Texty: FEKAR, Vladimír: Ve VALMEZU jako v Jiříkově vidění. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 66 - 67.

Ve VALMEZU jako v Jiříkově vidění

Vladimír Fekar

Malé jevištní formy ve Valašském Meziříčí konfrontovaly nesouměřitelné. Letos (19. – 20.března 2010) více než v předchozích letech. Pořadatelé pozvali devět divadelních souborů a každý z nich nabídl jinou podobu divadla. Poloimprovizované hry, autorské texty, skeče, pantomimy, dětské divadlo, kabarety… A přes svou rozdílnost každý ze souborů zaujal svou osobitostí.
Zahájilo Jiříkovo vidění (Ostrava) satirickou koláží HRA-D. Výchozí inteligentně vystavěný „kabaretní“ text, jenž je humorným jinotajem o království, v němž vládne totalitní tyran, zůstal bohužel i přes pokusy o aktualizace zakotven v době svého zrodu před rokem 1989, kdy jako společenská satira přesně a ostře postihoval absurditu tehdejší moci a celkového zřízení, vyprázdněnost jazykových klišé, vyjadřování v médiích apod. (rukování na vojnu, branná cvičení, idylická nedělní chvilka poezie). Oceňuji na Jiříkově vidění jejich systematické předkládání her s politickým tématem moci, avšak HRA-D v předvedené podobě se ukázal jako passé.
Vsetínský divadelní soubor Ohraďák s představením Bohoušek patřil věkovým složením jednoznačně na dětskou přehlídku, kde by se pravděpodobně neztratil. Jde o jednoduchý příběh o malém dětském „intelektuálovi“ Bohouškovi, který se na skautském táboře cítí jako v „Jiříkově vidění“ a je davem ostatních skautíků, kteří se mu posmívají, považován za podivína. Je vyprávěn s lehkostí, humorem, nadsázkou. Je patrné, že děti (na jevišti se jich objeví 23) hrají příběh, v němž samy sebe dobře poznávají. Autenticita hereckého projevu (zejména titulní role Bohouška, za niž získal Tomáš Homolka cenu za herecký výkon) i jednoduchá struktura textu a režie Květoslavy Květoňové znamenaly, že na experimentální přehlídce se Ohraďák vyjímal jako malé zjevení.
Fishkulíni – soubor kopřivnického Údivadla, roztočil Kolo pana Coogra, příběh inspirovaný povídkou Raye Bradburyho. Motiv kruhu se zde variuje na mnoho způsobů: jako tajemný kolotoč, který se točí čas od času dozadu, ústav, v němž jako v začarovanému kruhu jsou za záhadných okolností pod prášky drženi tři zdraví pacienti atd. Kolo pana Coogra je trochu hrou s žánry, romantická hudba se střídá s hororovou – ta dokresluje lynchovsky laděné detektivní pátrání po pravé podstatě pana Coogra, stylizované, někdy jemně expresionistické herectví. Fishkulíni předložili osobitý tvar, který přes velmi patrné problémy s rozvleklým tempem udržoval diváckou aktivitu a pozornost. Proto i doporučení na Mladou scénu bylo uděleno právě Kopřivnickým.
MyšMaž, pracující při ZUŠ Rožnov pod vedením Lucie Štěpánkové, vychovává k sympatickému autentickému hereckému projevu. V inscenaci Evžen, lovec žen mladí, převážně středoškoláci, hrají možná až příliš zjednodušující anekdotu, v níž vysmívaný a odstrčený outsider Evžen uniká před realitou raději do virtuálního světa a v něm se vydává za dokonalého muže, aby si pod touto identitou dopisoval s jinými ztracenými existencemi.V realitě však Evžen naráží nejen na neschopnost seznámit se, ale i získat skutečné přátele. Přesvědčen o tom, že zůstává v počítačovém virtuálním světě, nakonec své spolužáky, kteří mu chtějí pomoct, postřílí. Inscenace balancuje mezi generační výpovědí, studentskou recesí, k níž má však přeci jen blíže, a dobrým hereckým cvičením, které ukazuje, jakého tvaru lze dosáhnout z improvizací.
Patnáctiminutová Scéna v sedmi Bílého divadla Ostrava je malým „ionescovským“ absurdním skečem o přípravách na dvoření dlouho nepřicházející krásce, s opakujícími se vyprázdněnými jazykovými frázemi, o neschopnosti cokoliv podstatného jazykem sdělit a vyjádřit, oslovit. Hříčka, v níž v hlavní roli jsou květináče pro dámu, je bezesporu sympatickou provokativní miniaturou, avšak zdá se, že bez větší ambice než provokovat.
21 gramů Frýdek-Místek a jejich autorské road movie „Perfect Day“, které s využitím filmových odkazů a citací napsal přímo pro soubor Norbert Závodský, potvrzuje, že v řadách tohoto souboru vyrůstá velmi zdatný autor, který je schopen napsat vtipný, filmovou poetikou nezávislého filmu poučený dialog, s ostře vypointovanými replikami. Škoda jen, že snaha o autentické, až kamerové herectví a opravdu až obludně odfláknutá artikulace některých herců zavřely sympatickou inscenaci za čtvrtou stěnu a potlačily smysl, proč vůbec hru o vyprázdněnosti životů dnešních mladých lidí uvádějí.
Naproti tomu NDŽS Tom a Jeff Havířov má herce velmi zkušené. Jejich Na život a na smrt je parodií (tu rozvíjejí i v jiných inscenacích) na katastrofické filmy i na realityshow o ztroskotancích na ostrově. Využívá na mnoha velmi vtipně komického účinu nonverbálního rozehrávání či personifikace předmětů (herci hrají odpadkový koš, automat na kávu apod.), ale v jejich hře se velmi nevyváženě mísí dobře vystavěné klauniády s překvapivou pointou, s absolutně podpásovým, prvoplánovým tuctovým humorem toho nejnižšího kalibru.
Pantomimická klauniáda pro jednoho herce Eda a Ema Pavla Rezi Rösnera z Přibora je rozvinutým skečem o čekání muže na svou vyvolenou, v němž (jak to u podobných pantomim bývá) se Eda projevuje jako smutný moderní harlekýn – outsider, jemuž nic nevychází. Rösner není typ artistního mima, a ačkoli je jeho rozehrávání této situace osobité, přeci jen jeho herectví více vyniká v inscenačních tvarech sdružení Dua na sekyru.
Láhor/Soundsystem se spojil se slovenským divadlem SkRAT, které pracuje pod vedením Lubo Burgra, aby vytvořili inscenaci Neberte to osobně. Metodou částečné improvizace rozvíjeli tentokrát před zraky diváků pevnou, ustálenou příběhovou kostru: po pohřbu významného tenora Luba řeší pěvecký sbor, kudy se bude dále ubírat a kdo nastoupí na jeho místo. Vracíme se se sborem i do minulosti, k zájezdům do Chorvatska, do Českého Krumlova a podobně. Tématem inscenace je bezesporu potřeba dohodnout se, složitost hledání společné cesty, ponorková nemoc dlouho fungujících uskupení, zkrátka témata, která se Láhoru i SkRAT mohou dotýkat osobně.
Metoda poloimprovizovaného rozvíjení pevně daných fabulačních motivů se ukazuje při organizování mnohočlenného souboru jako zrádná a nevyzpytatelná. Jako by si téma hry říkalo spíše o uchopení z druhé strany, totiž o vycizelované nastudování zcela zafixovaného dramatického textu, který by dokonale rozvíjel motivy a postavy. Valašskomeziříčská repríza postrádala humor, tempo a koneckonců i důslednější rozvíjení jednotlivých vztahů mezi postavami. Nejsem přesvědčen, zda ukotvení tohoto typu poloimprovizovaného divadla do záměrně banálního, nedramatického příběhu je pro další směřování Láhoru nejšťastnější cestou. Každopádně znovu projevil potřebu experimentovat, hledat a zkoumat možnosti divadla. A v tomto smyslu zůstal přes všechny výtky nejvíce experimentujícím souborem přehlídky a i přes polemiku uvnitř porotního sboru nakonec byl doporučen pro Šrámkův Písek.