány ceny diváka a novinářů. Podle mě nic nebrání tomu, udělit i ceny jiné (dramaturgie, režie, scéna) pokud si to pořadatel bude přát.
Karel Vontroba, BDS Lužnice Bechyně: Není pro nás až tak důležité ocenění za cokoliv. Je to příjemné a poskytuje to další možnost zahrát si zase jinde, před jiným publikem, v jiném prostředí, pokud jako vítězný soubor postoupíme na další festival, ale více nám dají ohlasy z hlediště, příjemná a neformální diskuze, projevy uznání nebo upřímná doporučení ke změnám. Nemáme ambice festivaly vyhrávat, ale hrát na nich.
Klára Havránková, DS Amadis a DS Stodola: Omezující mi připadá, že je vyhlášen pouze jeden mužský a jeden ženský herecký výkon. Každá inscenace nabídne výborného herce, který by si ocenění zasloužil, ale pak, při srovnávání nesrovnatelného, si tento herec ocenění neodnese. Myslím, že by měla být možnost ocenění u jednotlivých souborů. Ne povinnost, ale možnost.
Zuzana Průchová, DS Vicena Ústí nad Orlicí: Nebylo by na škodu rozšířit ocenění ještě o jiné složky (scéna, kostýmy...).

Jaká má být podle vás budoucnost přehlídek s tímto typem hodnocení? I ve vztahu k existujícím typům postupových přehlídek.
Vladimír Mátl, DS Zmatkaři Dobronín: Obecně, systém hodnocení a systém přehlídek, pokud vůbec má být, nepovažuju za zcela správný. Princip výběru z tzv. doporučení na národní přehlídky je a bude vždy sporný. O postupu na přehlídku pak rozhoduje jakási rada složená z lidí, kteří představení zpravidla ani neviděli. Podle mě by se jevila zajímavá jiná cesta. Na národní přehlídky v linii NIPOS-ARTAMA by měly být platné pouze nominace. Doporučení by pak měli možnost se utkat v linii FEMAD, z nichž nejlepší (alespoň jeden) by měl mít možnost si též zahrát na Hronově. Počet nominačních přehlídek by měl odpovídat počtu možných představení a nominace z „kraje“ by byla vždy jen jedna, a to i za cenu možné ztráty dramaturgické pestrosti národní přehlídky. Tento systém nominací a jakési, sportovně řečeno, druhé ligy (což neznamená horší) by jasně vyloučil možnost spekulací o osobních zájmech členů programové rady. Jistě, mohou se sejít dvě stejná představení (to se nakonec stávalo i nyní). Ale budiž, podle mě je to menší zlo. Můj obecný názor ale je, že soutěžit je v podstatě nemožné, neboť pohled na divadlo je vždy velice subjektivní a je pravděpodobné, že jakékoliv hodnocení bude vždy sporné.
Karel Vontroba, BDS Lužnice Bechyně: Kroměřížský festival je jediný tohoto druhu, kde jsme měli možnost se s tímto typem hodnocení setkat. Je to pro nás nová zkušenost a ve srovnání s jinými přehlídkami daleko příjemnější (z našeho pohledu). Mnoho přehlídek pomalu upouští od akademického hodnocení odbornými porotami a dává spíše na hlas lidu. Problémem je řízení takové diskuze. Mnohdy spadává opět do akademických debat nad nepodstatnými detaily, pokud není řízena jasnými pravidly. Ideální řešení je moderovaná diskuze (za předpokladu zdatného moderátora, který s nadhledem a inteligentním humorem dokáže diskuzi v rámci těchto pravidel vždy udržet). Máme za to, že i prostředí kruhu je všem bližší než oddělené prostory poroty a souborů, eventuálně ostatních účastníků diskuze (v Děčíně vytváří tento prostor dva odlišné názorové světy, mezi kterými je tlustá neproniknutelná zeď a podle toho vypadá i atmosféra hodnocení).
Klára Havránková, DS Amadis a DS Stodola: Já si myslím, že tento způsob hodnocení by prospěl i postupovým přehlídkám. Odborná porota je vždy jen jednou stranou mince a pro opravdu objektivní výběr nejlepších souborů pro národní přehlídky by měla být možnost projevení názoru i oné druhé strany mince, tedy laické, chceme-li divácké, poroty. Tato reflexe by byla prospěšná nejen pro soubory, ale i pro odborníky a v neposlední řadě pro pořadatele a tvůrce této amatérské scény.
Zuzana Průchová, DS Vicena Ústí nad Orlicí: Uvedený model by nám vyhovoval. Je formou dobře vedené diskuze – pochopitelně velice moc záleží na tom, kdo ji vede! – nepadají hlavy, nebere chuť do další práce, ale při tom se dozvíme i odborné (?) připomínky a hlavně si hrající vyslechnou názory ostatních souborů nebo i laiků, což je prospěšné pro další práci.

Našli jste nějaké společné znaky mezi jednotlivými zúčastněnými soubory? Co je spojovalo a co rozdělovalo?
Olga Vetešníková, Divadlo Exil Pardubice: Společným znakem bylo, že všichni podávali výkony s plným nasazením. Rozdělovalo je, a to v dobrém, že žánry se různily – od klasiky přes folklor až k moderním žánrům.
Vladimír Mátl, DS Zmatkaři Dobronín: Velmi těžká otázka. Co soubory spojovalo, je jasné. Byla a je to chuť dělat divadlo a bavit lidi. Rozdělovat by je mohly případné ambice. Jsou soubory, jejichž doménou vždy bylo a bude pobavit „svého“ diváka. A to rozhodně není málo. Jsou a budou ovšem i soubory, jejichž ambice budou mnohem vyšší. Zjednodušeně řečeno – ambice předvést se i před jiným divákem, porovnávat, soutěžit a možná i vyhrávat. Obecně lze říct, že na všechny soutěžní přehlídky, jakéhokoliv typu, jezdí především soubory z té druhé kategorie. Pak toto dělení jaksi bere za své. Takže je to vlastně věc, která je nakonec také spojuje…
Karel Vontroba, BDS Lužnice Bechyně: Za společné znaky můžeme označit především absenci rivality (se kterou se obyčejně setkáváme na krajských a vyšších postupových přehlídkách) a ochotu diskutovat o čemkoliv.
Klára Havránková, DS Amadis a DS Stodola: Soubory spojuje jednoznačně láska k divadlu, touha po poznání a seznámení se s kolegy, získání zpětné vazby a hlavně radost z toho pocitu na jevišti.V Kroměříži navíc všechny spojila takřka mateřská péče pořadatelů, skvělá atmosféra a perfektní organizace. A co nás rozdělovalo? Možná směr, kterým se každé divadlo ubírá. A to je ale rozdělení spíše pozitivní. Protože jedině tak amatérská scéna může nabízet tohle dobré divadlo, kde si každý divák najde to, co je jeho srdci blízké.
Zuzana Průchová, DS Vicena Ústí nad Orlicí: Společným znakem bylo velké zaujetí, práce a čas věnovaný amatérskému divadlu ze strany účastníků všech souborů. Z diskuzí vyplynul velký rozdíl v podmínkách pro činnost jednotlivých souborů k jejich práci, jak organizační, tak především ekonomické (možnost zkoušení, prostředků na činnost a další). Zatímco některé soubory mají pro svoji činnost vytvořeny téměř ideální podmínky a mají vše doslova naservírováno až pod nos, musí jiné o všechno tvrdě bojovat. Ale v celkové atmosféře festivalu v Kroměříži všechno splynulo v jeden nádherný čas, který byl věnován amatérskému divadlu.