Texty: GALETKOVÁ, Hana: Rozmanitá Opona 2010 v Novém Jičíně. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 68 - 70.

Rozmanitá Opona 2010 v Novém Jičíně

Hana Galetková

Středisko volného času Fokus v Novém Jičíně pořádá již tradičně v místním Beskydském divadle krajskou přehlídku studentského a krajskou přehlídku experimentujícího divadla současně pod společným názvem Opona 2010. Již z programu letošní amatérské divadelní přehlídky (12. až 13. března) bylo možné vytušit, že Opona bude divadelně zajímavá a inscenačně barvitá. Že byla také žánrově a divadelními formami rozmanitá příjemně překvapilo po zhlédnutí všech představení. Avizované divadelní soubory se do Nového Jičína sjely z rozličných měst Moravskoslezkého kraje a jeden soubor také z kraje Olomouckého. (V minulých letech jsme se zde setkávali s výraznou převahou místních divadel, což samozřejmě ne zcela podporovalo hlavní myšlenku přehlídek o setkávání lidí z různých míst, divadel, seskupení, škol a vzájemné obohacování, konfrontace a inspirace.) V části studentských divadel jsme se mohli těšit na divadelní soubor Červiven z Krnova, soubor Zvon z Frenštátu pod Radhoštěm (bohužel díky nemoci nakonec nepřijel), každoročně zastoupené Dividlo z Ostravy a novojičínské Divadlo Na Kraji a také soubor ze ZUŠ z Hlučína. V kategorii experimentujících divadel to pak bylo Divadlo Tramtarie z Olomouce, opět Divadlo Na Kraji a Dividlo Ostrava a již druhým rokem na Oponu zavítalo Divadlo Vysokozdvižného Soumara (zkráceně DiVySo) z Opavy, které minulý rok bylo se svou inscenací Hra nominováno na Šrámkův Písek.
Přehlídku zahájilo místní Divadlo Na Kraji s autorskou inscenací Jak je dlouhý uherský rok? vpravdě příjemně. Divákům byla již u vchodu do sálu podávána „pravá“ maďarská klobása a slivovice (moravská?). Po uvítací recitaci maďarských básní a české básně Máj s maďarským akcentem se divák náhle ocitl na absurdní divadelní přednášce, kterou otvírala rádoby seriózně položená otázka: Jak je dlouhý uherský rok? V absurdním duchu byla pak následně vedena debata o Maďarsku se současnými českými politickými aktualizacemi, s kulturními vsuvkami divadelního souboru Uhřík, absurdními komentáři k fotografiím maďarských měst i historických událostí (např. když se historická bitva smíchala s obrázky z fotbalového utkání). Kdybychom chtěli přesněji pojmenovat žánr či spíše divadelní formu, snad by bylo možné napsat, že se jednalo o zčásti inscenovanou, zčásti improvizovanou divadelní koláž zastřešenou tematickou přednáškou. Některé scénky byly výrazněji pointované (což se dařilo především hlavnímu protagonistovi a autorovi námětu Janu Gerykovi), u jiných pointa nevyzněla (divadelní vsuvky Uhříku), některé byly zdlouhavé (popis maďarských měst s fotografickými ukázkami). Představení bylo plné nápadů, bohužel někdy ne zcela dotažených či rozvinutých. Škoda, že tvůrci neměli následně od svého díla potřebný odstup, aby vybrali pouze to nejlepší a udrželi potřebný tepmorytmus a tah inscenace. Ačkoli se však divák ve výsledku nedověděl, jak je dlouhý uherský rok, byť by odpověď v duchu inscenace byla sebeabsurdnější, přenesla se na něho z jeviště radost ze hry, z vršení absurdit a z vtipně vedené mystifikace. Osobitý herecký projev především dvou hlavních mužských protagonistů a jejich smysl pro absurditu byl chvályhodný. Soubor získal mimořádné ocenění Cenu za autorství s titulem Skokan Opony 2010.
Ve velkém sále Beskydského divadla se představil soubor Červiven z Krnova s představením Ostrov tet. Jednalo se o souborovou divadelní adaptaci stejnojmenné knihy Evy Ibbotsonové. Příběh odstrkovaných dětí, které najdou svůj svět na zvláštním ostrově plném zvláštních tvorů, na kterém u divných „tet“ dozrávají, vypovídá o našem někdy pošramoceném žebříčku hodnot. Jednalo se o činohru kombinovanou s loutkovým divadlem. Téměř hodinová výpravná inscenace diváky zaujala a zároveň nabídla hodně otázek k následné diskusi. Soubor si zvolil nelehkou cestu. Z vrstevnatého literárního díla převést na jeviště pouze to, co divadlo tzv. unese, přizpůsobit počet postav, uvažovat o divadelním ztvárnění (především rychle se měnících prostředí), vyloupnout hlavní myšlenku díla a sdělit ji na jevišti, to vše se tvůrcům inscenace dařilo tu více tu méně. Především první část inscenace byla divadelně zajímavě uchopená a propracovaná (např. přehazování si dítěte rodiči, kdy každý z rodičů stál zády k divákům na praktikáblu a kdo zrovna měl dítě, tak se otočil k divákům a jevištně jednal a vedl dialog s dítětem). Ale postupně jako by zvolená látka tvůrce zahlcovala a udolávala. Například ostrov tet již nebyl tak zajímavě jevištně řešen a přesně divadelně dotažena nebyla proměna živých postav do loutkové podoby. Soubor pracoval s jevištními prostředky nejen hereckými (výrazná a přesná byla pohybové stylizace zvláštních živočišných tvorů na ostrově) i výtvarnými (zvláště propracované byly masky živočichů), ale i světelnými (bohužel se světly se pracovalo ne zcela přesně situačně a s potřebnou intenzitou, což ale mohlo být způsobeno technickými problémy). Výrazná hudba, která podporovala atmosféru, nebyla vždy přesně synchronizována s děním na jevišti. Příliš mnoho složek a jejich nutná synchronizace, to bylo hlavní úskalí inscenace. Škoda také, že mnohá sdělení v textu ukrytá, spíše nevyznívala z daných situací, než aby byla naplno řečena. Obecné pravdy přímo vyřčené z jeviště mohou někdy znít jako klišé. Soubor byl oceněn mimořádnou Cenu za bujnou výpravu.
Představení tříčlenného souboru LDO ZUŠ Hlučín, který do divadelní podoby převedl povídku Stephena Leacocka U fotografa z knihy Literární poklesky, mělo jiskru, švih a pointu. Poměrně jednoduchý příběh (mladý muž se chystá k fotografovi, aby pak od něj dostal vyretušovanou fotografii, na které se nepoznává) v sobě skrývá mistrně ukryté sdělení v přijetí sebe sama takového, jaký jsem. Myšlenku „Ať už vypadám jakkoli, jsem to já, byť nedokonalý, tak originál, a takový chci i zůstat!“ se třem hercům bezesporu sdělit podařilo. O formě by snad bylo možné hovořit jako o divadelně rozehrávaném literárním textu, v tomto případě povídky. Na pomezí kolektivní recitace a divadla. Herci si s lehkostí předávali slovo a suverénně společně vstupovali do postavy vypravěče i fotografa a dělili je mezi sebe, nebo je společně před divákovými zraky vykreslovali (vypravěč byl nejčastěji ztvárněn jako trojjediná postava, někdy pouze dvoj, třetí z herců ztvárňoval fotografa). Jejich herectví a souhra byla natolik přesná, že se divák v průběhu celého představení zcela přesně orientoval kdo je kdo. Jako rekvizity využívali pouze tři ručníky, které postupně nesly různé významy (šála, stínítko fotoaparátu, fotografie). Hru se slovy výborně doprovázela hudba na klavír, která byla také výrazným stimulem pro pohybovou akci, udržovala její rytmus a dokreslovala atmosféru. Inscenace byla doporučena na národní přehlídku studentského divadla Mladá scéna 2010.
Papírové panenky Dividla Ostrava byly další výraznou a zajímavou autorskou inscenací přehlídky. Dvěma hlavním protagonistkám se dařilo sdělovat svá osobní témata, trable, aktuální prožitky v osobité tragédii plné symbolů (zrcadlový rám, novinové vystřihovánky,..) a jevištních zkratek (střihové posuny v čase). Téma silného přátelství dvou vysokoškolaček, které nabourá snění o společném chlapeckém idolu, a následný rozpad tohoto přátelství, bylo čitelné. Otázky měl divák spíše k některým důležitým dějovým faktům, jako například zda k setkání s daným chlapcem opravdu reálně došlo, či zda se vše odehrávalo pouze v rovině snění. Zodpovězení této podstatné otázky totiž následně ovlivňovalo vyznění inscenace – zda se vzájemné přátelství dívek rozbilo na základě reálném nebo zda přátelství bylo neudržitelné kvůli jinakosti každé z dívek? Otevírala se dokonce otázka, jestli dívky k sobě poutala více než jen přátelská láska? Dialogy v příliš obecné rovině umožňovaly různé až rozdílné výklady. Symbolika výstřižků z novin a rámu zrcadla nebyla také vždy zcela čitelná. Na síle atmosféry inscenace, především díky soustředěnému herectví, to však neubíralo. Pokud je k rozdílné či zmnožené interpretaci divák veden záměrně, je to regulérní cesta. Tvůrkyně přiznaly, že se jim v průběhu zkoušení vyloupla dvojí možná interpretace. Věřme, že práce na inscenaci všech zainteresovaných přehlídkou neskončí. Cena za otevřenou možnost interpretace udělena v rámci mimořádných ocenění lektorského sboru jen dokládá výše napsané.
Divadlo Tramtarie přijelo na přehlídku z Olomouce s inscenací I na Batmana občas padne smutek. Autorská komediální inscenace režiséra Vladislava Kracíka kombinovala civilní herecký projev s nekonvenčně divadelně zpracovanou parodií na komiks. Divák měl možnost si prožít zcela obyčejný životní příběh věčného outsidera Jiřího Mizery. Jeho příběh byl veden jako vyprávění, kdy Mizera ve své nově nabyté práci sportovního redaktora, vzpomíná na své zoufalé partnerské vztahy během studií. Ve chvílích smutku až zoufalství Jiří uniká z reality do své fantazie, kde se stává Batmanem. Realita se v jeho představách deformuje, je bizarní a nadsazená a z outsidera se stává silný muž, který si ví se vším rady. I když se i Batmanovi občas nedaří zcela ideálně, vždy se nakonec s povzbuzením věrného sluhy Alfréda zdárně vypořádá se vším. Zvládne i své soupeřky (Kočičí ženu, Vampirellu, Barbarellu a další). Fantazijní představy Jiřího Mizery často doprovází úsměv, spokojený a blaženě zasněný výraz, který posiluje tragikomičnost postavy. Divák se nad jeho neúspěšnými milostnými peripetiemi usmíval, zároveň mu jej bylo líto. Svět fantazie byl ztvárněn výraznou pohybovou stylizací herců, naddimenzovanými detaily i barvami kostýmů a především změnou žánru. Civilní herectví ve scénách reálného života hlavní postavy příjemně kontrastovalo s výraznou pohybovou stylizací postav v jeho komiksových představách. Herci dokázali v projekci přesně synchronizovat své pohyby s projektovanými obrazy, předměty, prostředím (běh a ubíhající zábradlí, uchopování a házení předmětů aj.). Zvolený princip prolínání dvou světů se zpočátku opakoval častěji, proto expozice působila mírně zdlouhavě a to i přesto, že pozornost držela řada vtipných a překvapivých okamžiků a vypointovaných situací. Diskusi následně po představení u publika vyvolal poměrně rychlý a otevřený konec. V představení byly všechny herecké výkony velmi kvalitní a vyrovnané a inscenace byla doporučena na Šrámkův Písek.
I přes veškerou výše zmíněnou rozmanitost hned tři představení na přehlídce byla z dílny místního Divadla Na Kraji. Jako experiment bylo anoncováno představení Večer plný překvapení. Kratší anekdota s minimem slov pojednávala o jedné kolizi ve společném soužití mladého páru – žena chce jít do divadla, muž se chce dívat doma na fotbal – kterou vyřeší náhoda. Pantomimu (v celém představení zazněly pouze asi čtyři podstatné věty) mladí herci zvládali velmi dobře a na jejich hereckých výkonech se odrážela jistá divadelní zkušenost. Na druhou stranu mnohé vtipné okamžiky byly dílem náhody a tudíž byly živé, přirozené (např. akce otevírání šampaňského, které mělo nepředpokládaně šrubovací vršek). Nutno dodat, že herci tyto okamžité nabídky uměli využít a brali je do hry. Druhá půlka představení byla temporytmicky rozvleklejší a méně pointovaná. Také z toho důvodu by bylo dobré nabídnout divákovi více, ovšem vědomě vystavěných a do celku inscenace přesně zapracovaných gagů. Tato „manželská klauniáda“ by jich jistě více unesla a držela divákovu pozornost bez problému. Soubor tímto představením jen potvrdil své kvality.
Vlak je připraven, tak zněl název představení Dividla z Ostravy. Původní námět členů souboru a počátky inscenace se zrodily na týdenním divadelním workshopu Dividla a jeho hostů. I v tomto představení si soubor svůj herecký standard, jak jsou již častější návštěvníci jeho představení zvyklí, udržel. Mladí herci mají kvalitní pohybovou i hlasovou průpravu a mnozí bohaté jevištní zkušenosti. Inscenace byla inspirativní a zajímavá na jednu stranu, problematická na stranu druhou. Představení mělo několik rovin. Do jednoduchého půdorysu, kdy se na nekonkrétní vlakové stanici zastaví vlak a začnou se odvíjet příběhy a osudy jednotlivých cestujících, byl jakoby vložen ještě kabaret se vším, co k němu patří. Po jisté chvíli divákovi veškeré dění na jevišti odkrylo (jmény postav, odhazováním kabátů, strohým všepozorujícím dozorcem) ještě třetí rovinu, a sice, že jde o transport Židů do koncentračního tábora. V těchto ne zcela organicky propojených rovinách bylo posléze problematické především vyznění inscenace. Vzhledem k prezentovaným osudům cestujících vyznívalo, že do táborů byly transportováni především židé problematičtí či přinejmenším bizarní (zlodějíček, kurva, milionář jehož dobročinnost přinášela jen smrt....). A vršily se další otázky: Proč jedou všichni do transportu v šantánových šatech a bordelkách? Jak se z průvodčího stal náhle kabaretiér a proč? Nebo proč se vlastně vlak zastavil? Tyto momenty pak mohly působit samoúčelně, jelikož je samozřejmě potřeba sdělit divákovi dané osudy, čili se vlak musel zastavit. Z rozhovoru se souborem vyplynulo, že na inscenaci stále pracuje a přemýšlí nad ní a je si vědom postupných tematických posunů, které je potřeba v jednotlivých vrstvách, či rámcích propracovat a propojit důsledněji.
S další autorskou inscenací do Nového Jičína zavítal, tak jako tomu bylo i minulý rok, soubor DiVySo z Opavy. Tentokráte s jejich kolektivním dílem s názvem Rovnoběžci, kdy se pod dramatický text opět podepsal Jiří Karen a pod režii Malý bílý psík. Příběhová linie této jednoaktové sci-fi komedie byla lapidární – tři poslední lidé ve vesmíru a jeden „Šíleně Dokonalý Částicově Robotický Život“ letí vesmírem a dostanou se na jeho konec. Zde zjišťují, co je na konci a kdo, nebo co je Bůh. Samotný text vynikal slovní ekvilibristikou a mnoha jazykovými i slovními hrátkami a zajímavými slovními obraty a zvraty. Bylo zajímavé, i když velmi náročné, sledovat mnohé myšlenkové pochody postav a různé teorie vesmíru v textu ukryté. Autor si pohrával s mnoha seriózními vědeckými objevy, názory, výzkumy i filozofickými statěmi, zabýval se otázkou víry, duchovními otázkami a různě vše vrstvil, kombinoval, zlehčoval a stavěl do nových kontextů a nových, neočekávaných slovních rovin. Bohužel se všichni protagonisté velmi soustředili na deklamaci myšlenkově i slovně náročného textu a již nebyl prostor (energie, čas) pro jevištní jednání, hraní. Časté přešlapování na místě způsobovalo, že divák mohl vnímat celou inscenaci spíše jako rozhlasovou hru. Zajímavá témata k přemýšlení a osobitou poetiku si však soubor udržel a divákovi nabídnul.
A na závěr a do třetice Divadlo Na Kraji. Soubor si vzal jako předlohu ke své inscenaci povídku Karla Čapka Věštkyně. Podařilo se mu vytvořit působivou inscenaci s dobře vystavěnými situacemi a atmosférou 30. let. Řadu situací zahráli pantomimicky (vyprávění ženy, co bylo u kartářky), jiné pohybově (návštěvy u Věštkyně) a oživením činoherních situací bylo ve zkratce tanečně velmi pěkně ztvárněno celé vyplnění věštby – setkání s Cizincem, láska, odchod. Vše sdělováno divadelně srozumitelně. Tvůrci pracovali s výraznou časovou zkratkou. Bohužel ne všechny situace byly přesně pointovány. Je otázkou zda zvláštní mluva Věštkyně je šťastně zvolena, když v mnohých divácích vyvolávala otázku: Proč?
Ten, kdo alespoň zběžně registruje práci výše zmíněných souborů se tedy na začátku mohl těšit a přát si, aby přehlídka byla žánrově i inscenačně zajímavá a kvalitativně vyrovnaná. Ten, kdo na přehlídku Opona 2010 opravdu zavítal a zhlédnul všechna divadelní představení naznal, že tomu tak bylo, a že přehlídka se vydařila. A ten, kdo sleduje novojičínskou Oponu již delší čas, tak mohl ještě na závěr přehlídky učinit poznání, že na letošním ročníku byla představení kvalitativně, především v celkové propracovanosti inscenací, vyrovnanější než v letech minulých. Také množství autorských inscenací dokládá, že mladí tvůrci se chtějí osobitě a po svém vyslovovat ke svému bezprostřednímu okolí, sama k sobě, ke světu. Přehlídka pomalu získává svou osobitou tvář a osobní setkávání souborů a také lektorů se soubory bylo příjemné a snad oboustranně obohacující. Bohužel ani letos to nebylo s diváckou účastí zrovinka nejideálnější, což ale není předmětem tohoto závěrečného shrnutí.
Na závěr jedno shrnující zvolání vzhledem k výše napsanému: Kéž by Opona 2011 byla příště ještě více žánrově a divadelními formami rozmanitá a ještě více souborově bohatá než letos!