Texty: Hruška, Jaromír: Jaromír Sypal - ročník 1930. Rozhovor. AS 2010, č. 4

JAROMÍR SYPAL – ročník 1930

Rozhovor připravil Jaromír Hruška

Pan Jaromír Sypal oslaví v letošním roce významné životní jubileum. Byl jsem požádán, zda bych se v jistém retrospektivním příspěvku neohlédl za působením této významné jihočeské divadelní osobnosti, což jsem s potěšením přijal. Slova zde nakladená jsou nejen retrospektivním ohlédnutím působení Jaromíra Sypala v divadelním oboru, a to jak profesionálním, tak i amatérském, ale svého druhu malou reportáží i dokumentem doby. Mám pocit, že nejvíce se o lidech dozvíte od nich samých. Samozřejmě pokud mají co říci. A to Jaromír Sypal jako autor, herec, režisér a divadelní ředitel jistě má. Začtěme se tedy do jeho příběhu, jehož tok vyprávění vyprovokovalo několik mých obyčejných otázek.

Co vás přivedlo k divadlu, co bylo oním impulzem k aktivnímu „dělání“ divadla?
Motto: Poctivá práce pro divadelní dění je vždycky pořádná fuška. Tímto mottem otevírám krátkou besedu s divadelní múzou, která se mnou dováděla téměř celý život. Má divadelní cesta byla klikatá, někdy strmá, někdy namáhavá, tápající, někdy méně čitelná, jindy čitelná až moc, zoufalá i hrdá. Od počátku jsem se snažil vždy na ní něco udělat. Nejkrásnější dětskou část života a dospívání jsem prožíval až do sedmnácti let v Temelíně, kde můj tatínek Tomáš byl správcem trojtřídní obecné školy. V Temelíně jsem začal načerpávat vztah k divadlu. Určité divadelní geny jsem musel zdědit po otci. Jako učitel na vesnických štacích vždy nacvičil s dětmi a pak i s dospělými po jedné divadelní hře. V jedné z nich hrál pána vodníků můj nejstarší bratr Tomáš. Já jako divák jsem absolvoval všechna představení s touhou zahrát si někdy divadlo. Mnohokrát v životě se mi přání splnilo jako herci, režisérovi či autorovi her pro dětské divadelní soubory.
Z Temelína podnikal otec se mnou a bratrem Tomášem zájezdy do pražských divadel a jako student jsem si nenechal ujít ani jedno představení v Jihočeském divadle. Po létech jsem pro Jihočeské divadlo napsal hru Napoleon z Doubku. Režíroval ji Otto Hradecký a krom jiného v ní hráli noví členové JD Petr Hanus a Simona Stašová. Po dvě sezony se „Napoleon“ hrál i v divadle v Libni. Dále se v JD hrála pohádka Cesta do pohádky a zpátky v režii Josefa Bulíka a v hvězdném obsazení: František Husák, Vladimír Janura, Franta Kokejl, Erik Tabery, Jindra Brendlová, Zuzana Fixová a paní Šmídová.

V divadelním oboru jste prošel mnoha profesemi od divadelního pedagoga, autora, režiséra až po ředitele divadla. Která profese vás nejvíce naplňovala, ve které jste se cítil nejlépe??
V Temelíně jsem přečetl celou obecní knihovnu, která sídlila ve škole a kde členové naší rodiny půjčovali občanům Temelína a okolí knihy. Četba v průběhu půjčování a večerní posezení u prachstarého rádia za účasti všech členů rodiny mi daly základy ke znalostem děl spisovatelů, hlavně Jaroslava Haška a bratří Čapků, Ti mi zůstali po celý život v čele literárního tvůrčího božstva.
Nedosáhl jsem jejich mistrovství ani v nejmenším, ale jako dramatik jsem napsal 50 her pro dětské divadelní soubory a loutková divadla a 14 her pro dospělé.
Na pedagogické fakultě jsem byl členem dramaticko-recitačního souboru Vpřed, který vedl pozdější jihočeský spisovatel Ivan Nový. Na dvouleté vojně jsem udělal opět další krůček vpřed. Psal jsem scénáře, režíroval a konferoval kabarety Vojna není kojná a Nestřílejte, jsou tady lidi. Po návratu z vojny jsem jako kantor v šumavských Hošticích režíroval hru Na letním bytě, ve které jsem i hrál, a s dětmi nacvičil hru Hastrman. Divadelní představení v šumavských Hošticích byla prvními korálky na mém divadelním růženci, ve kterém jsem pokračoval v Benešově nad Černou, v Kaplici a dokončil ho v Českých Budějovicích.
S pravým autorským psaním jsem začal v Benešově nad Černou hrou pro dětské divadelní soubory Potrestaná princezna. Samozřejmě jsem ji i režíroval a dokonce v ní hrál. Po stránce hudební to byla první spolupráce s mou ženou Květou. Složila a nacvičila písničky, pomáhala při vystoupení a organizaci. Tato tehdejší spolupráce byla počátkem dlouhodobého divadelního štěstí.
Nejvíce tvůrčí pro mě byla Kaplice. Napsal jsem zde řadu pohádkových her pro dětské divadelní soubory, pásma, kabarety. Mnohé z nich vydala pražská Dilia a i jiná vydavatelství a některé z nich se hrají dodnes. Proto ze všech divadelních profesí, kterými jsem za život prošel, mne nejvíce naplňovala profese autorská a naplňuje dodnes při psaní pohádek pro děti.

Setkal jste se s nějakými zajímavými osobnostmi, které vás a vaši tvorbu zásadně ovlivnily? Na jaké období svého „divadelního“ života rád vzpomínáte a proč?
Nejvíce vzpomínám na organizaci a průběh nejdříve krajských divadelních přehlídek dětských souborů Kaplické divadelní jaro, Kaplické divadelní léto a poté na národní a celostátní přehlídky. Kromě organizátorské práce jsem čerpal nové poznatky ze seminářů a besed význačných pražských divadelních pedagogů. A samozřejmě mám ve svých vzpomínkách na prvním místě náš divadelní soubor Racek. Vystupovali jsme s ním po celém tehdejším Československu, dvakrát v rakouském Lambrechtu, v německém Scheersbergu a v bulharské Varně. Na Slovensku jsme vyhráli celostátní přehlídku v Trnavě.
Bylo by toho ještě moc k povídání o mém divadelním životě, ale nesmím vynechat práce v próze, povídky, spolupráci s rozhlasem a s televizí, pravidelné přispívání od roku 2005 do Jihočeského lidového kalendáře. Různé jiné literární činnosti vyvrcholily v roce 2008 vydáním Vodnických pohádek a v následujícím roce Pohádek z pohádkového města.
Cestu mé práce zklikatili všichni ti, kteří mi záviděli – v Čechách se přece úspěch neodpouští – ale nezbortili. Uchránil jsem ji před nimi. Věřil jsem víc sobě než jim. Na druhém místě jsem věřil na náhody a ze všeho nejvíce na štěstí. Snad tohle všechno vytvořilo mou klikatou cestu životem, veselou, smutnou, radostnou, úspěšnou, neúspěšnou, s nápady a bez nápadů. Bože, já bych toho chtěl ještě stihnout, i když jsem si vědom, že jsem se po celý život rozdával a teď už vlastně toho na rozdávání moc nemám. Co jistotně můžu rozdávat, je smích nebo alespoň úsměv.
K mým největším štěstím, dá se říci zlatým kamenům, patří moje žena Květa, se kterou žiji 55 let, maminka tří dětí a babička tří vnoučat. Jsou to moje štěstíčka! Jsem bohatý, i když nevlastním ani chatu či chalupu a dokonce ani auto, ale vlastním lásku k rodině a ke všem upřímným přátelům posedlým divadelní múzou…

Jaký spatřujete rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem?
U amatérů jsem vždy oceňoval neobvyklé náměty a nápady, kterými se otevírají nečekané inscenační postupy umožňující vyzkoušet si vlastní pojetí divadla. U profesionálů je míra této tvořivosti značně omezena.
Myslíte si, že amatérské divadlo má své místo i v této době a proč?
Jsem přesvědčen, že ano, neboť může skrze svou imaginaci jedinečným způsobem zachytit, rozkrývat a vyjádřit rozporuplnost světa.
Děkuji za rozhovor.

Autory příspěvku jsou: Jaromír Hruška – dramaturg Městského divadla Český Krumlov, ale především pan Jaromír Sypal – autor, herec, režisér, divadelní ředitel a „člověk“ v jedné osobě.