Texty: Ivan Němec: Byl podstatnou součástí dějinného pohybu. (Za Vladimírem Justlem). AS 2010, č. 4

Byl podstatnou součástí dějinného pohybu
(Za Vladimírem Justlem)

Ivan Němec

Vzpomínat na hluboce vzdělaného člověka s nesmírným kulturním rozhledem, jenž celý život prožil v těsné blízkosti svých lásek, jimiž byla poezie a divadlo, je převelice těžké. Jak nastínit jeho neustávající práci, ústící v bohatém díle, a jak ho představit? Jako literárního vědce a teatrologa, po němž zůstala závažná knižní díla monografická a stovky časopiseckých literárněvědných studií a kritik, nebo jako editora a pečlivého textologa, jenž vedle ohromující jedenáctisvazkové edice Sebraných spisů Vladimíra Holana vydal dlouhou řadu děl českých klasiků, vybavil je zasvěcenými předmluvami a doslovy a uspořádal promyšlené výbory z jejich díla? Ale nelze přece pominout jeho obětavou a objevnou práci v pražské Poetické vinárně Viola, kde jako umělecký šéf, dramaturg i režisér nabízel bezmála třicet let pořady, s nimiž se jinde člověk setkat nemohl, a kde ve spolupráci se skutečnými uměleckými osobnostmi dokazoval, co to znamená dobrat se „co nejbytostnější podstaty a smyslu zvoleného textu“, aby „napětí mezi textem a interpretem vyvolalo napětí mezi interpretem a posluchačem“. Proto tam takřka každý večer bylo možno sledovat, co znamená „slyšet se navzájem“.
Slyšet se navzájem – to nebyl jen název sborníků o uměleckém přednesu, které editoval a do nichž přispíval, jak jsem krátkým citátem připomenul, ale ono „slyšet se navzájem“ je možné vztáhnout na celý jeho život. Byla to pro něj vlastně nepominutelná hodnota, určitý povahový rys, který uplatňoval nejen v nespočítatelných hodinách, při nichž pozorně naslouchal na nejrůznějších recitačních soutěžích amatérským i profesionálním interpretačním výkonům, které pak podrobně analyzoval, ale ono „slyšet se navzájem“ dostávalo nový význam ve chvílích, kdy nebojácně vystupoval proti páchané nespravedlnosti, proti hlouposti a slyšitelně dával druhé straně statečně najevo, že se ve své práci i životě odmítá patolízalsky hrbit před politickým režimem, panujícím v zatuchlém předlistopadovém čase. Ta slova však ve mně vyvolávají také i vzpomínky na nejpoutavější chvíle, které jsem s ním zažil. Bylo to tenkrát, když jsem se ho ptával a on mi odpovídal; když mně vyprávěl, jak a za co ho vyloučili ze školy, jak to bylo tenkrát po tom osmačtyřicátém, jak se seznámil s Holanem, jak se znal s tím Kainarem, Hrubínem, Mikuláškem, Skácelem a pak ještě s tamtím a oním a... prostě, slyšeli jsme se navzájem. To byla, panečku, škola! Škoda, že jsem do ní nemohl chodit častěji. Na spoustu otázek odpověděl svému příteli, univerzitnímu profesoru Jiřímu Holému z Filozofické fakulty UK v Praze. Z tohoto vzpomínkového vyprávění se zrodila jedna z jeho posledních knih Ozvuky času... (Akropolis, 2007), která vypovídá o klikatých a pestrých cestách, jimiž se život Vladimíra Justla ubíral.
Vladimír Justl se narodil den před desátým výročím vzniku Československé republiky (27. 10. 1928) v Kladně, odkud se s rodiči brzy přestěhoval do Prahy. Vyrůstal v katolické rodině, a tak po základní škole vstoupil na Arcibiskupské gymnázium, z něhož po obsazení nacisty přešel na Gymnázium Jiráskovo. O svých středoškolských studiích říká: „Gymnázium, Mariánská družina a vůbec jezuiti mě poznamenali na celý život. Jako by rozsvítili světlo, které ve mně zůstalo po všechna ta léta, až dodnes, i když se ten život všelijak zadrhával a točil.“ Po maturitě se zapsal na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, z níž byl jako studentský aktivista a perspektivní člen Československé strany lidové po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 vyloučen. Po několika letech, kdy pracoval jako účetní, pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde k jeho učitelům patřil významný literární historik profesor Oldřich Králík, který vědeckou i životní dráhu svého studenta a záhy blízkého přítele významně ovlivnil. Vladmír Justl ve zmíněných vzpomínkách poutavě vypravuje, jak se Králíkovou zásluhou seznámil jako student s Františkem Langerem a nepřímo i s Vladimírem Holanem. Zdalipak ho tenkrát napadlo, že se po mnoha letech stane zakladatelskou osobností Nadace Františka Langera a zaslouží se o vydání dvaceti svazků jeho Díla, nebo že vyroste v nejzasvěcenějšího znalce Holanovy tvorby. Od roku 1954 působil jako redaktor v nově založeném Státním nakladatelství krásné literatury a umění, z něhož se stal v roce 1956 proslulý Odeon, kde za několik desítek let svého působení vydal stovky titulů a edičních řad. S touto prací souvisely i jeho vztahy s předlouhou řadou českých básníků, prozaiků, překladatelů a výtvarníků, o nichž dokázal vždy vyprávět s úctou i obdivem, s humorem i nadhledem. Neméně dlouhou posloupnost tvůrců, které poznal zblízka, tvořily významné osobnosti spjaté s divadelním prostředím, s nimiž spolupracoval při přípravě poutavých a vzhledem k době i odvážných literárních pořadů ve Viole.
Nedokážu ve vzpomínce na Vladimíra Justla zachytit, čím vším byl. Byl by to předlouhý výčet, v němž by měla padnout aspoň zmínka, že po habilitaci na Filozofické fakultě Ostravské univerzity tam na počátku 90. let působil jako externí vysokoškolský učitel, že přednášel také na DAMU, že byl členem několika uměleckých a redakčních rad; pak by měl následovat obsáhlý seznam titulů novin a časopisů, do nichž léta přispíval svými odbornými statěmi, a stále ještě nejsme na konci. Nelze nepřipomenout, v kolika odborných porotách uměleckého přednesu zasedal, jak festival Neumannovy Poděbrady přetvořil na Poděbradské dny poezie, jak se jako vůdčí osobnost Společnosti přátel kultury slova zasloužil o přehlídku Divadla jednoho herce v Chebu, o Ortenovu Kutnou Horu a Seifertovy Kralupy, jak se stal předsedou nástupnické organizace – sdružení Slovo a hlas, která v těchto aktivitách pokračovala, jak více než třicet let posuzoval recitační výkony na Moravském festivalu poezie ve Valašském Meziříčí; a to ani slůvko nepadlo o jeho dlouholeté spolupráci s rozhlasem, o tom, kolik gramofonových desek s literárním výkladem připravil jako scenárista pro Supraphon a... – výčet jeho aktivit je stále v nedohlednu.
Nevím, jak vyjádřit, že Vladimír Justl byl výjimečnou osobností a velkým člověkem, aby z těch slov nezazněl falešný patos, který nesnášel. Následující slova jsou z jeho studie o dramaturgii uměleckého přednesu. Adresoval je sice interpretům, ale zdá se mi, že je lze vztáhnout i k samotnému autorovi: „Interpret předává básníkovo poselství jako štafetu pravdy a krásy. A tak ačkoliv je služebníkem chvíle, stává se podstatnou součástí dějinného pohybu, článkem řetězu, který nesmí být přerušen, protože spojuje minulost s budoucností.“ I Vladimír Justl předával celý život slova básníků jako poselství pravdy a krásy, a stal se tak podstatnou částí dějinného pohybu, který by neměl být přerušen. Jak zvláštní – zemřel v době, kdy probíhala celostátní přehlídka uměleckého přednesu a divadel poezie Wolkrův Prostějov (18. 6. 2010).
Vím, že nejsem jediný, komu se po něm bude stýskat. Chtěl jsem se ho ještě na tolik věcí zeptat...
Já vím, že mně všechno dopovíš, Vladimíre, až se příště potkáme... – tam.