Texty: AS 2002, č. 4, s. 20 - 22, Vladimír Zajíc.

Ó MY DARLING ŠKRHOLA!
aneb
S vahadlem skrze 51. Loutkářskou Chrudim 2002

Návrat po deseti letech do Chrudimi na národní přehlídku věru nebyl návratem do náruče interesantní nedostižné milenky. Nakonec jsem byl rád, že mě jako průvodce do cesty vstoupil opuštěný, nyvě lkající a zároveň cynicky glosujícího Škrhola.
Aby ale bylo hned na počátku jasno prohlašuji: Na Chrudim jsem jezdíval po dvě desetiletí občas na den či dva, abych uviděl některé, pro mě, a určitě nejen pro mě, veledůležité soubory a jejich inscenace. Celou loutkářskou přehlídku jsem absolvoval až počátkem let osmdesátých, pak počátkem let devadesátých, a nyní v třetím miléniu. A aby bylo ještě jasněji dodávám: V sedmdesátých a osmdesátých letech nebylo možné nesledovat loutkové inscenace, a bylo jedno zda z profesionální sféry, jako byl hradecký DRAK a další, nebo, či především, z oblasti amatérské. Jestliže se někde kromě postojů občanských formovaly názory divadelní, výsostné myšlení divadlem a o divadle, pak to především bylo pražské PARAPLE, svitavské CÉČKO, sudoměřičtí TATRMANI či turnovští ČMUKAŘI. Docela zamrazí, když si uvědomím, jak 17. listopadu 1989 hrál Karel Šefrna na festivalu v Libčanech HAMLETA tak současného, až to bolelo, a o sto kilometrů dál směrem západním se hamletovské téma právě naplňovalo. V téže době jsme v DRAKu hráli Švandu dudáka končícího za mřížemi, zpod kterých ho v závěru vysvobozuji spoluherci, ovšem již v civilu a ne v kostýmu.
Proč tato prohlášení? Určitě ne ve smyslu potvrzení svéprávnosti loutkového divadla, ale proto, že velice dobře vím, že když má člověk téma a správně zvolí a uchopí prostředky loutkového divadla, tak díky jejich imaginaci a výsostné jevištní magii, má hned při startu deset kilometrů náskok před divadlem činoherním. Tím nijak neubírám na cti a slávě a invenci některým profesionálním studiovým scénám a amatérským souborům oněch časů. Nuže, snad je aspoň trochu jasno o mé náklonnosti k prostředkům loutkového divadla, neboť, jak řečeno výše, roku 2002 jsem potkal především šklebícího se Škrholu. Škrholu glosujícího a nutně srovnávajícího - neboť nelze jinak - současné směřování amatérského divadla loutkového a činoherního.
Chrudim 2002 pro mne potvrdila již řadu let se vznášející příznak jisté uzavřenosti a rozmělněnosti loutkového divadla, neboť jaksi dost dobře nechápu, jak na celostátní přehlídce může vedle sebe existovat SLON a MARIULA, nebo SHOWLET a SLEPIČKA KROPENATÁ. Tím se na přetřes dostává i otázka kritérií výběru inscenací na národní - celostátní - přehlídku. Mám na mysli jak parametry divadelní, tak otázku účasti (letos masivní) dětských souborů. Ne, že by dětský loutkový soubor neměl či nemohl hrát na Chrudimi, nebo snad, že by neměl co říci, ale to, co jsme letos mohli vidět, patřilo, byť někdy s otazníkem divadelní úrovně, na národní přehlídku dětského divadla. Budu nejspíše heretikem, ale zdá se mi, že by se dětské loutkové divadlo, vzhledem ke svým možnostem a prioritám, mohlo stát veselým hrobařem loutkového divadla jako takového. Zasloužené postavení uměleckého panzerfaustu, tvrdě vybojované řadou osobností a souborů, by se v očích veřejnosti mohlo snadno a oprávněně proměnit v pouhého jojkajícího sokolského Kašpárka. Na jednu stranu proč ne, jako malý jsem jich viděl dost, a nijak mě to nepoškodilo. Na stranu druhou ale stojím na tom, že by to byl smutný, přesmutný konec metaforické velmoci. Uvědomme si, že při vnímání dětské inscenace - kromě kladného či negativního zážitku divadelního, jako u inscenace dospělých - nám do vědomí automaticky vstupuje hodnocení vedení dětí, a neméně tak i výrazný estetický vjem mimodivadelní, neboť štěňátka a koťátka bývají povýtce rozkošná. Tudíž, když se na jevišti aspoň trochu daří, radujeme se a zároveň sami sebe oslabujeme v nárocích. Tyto vjemy a hodnocení, byť existuje snaha je filtrovat (přinejmenším u porotců), jsou neoddiskutovatelné, a jestliže mají a musí mít svá jistá oprávnění na národní přehlídce dětského divadla, na Chrudimi jsou divokou kartou neboli žolíkem.
Během minulých deseti let, byť ne na Chrudimi, jsem vídával mnohé loutkové inscenace. Nemohu si pomoci, ale z toho, co se v této oblasti dělo - děje, ve mně vzniká ne zrovna pěkná úvaha, která se mně samému velmi nelíbí. Přesněji, nechce líbit, ale doráží na mě jak Škrhola sukovicí. Asi takhle. Amatérské činoherní divadlo v první polovině let devadesátých se muselo velmi tvrdě potýkat s tím, jaká témata prezentovat, a především jak, jakými prostředky je sdělovat. Docházelo k proměně divadelního myšlení, protože mimodivadelní souvislosti zmizely v nedohlednu. Ztratila se platforma, na níž divadlo, podobně jako za obrození, suplovalo scházející společenský dialog. Bylo tedy nutno přestat naznačovat, a začít komunikaci s divákem dle práva obraznosti divadla jako uměleckého druhu. Loutkové divadlo takový problém nemělo, neboť bylo, co se obraznosti, invence, metaforičnosti, etc. týče, daleko v předstihu. Vzpomeňme z té doby třeba LÁRK ÍČIČOK či KAŠPÁREK CHODÍ PĚŠKY Čmukařů, TAK TROCHU (Quijote) či BYSTROUŠKU LIŠKU Céčka, SEŽRANÉ SPISY či VOJÍNA KUŘÁTKO Tatrmanů, KLOBÁSOVOU KOMEDII či BRUM POHÁDKU Střípku. Jmenované soubory jsou však výjimkou potvrzující pravidlo, neboť po celou dobu až dodnes neslevily ze své laťky, zatímco totéž nelze prohlásit o ostatním dění. Místo výbojů a provokování činoherního divadla invencí loutkových prostředků, dochází (aspoň pro mne) k jakémusi vnitřnímu ujištění, že nastoupený trend se osvědčil, a tudíž je jediný možný. Předstih loutkového divadla se proměnil v potvrzené jistoty, které se zakonzervovaly. S tím pro mne souvisí i onen podivný a velmi důsledně uplatňovaný postoj pořadatelů či duchovních otců Chrudimi, že celostátní přehlídka nemá nic společného s jakoukoli soutěží či, nedej Bože, s poměřováním sil. Může snad slovo soutěž natolik soubor iritovat, že špatně zahraje? Možná, ale pak proč vůbec vstupuje do konfrontace už na nižší úrovni, o národní nemluvě? A co ty soubory, které slovo soutěž naopak vybudí natolik, že zahrají lépe než kdy jindy? Prostě soutěž ne, i když se inscenace rozebírají, i když někdo dostane cenu a někdo ne, i když ti nejlepší jsou nominováni a doporučeni na Hronov a mají z toho evidentně radost! Toto je uvažování, kterému věru ani trochu nerozumím. Pro mne znamená uzavíraní se a sebestřednost. I když pro někoho, to musím vzít v úvahu, může znamenat skvělý inkubátor, neboť okolní svět zatím vnímá jako nechápavý, nepřejícný, nepřátelský - lze tedy jen doufat, že dospěje. A tak se mi, když se ohlédnu po 51. Chrudimi, trochu smutně pozdává, že na nové podněty z ranku loutkového divadla si chvíli počkáme. Pozdává i proto, že inscenace, co mají trochu složitější strukturu tematickou a divadelní (byť třeba ještě nedokonale jevištně artikulovanou), která by před deseti a více lety byla pro každého snadno čitelná a pochopitelná, je v současnosti přijímána jako zbytečně komplikovaná, nedokonalá a divácky nestravitelná. Hledá se hlavně v čem nefunguje a proč není vhodná, než co do přetrhaných nití a zamrzlých kulis současnosti vnáší. Ach jo, přečtěte si úvodní věty tohoto příspěvku, aby bylo jasno, že nejsem nepřítel loutkového divadla, že mi je pouze proti mysli konzerva a snižování nároků. A aby to nebylo někomu líto, dodám, že i činoherní směřování amatérského divadla má své mouchy. Ne, Škrhola mi přes rameno důrazně napovídá, že jsou to masařky. Musí se totiž potýkat s rozličnými excesy, s „originalitou“ za každou cenu, kdy se z výjimky, z excesu, někdy dokonce už vyčichlého, dělá norma, od níž se odvozuje společenský postoj - viz Písek 2002. Inu, to i ono divadlo jako by zapomínalo, že estetika předchází etiku, a když se z výjimky učiní zvyk, tak to potom uvnitř komunity - rodiny jako národa - dopadá všelijak, povýtce k horšímu.
Škrholo už dost! Vždyť bylo i mnoho příjemného!
Třeba Petr Moravec se svým parádním bigbošem. Ano, doplňkový program Chrudimi je určitě nejlepší ze všech amatérských divadelních přehlídek, co jich v Čechách je. Chválu mu! Hele, Škrholo, dej pryč tu sukovici! Tak, jo. Napíši to! Chvála mu, i když se zdá, jako by občas byl důležitější než to, čeho má býti doplňkem, i když má, o tom není sporu, významný přesah pro město a jeho obyvatele.
Co se diskuzí týče, mohlo by být více prostoru pro rozbor inscenací jako takových. Samozřejmě za předpokladu, že by bylo co divadelně rozebírat, a ne jen ondulovat vzduch. Pro letošní porotu byl velice vhodný nastolený model, že nejprve přednesli zástupci jednotlivých seminářů shrnující postoje ke zhlédnutým inscenacím. Přinejmenším jako jisté měřítko pro všechny účastníky diskusí vzhledem k tomu, na co se dále poukazovalo. Model vhodný i pro vědomí rozbíhavosti diváckého a divadelního zážitku, a jak s nimi dále zacházet, kudy divadelně dál, i když na toto téma se diskuse stočila snad jen dvakrát.
Na závěr byly ukázky ze seminářů. A právě nyní si začnu do jisté míry protiřečit, i když sebou musím sakra házet a kvapně uhýbat, aby mě za to Škrhola nenasázel modřiny. Oproti jistému zklamání a rozčarování z úrovně přehlídky a jistých trendů v ní, mě semináře nalily optimismu do žil jak resuscitace v Chicaga Hope. To, co nabídly jako ukázky své tvorby, a směr, kudy se ubíralo uvažování v nich, je povzbuzující. Aspoň v to doufám. Prostě, chci věřit, že divadelní zkušenost zůstane zakódována, že se stane kaplí z Hammerfestu, a ne roztrženou smlouvou z Hameln. Dostaly mě všechny ukázky, i když osobní zásah jak bumerangem mě zastihl v semináři „D“ - Zvuk, ticho a hlas. Nelze pominout ani stále silněji se prosazující DNO (i když podle jejich manifestů by se ale měli přejmenovat na DNA), tentokrát se seminárním příběhem zrození chrudimského rodáka Kašpara, přičemž slogan z cedule, „Chceš si vydělat jako Kašpárek?“ určitě nebude zapomenut.
A to je všechno o mé cestě s vahadlem napříč 51. Loutkářskou Chrudimí. Škrholo, dík za doprovod, ale promiň, o přehlídce už ani slovo. Jasně, o tom, co jsme všechno viděli a jaké to divadlo bylo, píše hlavní Tatrman ze Sudoměřic u Bechyně. Ano, ten samý neopakovatelný Tatrman, Master of puppets, Pítr Džousep Broochek, který osobně 20. července Léta Páně 2002 na rodném náměstíčku nainstaluje vlastnoručně z dubu vytesanou velikou sochu Jana Žižky z Trocnova, kterak zadumán stojí nad kašnou bratrskou. Postaví ji tam pro všechny pravověrné Čechy, kteří si pletou Sudoměř u Strakonic, Sudoměřice u Tábora, Sudoměřice u Bechyně, a Sudoměřice na Moravě. Postaví ji tam, aby nikdo nebyl zklamán při vlastivědné výpravě za neochvějnými tradicemi naší vlasti rodné.
Vladimír Zajíc