Texty: AS 2002, č. 3, s. 43 - 44, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

Divadlo musí být pravdivé, říká Petr Naxera z České Kamenice

Petr Naxera je režisérem divadla PoHrdobci z České Kamenice (okres Děčín), které bylo jedním z nováčků letošní Národní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla. Jejich inscenace Ionescovy Plešaté zpěvačky zaujala porotu i diváky, byť se do Poděbrad dostala na divokou kartu, tj. na doporučení Odborné rady ARTAMA. Se svou ženou Margaretou a několika dalšími členy souboru se zúčastnil obou částí přehlídky. Netajil se tím, že se musí učit a poctivě říkal, že se na národní přehlídku dostali moc rychle. Po vyhlášení výsledků nebylo patrně v sále překvapenějšího člověka. Přesnější je pojmenování, že vypadal jako po úderu k.o. Amatérská scéna se zeptala, jak soubor pracuje a co si pan Naxera o některých věcech myslí.
Česká Kamenice je malé městečko?
Nevím, zda sedí pojmenování městečko. Myslím, že s pěti tisíci obyvatel je spíše vesnicí.
Amatérské divadlo zde má nějakou tradici?
Asi má, ale já Vás opět zklamu. My jsme poskládaní. Já sám jsem z Krásné Lípy, část souboru je z Děčína, část z České Kamenice. Dostali jsme příležitost využít ladem ležící kulturák, takže máme kde zkoušet.
Soudím, že to bude jeden z těch větších socialistických pomníků?
Přesně tak. Má však slušnou scénu. Např. pokud jde o světla, je to srovnatelné s Poděbrady, byť zastaralé. Pracovat se tady dá, můžeme si vyzkoušet jevištní práci. Tuto šanci jsme dřív neměli. Víte jak to vypadá, když se zkouší po klubovnách
a scénu si musíte pronajímat. Bylo to strašně vyčerpávající.
Jak dlouho pracujete?
Pár lidí se sešlo někdy v r. 1991. Dělali jsme klubové večery a mysleli jsme si, že něco o divadle víme, nevěděli jsme však nic. To se táhlo do r. 98-99. Bylo to v rovině takového ochotnictví, které mně nevyhovuje.
Nechcete to vysvětlit?
Ochotničina je pro mě stav, kdy se sejdou sousedi, rozdají si text a do nějaké doby se to naučí. Základním znakem je, že se pracuje s nápovědou. Půjčí si kostýmy, odříkávají text, aniž by věděli, co říkají. To není divadlo.
Co to je divadlo? Výpověď?
Ne to nechci. Musí to být pravdivé. Je potom jedno, co to je i jak to dělají. Musím však tomu věřit. Jakmile zapochybuji, je zle.
Vy sám jste měl nějakou divadelní zkušenost?
Mou jedinou zkušeností byly návštěvy profesionálních divadel. My máme v Děčíně vynikající stagionu. Přední pražské soubory tady provádějí mimopražské premiéry. Myslím, že to ředitel pan Felzmann dělá moc dobře. Škoda, že chce jít do důchodu.
Takže to je Vaše škola?
Dá se to tak říci. My neumíme hrát a já neumím režírovat. Stále se učíme. Spoléhám na to, že když si nebudeme nic vymýšlet a lhát divákům, tak byť jim zatím můžeme dát málo, lidi to neodmítnou.
Zmínil jste se, že v r. 1999 nastal zlom. Co odstartovalo novou éru souboru?
V tomto roce jsme se přihlásili na krajovou přehlídku Děčínská brána.
S čím jste tam šli?
Když drzost, tak pořádná. Udělali jsme Macbetha.
Jak to dopadlo?
Můžete hádat, byl to veliký průšvih. Poprvé jsme se pokusili o něco jiného. Před tím jsme dělali Hadriána z Římsů a takovou doménou byly pohádky pod širým nebem s živými ohni.
V České Kamenici je přírodní divadlo?
Není, my jsme si zušlechtili park. Tam za nás hrálo prostředí, my jsme to mohli odchodit. Inscenace byly založeny pouze na hlasovém projevu, nebylo nutné hrát. Když jsme se to pokusili přenést na jeviště, byla to tragédie. Do parku na nás chodilo až 300 diváků, bavili se a bylo to super.
Proč jste se vlastně pokusili dělat něco jiného? Byli jste vlastně docela úspěšní?
Já jsem soubor přemluvil. Zdálo se mi, že se nerozvíjíme.
Jak jste se stal režisérem?
V dřevních dobách to vždycky někdo z herců na sebe vzít musel. Pak jsem zjistil, že to nejde. Režisér se na to musí dívat z venku. To však původní soubor nebyl ochotný akceptovat. To byla skupina Hrdobec, nové divadlo se proto jmenuje PoHrdobci.
Rozpad patrně nastal, když jste narazili?
Byl nutný. Rozdělili jsme se na část, která s sebou dobrovolně nechá manipulovat režisérem a nebude kašlat na zkoušky a na ty ostatní. Začínal jsem se třemi lidmi. Prvním kusem byl Ayckbournova komedie Kdes to byl(a) včera v noci. Bylo to slušné, souboru to pomohlo k sebedůvěře a troufli jsme si jít do Děčína znovu. Nebyli jsme nejlepší, ale ani nejhorší. Potvrdila se správnost cesty.
Poslyšte, ale Ayckbournova komedie potřebuje slušné hráče. Kde jste je vzal?
Já se je snažím vychovávat, a pak, nedělali jsme to krátkou dobu. Učili jsme se od základů. Dlouho to nešlo. Museli jsme postavit hrubou stavbu. Asi to nebylo perfektní, mělo to však dobré tempo. Herci věděli, co říkají. To nám potvrdili i porotci. Také se zvýšila i moje autorita jako režiséra, že to nedělám úplně špatně. Pak jsem se mohl pustit do Ionesca.
To byl ale velký žánrový skok?
Já vím, ale o komedii jsme si také mysleli, že to bude něco lehčího a ono to tak nebylo. Nebyl to však styl divadla, který bych preferoval. Na komedii jsem si chtěl ověřit nějaké postupy, zda jsou správné a fungují, Ionesco byl splněním nějakého snu.
Realizace tohoto snu však musela být pěkná dřina…
Byla to otročina. Hercům jsem nedovolil „nějaké hraní“. Chtěl jsem, aby to bylo stylizované. Radši ať to vypadá uměle než abychom lhali. Dokázali jsme se sjednotit na nějakém stylu. Všichni byli aktivní, znali historii jednotlivých postav, dokázali jsme si vysvětlit, proč něco jiného říkají a něco jiného si myslí. Netajím se inspirací z profesionálního divadla.
S jakou odezvou jste se setkali u místního publika v České Kamenici?
Já jsem z toho měl docela strach. Nemáme žádnou klaku. Reakce mě překvapila. Lidi se smáli a smích jim ztuhnul až v posledním okamžiku. Smějí se, když si služka klekne na požárníka. Vím, že se smějí něčemu jinému, ale i tak se dají zatáhnout do děje a něco jim utkví. Kolikrát se později přijdou na něco zeptat, takže o tom přemýšlejí.
Hlásí se vám noví členové?
Máme dva elévy, vrátil se jeden člen z původního souboru. Je nás včetně jevištní techniky asi jedenáct. Důležité je, že zatím nikdo neutekl, byť jim nedávám žádnou volnost.
Říkáte o sobě, že jste hodně tvrdý, jak se Vám podařilo herce přesvědčit?
Já nevím. Zkoušíme 1x až 2x týdně, Plešatou zpěvačku jsme dělali devět měsíců. Já sám, kdyby na mě někdo řval tak jako já na herce, bych asi utekl. Snad je to baví.
A co když vás na přehlídkách nikdo nepochválí?
Na Děčínské bráně to nebylo dobré. Sice jsme vyhráli diváckou anketu, ale jinak s námi zametli. Jsme však na národní přehlídce a já se bojím, že je to moc rychlé
a že přijde průšvih. Rád riskuji a nemáme vlastně, co ztratit. Když nám někdo něco řekne, tak se snažíme o tom přemýšlet a být pokorní. Vím, že je řada lepších souborů. Viděl jsem inscenaci Rádobydivadla Klapý A Ježíšek už dávno. Ohromilo mě to, bylo to úžasné. To mě nastartovalo.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská