Texty: LINHART, Jiří: Karlovarská legenda jménem Kapsa. Karlovarský deník, 23. 4. 2010.

Karlovarská legenda jménem Kapsa
Karlovy Vary – Před půl stoletím se v tělocvičně tehdejší jedenáctiletky odehrála premiéra literárního pásma Posviťme si na sebe.

V pondělí uplyne rovných padesát let ode dne, kdy se v Karlových Varech zrodila divadelní legenda jménem KAPSA. První premiéra souboru, který se tehdy ještě jmenoval „Dramatický kroužek Štycháček“, se odehrála v tělocvičně tehdejší Jedenáctileté střední školy Antonína Zápotockého (později ZŠ Jana Palacha a dneska čertvíco) 26. dubna 1960.
Co předcházelo?
Vlastní historie souboru se začala psát o pár měsíců dříve, na začátku školního roku 1959/60 v 1. B karlovarské jedenáctiletky. Sešlo se nás tam tehdy více kluků a holek, kteří tíhli k divadlu, přinejmenším tři z nás – Honza Honsa, Ondra Schiller a autor těchto řádků už měli jakés takés zkušenosti jako statisté na scéně karlovarské profesionální scény. Proto, a taky proto, že jsme si chtěli ´šplhnout´ u třídního učitele Vratislava Bartůňka, jsme se přihlásili do dramatického kroužku, který vedl. Do nějakého kroužku jsme se konec konců přihlásit museli, byla přece jen pořád ještě padesátá léta a bylo třeba projevit ´politickou angažovanost´.
První kus, který jsme zkoušeli, byla Klicperova Veselohra na mostě. V devatenáctém století se u toho lidi jistě mohli potrhat smíchy, nám to ale moc k popukání nepřišlo. A není divu. Bylo nám kolem patnácti, dospívali jsme v době prvního tání stalinského ledovce, většina z nás už měla za sebou první návštěvy v Semaforu a Na Zábradlí, četli jsme (opravdu!) Plamen a Literárky a po večerech s uchem přilepeným k rodičovským osmilampovkách lovili Elvisovy a Haleyho rokenroly z Laxmberku. Ve vzduchu kolem nás už bylo cítit něco, co jsme sice ještě nedovedli pojmenovat, ale právě o tom jsme chtěli hrát divadlo. Ke cti našeho třídního a vedoucího kroužku Vratislava Bartůňka nutno říct, že nás v tom nenechal samotné. Později o tom napsal: „… chlapcům se to (tím myslel toho Klicperu) moc nelíbilo, a najednou se objevilo přání udělat něco ze života jich samých. A tak jsem začal skládat pořad z textů, především z Plamene a různých časopisů zabývajících se tematikou mládeže, ale pořád toho bylo málo, a tak jsme začali psát sami.“
Posviťme si na sebe
A stal se zázrak – během pár měsíců se podařilo sestavit a nazkoušet pozoruhodný spektákl s názvem „Posviťme si na sebe“ a podtitulem „Literární kabaret mladých o mladých“. Počet členů a spolupracovníků Štycháčku se rozrostl o autory textů i více či méně zkušené hudebníky a během pár týdnů nabobtnal na několik desítek lidí. Pro řadu z nich se tenhle soubor stal startovní rampou profesionální umělecké kariéry. Za všechny jmenujme novináře a spisovatele Rudolfa Křesťana, básníky Zeno Kaprála a Ivana Wernische a herečky Danielu Kolářovou, Radku Fidlerovou a Jiřinu Vašků.
Premiéra „Posviťme si na sebe“ se konala, jak už předesláno, v úterý 26. dubna 1960 a úspěch byl bombastický. Šapitó nabito, přišla se podívat hnedle celá škola, mnozí se do narvaného sálu už nevešli, a tak bylo nutno připravit reprízu a po ní další a další… Štycháček suverénně vyhrál okresní i krajské kolo soutěže amatérských divadel (pro pamětníky: Soutěž tvořivosti mládeže) a postoupil do celostátního finále, které se konalo koncem června v Nitře.
Jeli jsme na Slovensko bez velkých ambicí, hlavně nás zajímalo, jak to dělají jinde. Byli jsme mezi sedmadvaceti zúčastněnými soubory absolutně nejzelenější nováčkové, od naší první premiéry neuplynuly ani dva měsíce a někteří ´konkurenti´ měli za sebou víc jak deset let zkušeností. To, že jsme nakonec v soutěži získali hlavní cenu, bylo šokem nejenom pro naše konkurenty z celé republiky, ale i pro nás. Slavili jsme to ´pod viechou´ až do rána – zákon, který stanovil hranici 18 let pro nalévání alkoholu mladistvým, byl přijatý až o tři roky později.
Zrodila se KAPSA
Rozprchli jsme se na prázdniny a z nich se vrátili do trochu jiné historie. Řada zakládajících členů soubor po maturitě opustila, zato přišla ´nová krev´ a hlavně nový název. Přece jen málo srozumitelný Štycháček, odvozený od slangového výrazu pro bodový reflektor (viz Posviťme si na sebe), nahradila zkratka vyjadřující (podle našeho názoru) nejlépe zaměření našeho divadélka – KAbaret, Poezie, SAtira, neboli KAPSA. Nejdůležitější změnou bylo, že soubor získal vlastní scénu v prostorách bývalé Osvětové besedy v Drahovicích.
Na triumf v Nitře navázala desetiletá téměř nepřetržitá řada dalších úspěchů. Divadélko KAPSA, jehož soubor se každoročně obměňoval, vyhrávalo Wolkerovy Prostějovy i Šrámkovy Písky, hostovalo ve Viole i na scénách ´kamenných´ divadel, pořádalo festival AMFORUM, úryvky z ´kapesních´ pořadů vysílal rozhlas i televize. Souborem prošly za těch deset roků snad stovky mladých lidí, kteří zde hledali a většinou i nacházeli svůj vztah k poezii, divadlu a kultuře vůbec. Pevně věřím, že většina z nich dodnes vzpomíná na léta prožitá v KAPSE s vděčností a láskou.
Konec legendy
A nastal. Jak už to chodí, všechno krásné jednou skončí, a tak skončila i KAPSA. Po okupaci Československa v roce 1968 byl s nástupem tzv. normalizace ze školy vyhozen profesor Bartůněk a hned nato zatočili bolševici i s divadélkem, které založil a deset let vedl. Prostory deset roků zasvěcené poezii byly předány místní organizaci komunistické strany pro pořádání schůzí 24. března 1970, tedy deset let a jeden měsíc od premiéry „Posviťme si na sebe“.
Divadlo KAPSA, od jehož vzniku uplynulo už půl století, se nesporně stalo fenoménem, který ve své době daleko přesáhl (tehdy a ostatně i dnes dost úzké!) kulturní hranice Karlových Varů. Kam by se vyvíjelo, nedojít v roce 1970 k jeho zákazu, ví Bůh. Pokusy obnovit tuhle scénu po převratu v listopadu 1989 nebyly úspěšné, divadélko toho jména sice na Karlovarsku působí, s tou původní má ale společný jen název, jinak je to všechno ´o něčem jiném´.
Ožije ještě KAPSA?
Historie divadla KAPSA by jistě stála za důkladnější zpracování, než o jaké jsem se pokusil v tomto vzpomínání. Je ale otázka, z čeho čerpat? Lidí, kteří stáli na přelomu let 1959/60 u zrodu souboru, je nějak čím dál méně. Vratislav Bartůněk už pár let režíruje divadlo na nebeské scéně a k dispozici má – bohužel – i slušnou řádku herců z Posviťme si na sebe.
Bohatý archiv souboru, čítající stovky fotografií, plakáty, trofeje z festivalů a hlavně texty psané i zachycené na magnetofonových páscích, který pan profesor, dokud byl na živu, opatroval, je pravděpodobně ztracený. A otázka kardinální – zajímalo by to ještě vůbec někoho, kromě těch pár pamětníků?