Texty: AS 2002, č. 3, s. 36 - 37, Jiří Hraše.

Jedenáct cen za jeden akt

Do národní přehlídky jednoaktových her z oblastních kol postoupilo dvanáct inscenací, zúčastnilo se jedenáct souborů. Shodou okolností si odvezly jedenáct cen. Kulturní dům v Holicích absolvoval představení ve třech blocích v pátek 24.5. odpoledne a večer, s analytickými semináři v sobotu a v neděli dopoledne.
Z poloviny soubory volily témata lehčího žánru, komediální, veseloherní až groteskní předlohy, z poloviny konverzační, detektivní, tragikomickou a sociální tematiku. Vedle obligátní volby (dvou čechovovských her, jednoho Nicolaje, jednoho Daňka a jednoho Feydeaua) se objevila i dramaturgická překvapení. Triarius z České Třebové přišel s Veděnským, autorem u nás neznámým, protože i v Rusku opožděně publikovaným až v současné době: jeho Jistý počet rozhovorů čili Úplně předělaný snář je předloha spíše pro divadlo poezie a byla také inscenována ve výrazné stylizaci (zvláštní ocenění za dramaturgii). Mladý soubor si vzal velké sousto, ale porval se s ním poctivě. Autora u nás dobře známého, ale zřejmě neprávem zapomínaného Vampilova uvedl DS Refektář jinonického Sokola. Úspěch (rozumí se mladého herce před nastávající tchyní) komediálně řeší otázku skutečné lidské hodnoty a představil výborný výkon Evy Převorovské jako matky/tchyně. V čechovovské notě se neslo představení původní aktovky Medvědovo pozdní odpoledne Pavla Hladíka (DS KD Holice) vycházející z Čechovova Medvěda a v obsazení, v němž trojice tuto hru před časem hrála, uvádějící znovu na scénu (v čase hrdinů asi tak po deseti letech) Jelenu Popovovou, provdanou Smirnovovou, s manželem i sluhou Bukou. Hra i nastudování zachovávají autorský rukopis a posouvají ho do dialogů a s řadou jemnějších odkazů v citacích navíc. (Za Jelenu si odnesla Ivana Vondroušová zvláštní ocenění poroty.) Původní a dramaturgicky originální je také Gragorův Černý den na Tolštejně aneb Veselé krveprolévání tamtéž, předloha z rodu „kratičkých zdlouhavostí a přetruchlivých frašek“, jak by to nazvala Klubkova divadelní parta. Divadlo Alfa Omega z Prahy má pro tento typ přímočaře demonstrující hry, která je živou obdobou maňáskové rakvičkárny, předpoklady a mnohaletou zkušenost: poradilo si s ním vkusně a vtipně.
Dvě inscenace upozornily na problém dramaturgické volby a kvality dramaturgické přípravy. Charakteristické je, že v obou případech jde o inscenace souborů s bohatou zkušeností a divadelní tradicí.
Soubor MKS Červený Kostelec uvedl Stieberovu Svatební noc, anekdotku na míru skeče, rozvedenou do rozsahu jednoho aktu hry. Rozvleklost předlohy a nedostatek tahu se nepodařilo zachránit ani vtipně a vynalézavě jednajícím mužským představitelům, kteří projevili smysl pro nabídku situací a vkus v jejich realizaci. Havlíček z Neratovic zvolil Thomasovu detektivku o jednom aktu Pes a kočka. Marie Živná vnesla sice na jeviště smršť, jak je jejím zvykem, ale ostrý, hraný svár odhalovaných sourozenců, který v předloze je napsán pro bratra se sestrou, přece jen neměl dostatečný spár v přepisu pro dvě sestry. Při malé konturovanosti obou dalších postav se nekonala ani dost svižná konverzačka, ani dost napínavá detektivka. Obě představení souborů s dobrou hereckou zkušeností jen znovu prokázala důležitost promyšlené volby a důkladné analýzy předlohy.
Obligátní Čechov byl zastoupen Námluvami (DS Kolár Police n. Metují) v nápadité režii Jaroslava Součka (zvláštní ocenění), která prostředí dala daleko domáčtější ráz, než bývá zvykem: stůl je plný krájeného zelí, Čubukov v domácím županu atd.; srážky tu přirozeně vycházely také ostřeji - a groteskněji. Feydeauova Nebožka panina matka (DS D3 Karlovy Vary) svědčila o cílené a propracované režii, o souhře souboru a smyslu pro styl předlohy. Annu Ratajskou však handicapovala zdravotní indispozice a soubor nervozita. Nevýrazné časové proražení hry se výrazně projevilo na spádu představení a oslabilo výsledný efekt. Eliška Huberová v roli služky Anety ovšem projevila statečnou odolnost proti atmosféře a vnášela do hry ničím neovlivněné, takříkajíc autentické pojetí postavy (zvláštní ocenění). Uherský příběh z Daňkova oblíbeného tetraptychu uvedl J.K. Tyl z Josefova Dolu s Josefem Pšeničkou v roli krále Ladislava, který svým temperamentem tvrdě válcoval jeviště (poněkud také abatyši Alžbětu a do jisté míry nuance předlohy), ale vnesl do akce mimořádně výrazné nasazení (zvláštní ocenění) a dynamiku. Nicolajův morytát Dvacet let, pět měsíců, sedmadvacet dní (Podividlo ažažAš) měl podobně dynamického představitele ve Vratislavu Mikanovi, který poněkud posouval inscenaci k divadlu jednoho herce (je třeba přiznat, že předloha k tomu dává příležitost!), ale rozehrál bohatou škálu možností své role a obecenstvo, které chytil hned na počátku, už nepustil (cena za nejlepší mužský herecký výkon). Pomohla mu v tom režisérka Helena Čelišová, která vybavila hru přesně rozloženými významy slovních, mimoslovních, ba i výpravných prvků. Cenou za nejlepší výkon oceněn Pavel Hladík za mnohostranný výkon autorský, režijní, herecký (Medvědovo pozdní odpoledne) i moderátorský (konferenciérský) výkon na národní přehlídce 2002.
Zlatý hřeb přehlídky přijel z Děčína, DS Čapek a režisér Josef Doležal připravili hru Vrahova matka podle črty E.E. Kische. (Hlavní postavu této hry na prahu dvacátých let - tehdy hrané pod názvem Senzace žurnalisty - proslavila herečka Xena Longenová.) Pradlenu Annu Polanskou v děčínské inscenaci nastudovala Ludmila Panenková. Tvrdou životní zpověď, která je jádrem a téměř jediným obsahem inscenace, podává s drsnou, syrovou věcností a se sugestivní jímavostí zároveň. Publikum po těch asi 25 minut téměř nedýchá. Plynulý film představ lze Panenkové odezírat z tváře i odposlouchat z barevné intonace kultivované mluvy (cena za nejlepší ženský výkon a cena za kulturu mluvního projevu). Výkon na malé ploše jednoaktovky značně přesahuje měřítka, na něž jsme u dobrých hereckých výkonů zvyklí. Sólová, téměř monologická výpověď má mimořádnou dávku dramatičnosti a záměrnou, působivou stavbu. Má je ovšem i celek hry, přesně frázovaný a gradovaný. Na tom má zásluhu i postava žurnalisty (P. Panenka), který obdivuhodně „přihrává“, totiž decentně umí vstoupit do divákovy pozornosti, i zase se z ní vytratit podle potřeby situace i vývoje hlavního partu. Pavel Staněk jako pradlenin syn vstupuje do závěru hry s plnou vitalitou, ani v nejmenším nezasažen ponurou atmosférou domova, z níž nic nechápe a nevnímá a kterou bezděčně rozpouští. Režie koncipuje inscenaci jak v hereckých prostředích, tak v realizaci scény maximálně jednoduchými a co nejautičtějšími prostředky. Zvyšuje tím působivost syrově věcného dojmu z příběhu (cena za nejlepší inscenaci).
Kulturní dům v Holicích nabídl přehlídce příjemné prostředí a jeho pracovníci přátelskou atmosféru. Holičtí návštěvníci se do sálu příliš nehrnuli, ale zato zdobila hlediště účast čestných hostů: starosty města a hned dvou poslanců, sponzorů a předsedy kulturní komise.
Jiří Hraše