Texty: CÍSAŘ, Jan: Potěšení z amatérského divadla v Karolince - Blázinec. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 64 - 66.

Totéž by se dalo prohlásit o inscenaci Divadla Digoknu z Rožnova pod Radhoštěm, i když je svým typem divadelního jazyka inscenaci vsetínské na hony vzdálená. Režisérka Ilona Zámečníková zvolila – a oprávněně – pro scénický tvar textu Pavla Němce Blázinec velmi volné stejnoměrné tempo, nerozehrává do šířky a detailně situace, soustřeďuje se pouze na to, aby podala věcnou, a tedy zcela přehlednou a racionální informaci o chování a jednání postav. Tento princip odpovídá textu, jenž je modelovou hrou o všeobecné demoralizaci našeho života, v němž zlodějna, kterou nazýváme většinou jaksi eufemisticky tunelováním, nabyla vrchu. Tento model odkrývá mechanismus okrádání pacientů v psychiatrické léčebně, jež provozují dva subalterní zřízenci, aby se posléze zapojili i výše postavení činitelé, takže se nakonec této činnosti dostane oficiální ochrany a posvěcení. Neúprosné a logice tohoto mechanismu odpovídá i ono klidné nevzrušivé předvádění faktů, jež nastolila inscenace. Možná, že by občas pro zvýšení pozornost nezaškodilo rozvinout v některých situacích černý humor, který text obsahuje, ale na nesporné je, že i tak – možná právě pro onu přísně dodržovanou strojovou polohu předvídění – tu nechybí rovněž ona hmatatelná naléhavost, s níž se autor textu i tvůrci scénického tvaru chtějí alespoň nějak vyrovnat s devastací, která tuto společnost tak sužuje.
Fotr, kolektivní autorská inscenace (scénář a režie) ING kolektivu z Frýdku-Místku je dílo výsostně současné, neboť v reprezentuje to, co bychom mohli nazvat postmodernismem jako prostorem volně plovoucích obrazů a nespojitých mikrovyprávění. Tahle obecná charakteristika se dá upřesnit pojmem pastiš – tedy jako postup, jenž hojně cituje a využívá nezakrytě známých a osvědčených technologií a technik všeho druhu. Lecčím pastiš připomíná parodii, ale na rozdíl od ní je svým způsobem „laskavým vcítěním“ do originálů, jejichž využitím, citováním a napodobováním vytváří svou svébytnou skutečnost. Fotr je už tímto názvem odkazem na známého Kmotra a v tomto duchu provádí i svůj příběh – jako vyprávění o mafiánech. Je v té inscenaci těch citací a napodobení ovšem daleko více, jsou navlékány na tu niť mafiánského příběhu jako perly, z nichž každá v rovině těch volných obrazů a mikrovyprávění září svou jedinečnou podobou. A nejen svým významem a smyslem, ale i materiálem scénické realizace, kdy vedle sebe se stejnou váhou existují loutky a tělesnost herců a kdy honička auty se střelbou se stává modelem tak známé efektní podívané díky maketám aut. Zvládnout v lehkosti, bravuře a žádoucí plynulosti množinu všech těch výjevů, výstupů a materiálů není jednoduché, občas to v představení drhne. Ale to nic nemění na tom, že tahle pastiš je zábavným divadlem, v němž kolektivní tvořivost souboru prokazuje, že i v tomto typu divadla lze dosáhnout na slušné divadelní úrovni reprezentace našich vlastních současných zkušeností. Což jen potvrzuje to, jak jsem charakterizoval ducha přehlídky v Karolince na začátku.