Texty: MICHÁLEK, Petr: Šesté Lounské divadlení. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 24 - 25.

Šesté Lounské divadlení
Petr Michálek
Jako příznačný lze označit fakt, že v průběhu letošního Lounského divadlení přivítal ředitel divadla Vladimír Drápal diváka s pořadovým číslem 200 000 od data novodobého otevření divadla – tedy po sedmi letech. I letos totiž tuto postupovou přehlídku zdobila nadprůměrná divácká návštěvnost. S potěšením navíc konstatuji, že ať divák přišel na kterékoli z pěti představení, nemohl být vysloveně zklamán. Naopak. Bylo na co se dívat.
To nejlepší navíc přišlo hned na začátku. Divadlo Zdrhovadlo z Klášterce nad Ohří přivezlo Hrabalovu Příliš hlučnou samotu. Režisér a scénograf v jedné osobě, Václav Polda, text zdramatizoval pro svého Haňtu – charismatického Jana Milotu. Celek působí promyšleně, koncepčně, někdy možná až moc.
Základní scénické prvky jsou dva: krabicové kartony vykrývající prostor ze všech stran účelně navozují iluzi, že Hanťa je uvnitř krabice, a potom lis, který zde doslova a do písmene nahrazuje oltář. Je navíc doplněn červeným a zeleným světlem, vydává zvuk automatické mašiny, a od samého začátku je tak dokonale připraven na závěrečnou pointu.
Neopomeňme ale jeden ze základních rysů Poldových scénografií. Vzpomeňme například na představení Petr a Lucie či Nebezpečné známosti a to je smysl pro vertikální rozměr. I v Hrabalově komorním dramatu dojde v rámci vzpomínek na cáry papíru, padající konfety, poletujícího draka či světelné padáky v kostele. Je to však paradox. Místy člověka napadá, zdali by nebylo lepší, kdyby Hanťa svůj život jen vyprávěl u džbánku dobrého piva, a neilustroval jednotlivé epizody. Tím spíš, že Polda má v Janu Milotovi Hanťovi silnou oporu. Jan Milota je mimochodem členem kláštereckého Klasu 34 let, tedy bez roku stejnou dobu, jako je Hanťa u lisu. Ale to je spíš řečnická otázka, zda je vůbec v principu možné a smysluplné převádět Hrabalův lyrický text na jeviště. Celkový pocit je však jasný. Klášterečtí se vydali na obtížný „let přes oceán“. Sledovat jejich zápas za různého počasí je velmi inspirující. Drobným radostem zkrátka ještě neodzvonilo.
Terezínské Malé Amatérské divadlo (TMA) sáhlo stejně jako v předešlých ročnících po bulvární komedii, tentokrát s názvem Rodina je základ státu od Raye Cooneyho. Na úvod záměrně podotýkám, že reakce diváků během představení byly velmi vstřícné, ba nadšené, což se potvrdilo i hlasovacími lístky, které jim určily vcelku suverénní vítězství v soutěži o cenu diváka. Přesto je nutno konstatovat, že TMA přece jen zaostala za svým výkonem v loňském zpracování komedie Nájemníci pana Swana. A to především v míře pravděpodobnosti v nepravděpodobném řetězení náhodných okolností, schopnosti gradovat oblouky jednotlivých postav a pak i v herecké schopnosti rytmicky členit vrstvené překážky, navíc v časovém presu. Mám tím na mysli především ověřené pravidlo a základní herecký princip situační komedie „nápad – realizace – hodnocení“. Výsledkem je tak mnohdy tápání v situaci, nejistota v motivaci, kterou nahrazuje vyrábění humoru a nekoordinované pobíhání po jevišti.
Některým se to přitom daří. Patří mezi ně především František Hos (seržant), Zdeněk Zvěřina (Sir Willoughby Drake), či Jaroslav Legner (Bill) ten si svůj part užívá s takovou grácií, až budí zdání, že mu snad role byla napsána přímo na tělo. Svůj standard si také drží Martin Soudský (Dr. Hubert Bonney), který vyniká především v situacích, kdy zastírá dění za záclonou. Právě v těch momentech vidíme zřetelně ono zjištění, že se schyluje k prozrazení, nápad, jak to vyřešit, realizace a zhodnocení – uf, to bylo o fous. Suma sumárum: Soubor zřetelně ví, co chce, má jasnou dramaturgii, několik talentovaných představitelů, letos však nepřekročil parametry oblastní přehlídky.
Nejdiskutovanější inscenací letošního divadlení bylo Na dotek Patricka Marbera v podání Divadla Exil Pardubice. Tento soubor, který mimochodem letos slaví 10 let své existence (za tu dobu nazkoušel celkem 72 inscenací!), si vybral britský hit z roku 1997, který se dočkal i filmového zpracování. Režisérky Zuzanu Novákovou a Marii Kučerovou oslovil komplikovaný příběh milostného čtyřúhelníku, ze kterého dle vlastních slov chtěly akcentovat především rozměr relativity pravdy a lži v našem virtuálním světě.
Je to obrovské sousto, protože i při čtení hry nás napadá otázka, zda autor nehoní moc zajíců najednou. Nejenom tematicky hledání sebe sama ve svém bližním; virtualita našich vztahů; mechanizace našich prožitků; hierarchizace lidské společnosti, ale i formálně, protože jeho hra s filmovým střihem a časovým posunem klade značné nároky především na herecké výkony celé čtveřice. Pardubičtí se sympaticky vydali především cestou civilního hereckého projevu, a to nejenom vzhledem ke skutečnosti, že jejich domovský hrací prostor je velmi malý. Od prvního obrazu tak vidíme soustředěný a pauzami nabitý výkon, prodchnutý erotikou, možná spíš touhou. Toto kouzlo se však v lounské repríze postupně vytrácelo a čím víc bylo podbarveno barovým klavírem, tím více měnila se atmosféra v až snový melodram. Je to škoda, protože komplikovaný milostný čtyřúhelník pak leckdy nechtěně připomínal televizní sitcom, což je však kruté a záměrně vyhraněné přirovnání.
O jaký jde tedy vlastně žánr? Autor totiž tuto hru nazval jako romantickou komedii, což je podle mne ironie. Hra Na dotek je psychologické drama, a proto Pardubičtí musí ještě více zmotivovat jednotlivé situace. Pustit diváky více do nitra postav, poodhalit jim, že vnějšková apatie a rádoby nezúčastněnost, je ve skutečnosti skrývaná bolest, zoufalost a samota. Lucie Hašková, Jana Tichá, Lukáš Udržal i Bohdan Šeda k tomu mají nakročeno, a proto porota jednomyslně doporučila jejich postup na národní přehlídku.
Čtvrté představení bylo zároveň druhou režií Evy Andělové. Bulvární komedii ale tentokrát nahradila hra klasika N.V. Ostrovského Kdo hledá, najde aneb Ženitba Balzamínova v podání zcela začínajícího souboru Hynkovo hravé divadlo Litoměřice. Uznání patří už jen dramaturgické volbě, neboť tato hra umě tepe do hlupáků, a světe, div se, nepůsobí díky tomu zastarale. Sympatický je i dramaturgicko-režijní klíč: hra na Ostrovského, či ještě lépe hra s Ostrovským. Už jen to entrée, kdy všichni účinkující s úsměvem na lících zatančí a zapějí ruskou lidovou, patří k úspěšným částem představení. Navíc získáme jasnou informaci – jde o divadlo na divadle. Postupem času je sice tento princip nabouráván některými nejasnostmi – písnička o vodce, velmi nesourodé herecké výkony od civilu po grotesku, neujasněné obracení se do publika, komentáře na jevišti sedících spoluhráčů, a zase nedostatečné hraní situací.
Je to škoda, protože když se to podaří – jako například ve scéně, kdy Bělotělovová (bezchybná Dáda Králová) osamí s Balzamínovem, stojí to za to. Jsem proto velmi zvědav na další „omyly“ (jak říkával náš profesor Srba na JAMU) tohoto souboru.
Poslední představení bylo velmi energickou tečkou. Divadelní klub mladých z České Lípy zavítal s Kyticí podle Erbena, Suchého a dodejme i Havlíka. Režisérka Iva Bufková spolu se svými svěřenci nakonec vybrala pouze balady Zlatý kolovrat, Svatební košile a Bludička. A pojali to po svém: s živou hudbou, zpěvem na mikrofon, se svými vtípky a zpřítomňováním, jak to má ve správné revue být. Tím spíš, když je to revue studentská – většinu souboru tvoří středoškolští studenti z Českolipska. Některé výkony na sebe vysloveně upoutaly (Luboš Žitný, Alex Sirota, Bára Darebná), ale podstatná byla celková souhra a nadšení, s jakým k vybrané látce všichni přistoupili. Pravda je, že díky tomuto představení se rozhořela pozoruhodná diskuze, kde přesně je hranice mezi divadlem a divadelní besídkou.
Takových v kostce bylo pět představení šestého lounského divadlení.