Texty: Petra Hřebíčková: Ztratila jsem bezstarostnost

Protože jsem Petru viděl jenom ve třech inscenacích a v jednom filmu a žádný velký rozhovor s ní ještě nevyšel, poprosil jsem ji, jestli by mi o sobě něco nenapsala. Když jsem jel do Zlína na divadelní festival Setkání – Stretnutie, tušil jsem, s kým se tam setkám. Dopis Petry o sobě se velmi podobal tomu, jak na mě pak působila: mile, skromně, bezprostředně. Půvabná dívka, hezčí o to, že si splnila svůj životní sen – hrát divadlo.
Jaké bylo vaše dětství v Hodoníně, ve vinařském kraji?
Jedním slovem nádherné. Svým způsobem trvá až dodnes. Naši mi nikdy v ničem nebránili, naopak mě podporovali ve všem, co mě napadlo. Když má sestřenice hrála na klavír, chtěla jsem taky, když sestra tancovala, musela jsem také tancovat. Ve třetím ročníku střední školy si mě našel jako potencionálního nadšence náš učitel do autorského divadla Skleněných bublin. Tam jsem zjistila, že mě divadlo naplňuje více než cokoliv jiného.
Má pražská představa: domek, zahrada, sklípek, pospolitost…
Jenom to poslední. Bydlíme v činžáku, ani ten sklípek nemáme. Daleko důležitější bylo, vedle jakých lidí jsem vyrůstala. Jsem nejmladší ze tří sourozenců, takže dítě rozmazlované úplně všemi. Prostě absolutně bezstarostné dětství. A navíc patříte do polistopadové, už svobodné generace.
Všimla jste si toho přelomu?
Jako dítě jsem si všimla hlavně toho, že najednou nebyla k mání jenom žlutá nebo červená limonáda. Teprve později, vlastně až s divadlem jsem si uvědomila, jak hrozná to mohla být doba, když neexistovala svoboda projevu. Neumím si představit, že bych dva měsíce zkoušela a někdo by po skvělé premiéře přišel a zakázal by další reprízy.
Nemyslíte si, že bezstarostné dětství se může vymstít?
Člověk přichází do života nevybavený. Určitě jsem byla nevybavená. Neznamená to, že bych byla nesamostatná a nepřizpůsobivá. Spíše jsem si v posledních dvou letech začala uvědomovat, že jsem opravdu zodpovědná sama za sebe, své činy a nikdo jiný než já se za mě rozhodovat nemůže. Na JAMU vás přijali napoprvé.
Zaujal je váš vzhled anebo spíše ta bezstarostnost?
Vzhled nevím, a to druhé snad. Pravdou je, že jsem přijímačky pojala jako výlet s kamarádkou do Brna, kdy jsem se chtěla podívat, jak ty zkoušky vypadají, abych se mohla pořádně připravit na příště. Přípravě jsem totiž věnovala asi tak čtyři dny. Našla jsem si namísto monologu dialog dvou žen ze hry Brouk v hlavě, což komisi pobavilo, ale hlavně jsem opravdu byla v pohodě, a tak to vyšlo. Na jinou školu jsem se ani nehlásila. Už jsem měla dokonce domluvenou práci jako účetní.
Další zajímavá představa: jaká byste asi byla účetní?
Určitě příšerná. Ale možná bych se to naučila, žila normálním životem a byla tak spokojená… moc tomu nevěřím. Škola představuje dobrou příležitost se rozhlédnout, jak se na divadlo připravují jinde.
Zajímala vás taková konfrontace?
Myslíte festivaly divadelních škol? Já jsem studium doslova hltala, protože jsem o divadle skoro nic nevěděla. Za jakýmkoli podnětem jsem šla, každému věřila na slovo. Vlastní vyhraněný názor jsem dlouho neměla, prostě jsem všechno nasávala jako houba. Ale vzpomínám si, že už ve druhém ročníku jsme několik dní za sebou jezdili do Bratislavy na festival Istropolitana a jaká to byla pro nás nádherná zkušenost.
Tehdy se pro vás divadlo stalo tím životním snem, jak jste mi napsala?
Určitě na škole. Patrně v mo- mentě, kdy jsem vycítila, že bych na to měla, a kdy mi i ostatní nedávali najevo, že jsem úplně mimo. Ne, že bych si vůbec nevěřila, jak to možná vyprávím, ale připravovala jsem se i na horší alternativu, k níž naštěstí nedošlo. To jistě potvrdí všichni, kdo viděli vaši Taťánu z Oněgina ve fragmentech Puškina v inscenaci Martina Čičváka.
Jak k tomu došlo?
Martin Čičvák studoval nad námi už doktorandské studium. Taťána byla pro mě opravdu zlomovou rolí, i když se zpočátku zdálo, že bych měla hrát mně typově více odpovídající Olgu.
Kdy se rozhodlo, že nebudete inscenovat celého Oněgina, ale právě jenom »fragmenty«? Vás nemrzelo, že si nezahrajete Taťánu, v níž se naplní ona spravedlnost nestálosti milostného citu?
To byl nápad režiséra a dramaturga Jirky Starého, kteří přišli s tím, že náš Oněgin skončí zhrzenou láskou Taťány, kterou Oněgin odmítne. Po přečtení celého románu mě to mrzelo, ale během zkoušek jsem vzala za svůj i tento vlastně nedopovězený příběh. I v něm jsem si prožila hodně sama za sebe.
Jak to myslíte?
Bavilo mě promýšlet si Taťáninu nešťastnou lásku… i když bavilo asi není to správné slovo. Prostě jsem ji naplno prožívala, jako by se to právě přihodilo mně samotné.
Na jevišti jste se tak připravovala na možné životní karamboly?
Na nešťastnou lásku se asi nikdy nemůžete připravit. Ale Puškin ono míjení se v lásce opravdu vystihl. Mně se to stávalo už od puberty. Někoho jsem milovala a tím více se tvářila, že mě vůbec nezajímá, a když si mě i on začal konečně všímat, já už jsem věděla, že je pozdě. Taťána se dokázala otevřeně vyznat ze svého citu, přesto naplnění nenastalo. To se ale nestává jenom v lásce, ale i při práci, že se lidé takto minou.
Vaše absolventská inscenace byla velmi úspěšná. Jezdili jste po festivalech a dokonce jste ji pohostinsky hráli v Činoherním klubu. Upevnilo vám to sebevědomí?
Hráli jsme Oněgina ve Varšavě, v Bratislavě i v Praze, a zvláště na Činoherní klub jsme byli patřičně hrdí. Ve mně nějaké ocenění či úspěch vyvolá spíše pokoru k dané věci… Donutí mě k úsilí, abych nezklamala ani příště. Oněgin byl od začátku výjimečnou inscenací tím, že vznikal v úzké partě pěti lidí, co se měli hrozně rádi, a myslím, že z něj tato atmosféra čišela. Když jsme jezdili hrát do Činoheráku, setkali jsme se v Brně – každý už hrál v jiném divadle – a vyjeli jedním autem do Prahy, to byl pro nás takový rituál, který jsme si užívali. Já vím, že to zvenku mnoho neznamená, ale jakmile podobný zážitek se zkoušením a podařeným představením zažijete, máte pak pro další život měřítko, čeho byste chtěl s divadlem dosáhnout.
Po škole jste hostovala i v Divadle ABC v inscenaci Spor. Nelákala vás Praha?
Tehdy jsem ani nečekala, že bych v Praze mohla zůstat a nabídku na angažmá bych řešila až ve chvíli, kdy bych ji opravdu dostala. Měla jsem z Prahy spíše respekt, a proto jsem ráda nastoupila do brněnského divadla Polárka, kde jsem zůstala jeden rok, který dnes považuji za svůj pátý ročník JAMU. Prvně jsem tam okusila, jaké to je hrát pro nekompromisní dětské publikum, setkala se s loutkou i s pohybovým a hudebním divadlem. Navíc v prostředí mých vrstevníků, kteří pro divadlo udělají vše, přestože žijí na pokraji existenční nouze a často doslova »padají na hubu«. Přesto z představení vždy čišela radost a semknutost těch lidí a to je právě ten hlavní důvod, proč já sama chci divadlo dělat. I kdybych byla ve vyhlášeném divadle, ale měla pocit, že si tam lidé navzájem nepřejí a rvou se o role, pak by to pro mě nemělo žádný smysl.
Dostala jste v té době nabídku do tří kamenných divadel. Proč právě Zlín?
Zlínská nabídka přišla jako první a i to hrálo svou roli. Ještě předtím jsem tu byla na nějakém představení a pamatuji si, jak mě chytla zdejší atmosféra města. Zvláštní, industriální a přitom otevřený, velkorysý svět, dom- ky v zeleni, široké ulice, prostě místo s jedinečným du- chem. Hlavně jsem ale slyšela, že tu je výborný soubor, a to mě lákalo nejvíce.
Ani zdejšího divadelního lidojemu jste se nezalekla?
Když jsem v Činoherním klubu zkoušela Ďáblovu houpačku, setkala jsem se s režisérem Deákem, který mi říkal: Nebojte se, až vám poprvé zatleská sedm set diváků, tak se vám to zalíbí. A měl pravdu. Je to nejen velké hlediště, ale i jeviště a to má docela jinou atmosféru než komorní sál. Navíc tu je i intimnější studio Z, které ale bohužel není tolik preferované jako velké divadlo…
Vraťme se ještě k hostování v Činoherním klubu, které Zlínu předcházelo…
Ne, to probíhalo současně. Dostala jsem nabídku do Zlína a zároveň mi pan ředitel Procházka nabídl hostování v Činoheráku. Měla jsem trochu strach, jestli se tady na mě kolegové nebudou dívat skrz prsty, ale naopak mě podpořili, a proto jsem se do Zlína ráda vracela. Úloha v Ďáblově houpačce podle Sologubova románu je nesnadně intimní: vy tam jako mladičká svádíte ještě mladšího školáka. Přiznám se, že mi ta role hned nesedla. Zkrátka, já na ty zajíčky moc nejsem, a tak jsem se do kůže Ludmily musela trochu dostávat. Měla jsem pocit, že mi režisér Roman Polák tak úplně nevěří. Samozřejmě, že jsem se proto nehroutila a snažila se tomu dát všechno. Jen mě mrzelo, když mi říkali: No jo, to je to vaše brněnské herectví. Když jsem se ptala, co tím myslí, tak jsem se vysvětlení nedočkala. Kdybych byla v Praze déle, třeba to pochopím. Snažili se mě vést k větší přirozenosti, nic nehrát, ale být. Nešlo mi to snadno, musela jsem se k tomu déle dopracovat. Na druhou stranu mě ty největší herecké kapacity Činoheráku nepotopily, i když viděly, že mi to hned úplně nejde. Prostě přístup k herectví byl jiný, než jsem byla zvyklá, a režisér Polák mě jistě donutil sáhnout si hlouběji do svého svědomí i sebevědomí.
Každé divadlo si zažije své omyly a »ansámblovka« Ďáblova houpačka k nim patřila. Kdy herec pozná, že se inscenace tak docela nepovedla?
Je pravda, že v závěru zkoušení bylo cítít jakési napětí, ale všichni šli o to víc na dřeň. Přesto jsem doufala, že vznikne něco úžasného. Když jsem prvně viděla představení v kuse, líbilo se mi. Po premiéře už ale cítíte, že lidé nejsou zcela unešeni a také se Houpačka moc dlouho nehrála. Možná se nesetkal prostor Činoherního klubu s tak expresivním kusem a velkým počtem herců. Aspoň jste nemusela řešit dilema, jestli Praha anebo Zlín. Tenkrát ne, ale tento rok ano. Znamenalo to pro mě definitivní ztrátu bezstarostnosti, jak jsme o ní mluvili. Nabídky z Prahy jsem si moc vážila, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat, protože jsem strašně zvědavá na příští sezonu. Jinak jsem dost nerozhodný člověk, ale když něčemu uvěřím, stojím si za tím jako beran. Možná jsem měla trochu krátké oči…
Krátké oči? Jako že jste nemyslela dost dopředu?
Protože přece jen: z Prahy je blízko ke všem filmovým castingům, televizím, rozhlasu, dabingu… Ale to já dobře vím, že Zlín je snad nejvzdálenější město od Prahy. Vyjet na casting znamená vzít si den volna, musíte se v divadle domluvit a to je často nepříjemné – vám i kolegům, když chybíte. Po filmu Obsluhoval jsme anglického krále se s castingy roztrhl pytel a já si najednou uvědomila, jak moc se snažím prosadit. Ztratila jsem svůj klid, soustředění na práci tady. Prostě mě to na chviličku strhlo a já dostala ze sebe strach, že by mě to mohlo v Praze semlít docela. Nejsem zase tak velká bojovnice a kdybych šla do Prahy, musela bych být stoprocentně přesvědčena, že nastal ten pravý čas. Na druhou stranu není nikde psáno, že ten pravý čas přijde a šance se bude opakovat.
Tomu tedy říkám rozpolcenost… Když si uvědomím, kolik dívek vašeho věku a typu čeká na takovou příležitost.
Dodneška jsem z toho rozpolcená.
Neudržel vás ve Zlíně i vztah v soukromém životě?
Byl to jeden z momentů, ale já práci nepodřizuji osobním věcem, ty mě nemohou ovlivnit, protože vím, že by se mi to jednou vrátilo.
Nedá mi to vás ještě nepotrápit: copak neznáte ty možné životní scénáře? Herecké manželství na oblasti, kde si založí rodinu, pořídí byt a dočkají se spolu důchodu?
Já vím, že šlo o radikální rozhodnutí, ale já moc věřím tomu, co se tady s novým uměleckým šéfem děje, a ráda bych byla při tom.
Radila jste se s rodiči, s kolegy?
Se všemi jsem to probírala, ale každý říkal něco jiného, takže to nakonec stejně zůstalo jenom na mně. Vím, že to byla šance, ale já nechtěla udělat něco jenom proto, že se to očekává. Potřebovala jsem cítit, že to musím udělat, a to se nestalo.
Vy jste hrála Markétku v dramatizaci Bulgakovova románu, kde je pro mě silný obraz životního štěstí, k němuž by Mistrovi i Markétce stačilo tak málo…
Já jsem tady ve Zlíně takové štěstí zažila a to i proto, že jsem tu žila sama a měla na sebe dost času. Tehdy jsem si říkala, že by mě ještě v Hodoníně nikdy nenapadlo, že se jednou budu divadlem opravdu živit a ještě v tak dobrém kolektivu. A za to jsem vděčná. Navíc je pro mě důležité, že má rodina není daleko. Vaším hereckým životem prochází silná linie slovenských režisérů: nejen Čičvák a Polák, ale i Ivan Balaďa a dnes především Dodo Gombár.
Mají něco společného?
Vidíte, to mě ani nenapadlo. Já obdivuji slovenské divadlo, líbí se mi jejich herectví plné temperamentu a nenapodobitelného šarmu, který my až tak moc nemáme. Přitom jsou natolik přirození i v těch nejvypjatějších situacích. Když jsme v Divadle ABC zkoušeli Spor, kde se dívky hádají a štengrují, zeptala jsem se, jestli bych to nemohla zkusit ve slovenštině. A hned mě to hodilo do temperamentnějšího výrazu. Z rozhovorů se slovenskými herci jsem zase nabyl dojmu, že oni oceňují české herectví. U nás se více inklinuje ke stylizovanějšímu výrazu, bývá v něm i více nadhledu. Ideální by bylo, kdyby se vzájemně ovlivňovalo, až bychom mohli mluvit o československém divadle. Slovenští režiséři mě skutečně hodně zasáhli. Na druhou stranu, platí to i o setkání s českými režiséry, jako je J. A. Pitínský anebo Zdeněk Dušek aj.
Různé barvy českého a slovenského herectví dobře namíchal režisér Menzel ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Jaká to byla pro vás zkušenost?
Když mi po konkurzu řekli, že jsem pozvaná do dalšího kola, tak jsem se pochopitelně zaradovala, ale i polekala, protože v tu chvíli jsem si vůbec nebyla jista onou nahatou scénou. První film, a hned se svlékat? Brala jsem to vážně, a proto jsem panu Menzlovi vděčná, že měl se mnou trpělivost mi do detailu vylíčit, jak by ta scéna měla vypadat, o jakou postavu se vlastně jedná. Mohla jsem si udělat vlastní představu. Navíc po mě ani předtím nechtěl žádný monolog na stoličce před kamerou, jen jsme si povídali a on si mě vybral do role Jarušky. Nemám ráda nahotu za každou cenu, jen aby se nalákali diváci. V Hrabalově románu má však svůj význam a půvab a Jiří Menzel jej umí esteticky podtrhnout. Hned při první scéně mi pošeptal, a v tom měl velkou pravdu, že ve chvíli, kdy se budu stydět já, budou se stydět i ostatní. Myslím, že se vám povedla i ona stylizovanější scéna v restauraci, kdy se poléváte grenadinou před zraky stolu štamgastů, co vás svlékají očima. Mně také více vyhovuje stylizovanější poloha než absolutní civil. Stejně jsme ale poměrně dlouho hledali tu správnou míru, jaká ona slečna Jaruška vlastně je. Scénu jsme víckrát zkoušeli i proto, že se musela povést na první dobrou, jelikož jsem si šaty polévala šťávou, která by už nešla pořádně vyprat. Takže jsem byla ráda, že to dopadlo.
Když už mluvíme o herecké stylizaci. S kterou postavou z těch, co jste odehrála ve zlínském divadle, jste se potrápila?
Právě třeba s Markétkou, kdy jsem si dokonce před derniérou říkala, že to pořád ještě není ono, že bych to ještě chtěla zkusit jinak. Nebo postava Heleny v Čapkově RUR. Na našem velikém jevišti je opravdu někdy těžké být přirozený třeba v in- timních situacích až do dvacáté řady. Proto mě tu asi více sedí komediálnější role, jakou byla Zuzanka ve Figarově svatbě. Inscenace vznikala na základě improvizací a tato zkušenost s režisérem Zdeňkem Duškem byla jedinečná a moc mě bavila. Vyhovuje mi zdejší žánrová pestrost, kdy vedle Shakespeara hrajeme v divadélku v klubu třeba Elektrickou pumu, kterou jsme nazkoušeli na vlastní pěst. Já jsem schopná se na jevišti umlátit bez ohledu na modřiny, jen aby se diváci smáli. Tehdy jsem nejšťastnější, protože odměna v podobě smíchu přichází hned. Na druhou stranu, když komedie nevyjde, je neštěstí o to větší, vy sebou házíte na zem a lidé se rozpačitě koukají.
Myslíte, že herec musí žít bouřlivým životem, aby měl z čeho brát? Anebo si na jevišti vystačí s představivostí?
Řekla bych, že to jsou jenom dva různé přístupy. Buď jsou herci, kteří chtějí vše zkusit na vlastní kůži a věří, že se bez toho neobejdou, a pak ti, kteří nemusí zahýbat a chodit po barech, aby dokázali zahrát třeba prostitutku. Herec má být především pozorovatel. Mě osobně divadlo uchvátilo tím, že se v něm mohu realizovat. Co si v životě nedovolím, s tím vyrukuji na jevišti. Tam se pohádám až do krve, kdežto v soukromí ne. Na jevišti si dovolím prožít velkou lásku se všemi chybami, tam mohu jít do všeho naplno, protože jsem koneckonců schovaná za postavou. Spíše mám někdy v osobním životě pocit, že bych ráda řekla: napište mi, prosím, co mám dělat, říkat, jak se rozhodnout. Jakkoliv to zní jako klišé, říká se, že hercovo tělo je pracovní nástroj.
Jak se o něj staráte v místních podmínkách?
Že hercovo tělo je nástroj, nám na JAMU pan profesor Karlík vštěpoval vůbec ne jako prázdnou frázi. Opakoval nám to s důrazem spíše jako kamarád: Jestli se na to chceš vykašlat, tak to udělej, kuř si, pij, nijak se o sebe nestarej, ale pak od sebe neočekávej nějaké výjimečné výkony. Mně se to vždycky vrátí, když na sobě nepracujete, u rodičů vyjídáte ledničku a pak jste ještě dva dny celý zlenivělý. Zkouška také vypadá jinak, když si ráno jdete zaplavat, než když to v noci přeženete s vínem a kouřením.
Nehrozí právě na oblasti větší nebezpečí, že to člověk vzdá a začne po třicítce tloustnout a lenivět?
Nevím, jak kde, ale tady ne. Naopak jsem se tu naučila lépe plavat i lyžovat. Na kole jezdíme společně, když máme dvě hodiny čas, tak se vzájemně vyburcujeme a vyjedeme do kopců za Zlínem. Anebo chodíme hrát plážový volejbal nebo stolní tenis.
Jenomže to je takříkajíc sportovní vyžití. A co pohybová průprava anebo zpěv?
Byla bych nejšťastnější, kdyby v divadle byly dvakrát týdně pohybovky a zpěv. Herci by se o sebe víc starali, protože by je bavilo se naučit něco nového, o tom jsem přesvědčená. Jiná věc je ta, že jsme tady časově hodně vytížení, hraje se od pondělka do soboty, někdy i v neděli pohádky, a herci, kteří mají rodiny, už těžko stíhají něco navíc. Kdyby to ale jako na škole byl takový volitelný předmět, určitě by jej hodně herců využívalo. Teď právě zkoušíme Fausta, kde hraju archanděla Gabriela, a právě andělé by měli být nadpozemsky zvláštní, včetně pohybu. Zatím jsme měli jednu pohybovou zkoušku s Halkou Třešňákovou. Je opravdu skvělé, když přijde někdo zvenku a pomůže vám si uvědomit, čeho všeho může být vaše tělo schopno. Jinak samozřejmě hrozí, že člověk začne sklouzávat k manýře a vytahovat osvědčené šuplíky, aniž by chtěl. Já sama bych velmi chtěla zkusit si pohybové divadlo. To už je vizitkou osvícených divadelních ředitelů a uměleckých šéfů, kterým na jejich souboru skutečně záleží, že divadlo nevedou jako takovou netypickou fabriku.
Naposledy k vašemu rozhodování, zda odejít do Prahy. Jak se vám usínalo v té době?
Nejdříve špatně, a pak už vůbec ne. Těšila jsem se, až se konečně uklidním, ale trvalo to. Takové noční rozhodování ve vás spustí nějaký proces, na jehož konci už vnímáte věci trochu jinak. I tady v divadle. A to neříkám, že jinak znamená negativně. Jsem ale více připravená na to, co chci. Nechávala jsem se jenom unášet a měla jsem štěstí, že příležitosti samy připluly, když už jsem je hodně potřebovala.
Takže jste se jen necítila na Prahu dost připravená?
Možná i cítila, ale rozhodla jsem se takto.
RICHARD ERML, Divadelní noviny, 11/2007