Texty: ZBORNÍK, František: POPAD 2010 - zpráva o pražské divadelní přehlídce - O neohroženém Mikešovi; Hotel mezi dvěma světy. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 10 - 12.

Příkladem jak jeden a týž soubor, jedni a titíž lidé se mohou na jevišti v různých představeních naprosto kvalitativně proměnit, jsou dva následující produkty souboru Rachtámiblatník z Prahy: vlastní dramatizace pohádky O neohroženém Mikešovi a interpretace textu francouzského filozofujícího dramatika Erica Emannuela Schmitta Hotel mezi dvěma světy.
Pohádka je sice vyprávěna přehledně a nekomplikovaně, ale všechno je v ní nějak nedbalé, málo promýšlené, herci nevědí, co hrát, protože postavy si vytvořili dle vlastní invence a přístupu, nahodile bez jednotící režijní ruky. Situace (pokud v dramatickém slova smyslu vůbec existují) vycházejí jen a jen z textu, tvůrci nepřidali nic navíc. Spíše naopak. I tam, kde je původní text napínavý (to když oba Mikešovi „kamarádi“ vytahují z díry princezny a pak zrazují Mikeše) je jevištní obraz nevzrušivý a nenápaditý, ba dokonce špatně popisný. Škoda, soubor už několikrát svou dovednost i talent prokázal, tady se zase jednou projevilo v plné nahotě, že pro děti hrajeme často jen na půl plynu – v přípravě i realizaci, a to je, pane režisére Antonisi Arabadzisi, v mých očích skoro trestné.
Současný francouzský dramatik E.E. Schmitt napsal svůj Hotel mezi dvěma světy, věren své filozofické erudici, jako dramatický text s úvahami o životě po životě, o smrti a o smyslu toho všeho. „V tajuplném hotelu se setkává několik lidí rozdílného založení v okamžiku pravdy, kdy se rozhoduje o všem. Je to obecně lidský příběh, který se dotýká lidského údělu nás všech.“ (citace z programu soboru) Hotel, zabydlený několika odlišnými typy postav s různými osudy, je jakýmsi místem čekáním na rozhodnutí, kam se člověk mezi životem a smrtí bude dál ubírat. Ti lidé to vědí, někteří tu smířeni se svým údělem domýšlejí smysl svého bytí, jiní odmítají přijmout jakýkoli zásah pod krustu své namyšlenosti, pod povrch povrchnosti. Soubor pracuje s vědomím smyslu hry, z každé situace je zřejmé, že herci přijali příběh za svůj a slouží mu na nejhornější hranici svých aktuálních dovedností a schopností. Bez vnějších okázalostí směřují k proniknutí do hloubky postav, jednají skutečně vespolně a spolu, situace vznikají přirozeně z tohoto jednání. Základní zdroj napětí spočívající v očekávání, kam kdo bude nasměrován, je stupňován spory mezi odlišnými pohledy na smysl života a jeho realizace a posléze i mezi tím, co se děje v reálu na zemi a jak je tím postihován život v hotelu (operace, potřeba náhrady srdečního svalu, aby tělo mělo funkční hnací pumpu, versus potřeba „dát srdce“, aby pohyb mého života nabyl smyslu). Představení hry Hotel mezi dvěma světy na POPADu dokázalo překonat i poněkud rozvleklejší místa, v nichž autor snad až nad míru podlehl své filozofující nátuře, udrželo si napětí, uměřenost, vhodné jevištní prostředky a hlavně a především zaujaté, pokorné a talentované herectví. A to je, pane režisére Antonisi Arabadzisi, nejen v mých očích záslužný a skutečně tvůrčí čin.
Inscenací Hotelu mezi dvěma světy letošní přehlídka končila a byla bezpochyby tím nejkvalitnějším, co přinesla. Nominace na národní přehlídku v Děčíně.