Texty: Mrklov: Gerstner, Miloš: Povídání o divadle a jiném na návštěvě u paní Boženy Machové v Mrklově. ex Posel zpod Žalého 2010, s.23 - 29.

Povídání o divadle a jiném na návštěvě u paní Boženy Machové v Mrklově. (část o divadle)
Ochotnická divadla měla v minulosti našich vesnic obrovský význam a byla velkým kulturním přínosem pro místní obyvatelstvo. Muzeum ochotnického divadla v Miletíně eviduje všechny dřívější aktivity, pokud byly jakýmkoli literárním způsobem zachyceny, takže mají o naší obci dobré informace. Asi proto se pracovníci muzea obrátili i na náš obecní úřad s otázkou, zda neskladujeme ještě někde staré opony. Věděl jsem, že se podařilo zachránit dolnoštěpanickou oponu a horizonty, z vyprávění Miloše Jerie z Mrklova bylo zase známé, že na hambalkách ve stodole mají uložené kulisy a oponu z Bubeníkovy hospody. Když jsem toto muzejníkům sdělil, byli předloni na začátku zimy s fotoaparátem na úřadě jako na koni. Problém však byl, kde oponu rozbalit a pověsit, aby se dala vyfotografovat. Na obecním úřadě si prohlédli dolnoštěpanickou oponu, ale i když je velmi pěkná, neměli o její vyfocení zájem, protože to je jen draperie. Rozjeli jsme se tedy ke Končinům do Mrklova. Vály s plátny tu opravdu Jeriovi na stodole mají, ale při potěžkání opony bylo jasné, že ve třech ji nezvládneme snést a pak také kde ji venku rozvinout, když byl sníh a zamračeno. Nakonec jsme věc odložili až na jaro s tím, že zajistím pomoc dalších lidí, abychom vály venku na stodolu zavěsili a rozbalili.
Vloni v květnu se věc podařila. Hoši ze Střediska služeb pomohli a my jsme zjišťovali, před jakou nádherou se divadla v Mrklově hrála. Mrklovská opona byla také s drapérií, ale šest dalších kulis je opravdu bezvadných a nakonec se rozvinula i opona z Havlíčkovy hospody Pod hradem, která zachycuje pohled na hrad, hospodu a kostelík v Horních Štěpanicích. Hospoda pod hradem je už zbouraná a opona se zachránila jen proto, že před ní mrklovští hráli na začátku sedmdesátých let Ďábelské klíče a už tu zůstala.
Fotografující nám později snímky opon a horizontů elektronicky zaslal, takže Vám je předkládáme k prohlédnutí. Ale napadlo mě, že by bylo zajímavé vyzpovídat paní Boženu Machovou z Mrklova, která jistě před těmito kulisami hrála, možná že se rozpomene i na své ochotničení. Požádal jsem taky paní Zuzanu Strnádkovou, rovněž bývalou ochotnickou herečku, abychom ke „Světom“ šli společně a ony by trochu zavzpomínaly.
Jednoho domluveného dne u domovních dvěří čp.13 v Mrklově zvoníme. Jsme pozváni dovnitř, jdeme po novém schodišti do vzorně uklizené předsíně a vcházíme doslova do sálu, jehož strop je pokryt malbami květin a věnců. Na otázku, proč zde je taková zámecká výzdoba, se dozvídáme, že to někdy před sto lety dala vymalovat bývalá majitelka Šlicová.
Po zopakování účelu návštěvy, že bych byl rád, aby obě vyprávěly o svém herectví, se paní Božena rozpovídala.
„Sice mám už sklerózu, ale pokud vím, tak jsme za republiky hráli v Mrklově kusy Srdce a válku, Charleyovu tetu, Svět kde se žebrá, tehdy s námi hrál z Vrchlabí ňákej Vojta Antošu a v hledišti byli lidé z Prahy a chtěli ho do Národního, jak moc hezky hrál. Mně tenkrát bylo asi patnáct a s Láďou Jeriovým jsme jen přešli jeviště, ale nějak se začínat musí. Pak jsme na Homolce hráli v přírodě Mysliveckou latinu. Přírodní jeviště tady byla na Chlomku, na Homolce, ve Lhotě v lomě, na Rychlově, na Benecku, v Hořeních Štěpanicích za kostelem. Tam byl i barák jako kulisa, hráli tam Cikánčin svatební závoj a pak ten dům skutečně hořel a zrovna v té době začal doopravdy požár v Mrklově u Zvonků. A byli tam moji rodiče, jako vždycky se prodávalo cukroví a teď někdo říká „U Světů hoří!“ My jsme tenkrát byly ještě děti, tak lidi mysleli, že jsme to zapálily od svíčky. Ale hořel u Zvonků barák. To pamatuju jako dnes, cikánku hrála od Honců, co dělali kořalky, kontoristka, jak ji říkali, krásná ženská, typ cikánky. My jsme raději hráli venku, bylo to snad hezčí. V hospodě Pod hradem se hrávalo, jeviště se stavělo na sále, u Kubátů na Benecku se taky stavělo jeviště v sále. Za Německa se nesměli občané bavit, proto se na černo hrálo po barákách, tak třeba ve Zdůlni, kde Milda Zelinku namaloval i kulisy do světnice, pak u Milady Kynčlový v Liščí díře. Škoda, že nemám ze Stříbrný studánky žádný pozvánky a fotky, jak tenkrát byli lidi obětaví. Kdo ty hry režíroval? Tohle? Všichni dohromady, nikdy nebyl určený režisér. Ani v Lucerně, ani v Ďábelských klíčích, v ničem. Každý si hrál, jak uměl.“
„Ty méně zkušený ale museli poslouchat ty, co hráli dýl, že jo?“ doplnila Zuzana.
„To vám byl takovej kolektiv, že se nedá říct, že by se na mladší vytahovali, viď, Zuzko?“
„Já jsem tady s váma hrála jenom jednou, ale musím říct, že ty starší prostě řekli, takhle to bude a hotovo, žádný komandování nebylo, to nikdy“, Zuzka na to.
„Hrálo se i s dětma, hrálo se pod hasičema, pod Sokol, Svaz mládeže. Já hrála asi ve dvaceti hrách, jen tak namátkou Kříž u potoka, Zelené království, Naši furianti, Až vstaneme z mrtvých, Volání hor, Černý vlk, Chudák manžel. Při Lucerně a Ďábelských klíčích nás líčil a přivezl plný auto kostýmů z Prahy nějakej Šejnoha z Národního divadla, kamarád z vojny Pepy Hendrychova. Pepa, to byl pan herec a jak obětavý. A taky Hrabě Hrobčický z Hrobčic, Srdce v soumraku, Lešetínský kovář. Stříbrná studánka a Jak Jaromír k štěstí přišel, to už byly hry s dětmi, samé tance a zpěv. Děti jsem však vést, nechci říkat režirovat, musela. Některé děti hrály hrozně pěkně. To bylo snad padesát dětí, já k těm hrám pro ně také šila kostýmy. Jindy se zas organizovaly večírky a estrády, na které se nacvičovaly scénky a zdramatizovávaly se vtipy. Dneska se dětem už asi tak nikdo nevěnuje. Vzpomínám na hru Utrpení starých mládenců, to strejci u stolu jako hráli karty a my schovaný pod stolem jsme jim upíjely píva. Ach jo, no nakonec se shodilo jeviště, dalo se na půdu a po představení byla zábava. Nedřív se hrávalo na sudech, prkna na sudech. Pak jsme dali udělat kozy a podlahu do falcu a to vydrželo vlastně až do konce hospody. A co práce nadělali neherci, ti co pomáhali při stavbě jeviště, osvětlení, divadelních efektech, výrobě rekvizit. To už by se dnes po nikom nemohlo chtít. A jak se lidi rádi scházeli, jo, je to všechno pryč, každý má zábavu doma v bedýnce a nikam se nemusí. My jsme jezdívali po 21 let na divadla do Mladé Boleslavi. Ale pak to tak zkazili, ty divadla tam, že se na to nedalo koukat. Tak jsme toho nechali.“
Ukázal jsem paní Machové fotografie kulis. Na některé si vzpomněla, třeba v Lucerně, Našich furiantech, jiné nepoznávala. Možná zaujatá hrou tolik okolí nevnímala a později se hrávalo tak zvaně moderně bez kulis. Ale asi ta moderní výprava pramení jen z toho, že už nikdo neumí kulisy pořádně namalovat. Vždyť je to vlastně obraz 7 x 4 metry!
A pak se vzpomínalo u spousty fotek z různých představení. Vyznat se v nich mohli už jen přímí účastníci nebo diváci, protože hrávaly stejné kusy soubory v Mrklově, v Dolních Štěpanicích, na Benecku. A také si navzájem vypomáhali, i třeba z Valtěřic, z Vrchlabí.
„Ptáte se, jak se učily role? Lehce. Já jsem dřív měla pamět, teď ne, ale dřív jsem opravdu měla pamět. Třeba z dětskejch divadel jsem znala celou knížku. Já jsem jim také napovídala, tak jsem to musela znát. Nápovědu jsem neměla. Napovídat se muselo umět, muselo se sledovat text, a když herec nevěděl, muselo se mu slovo hodit, Květa Hendrychova ta uměla napovídat. Já bych teda nevylezla na jeviště nikdy, kdybych neznala perfektně úlohu, ne to bych tam nevylezla.“
„Ty narážky musel člověk vědět, že jo,“ doplnila Zuzana, „když to někoho nebaví, tak to se špatně učí, ale nás to bavilo hrozně. Poprvé, když jsme hráli na Benecku, jsem si říkala, to se přece nemůžu naučit, ježišmarija, no ale naučila jsem se. Já mám asi fotografickou pamět, to jsem věděla kde a na který stránce ta řeč je. Ale hlavně to musí bavit, z musu to nejde. Já jsem byla vždycky hrozná trémistka, nikde bych nepromluvila, ale v divadle vždycky byly nejhorší první tři věty, pak už to šlo. Prostě člověk je v tom ději potopenej, víceméně to prožíváš.“
„ To už tak přijde samo, ty narážky se moc neučej, to už text po těch zkouškách víte, znáte
kus vlastně celý, znáte svýho partnera, znáte i celkový děj. Já jsem hlediště nikdy nevnímala,
to mě vůbec nevadilo. Asi jsem tedy nevnímala ani podrobně kulisy.“